Jména dvou dobrodruhů jsou navždy spjata s kanadskou koloniální historií. Někteří historikové označují jejich příběh jako jeden z nejkontroverznějších momentů kanadské historie. Anglický poutník Samuel Hearne a domorodý muž z kmene Čipevajanů Matonabbee se před 250 lety vydali na cestu, jež se zvrtla v extrémně krvavou záležitost.
Když z vodopádu teče krev. Podivné přátelství Angličana s domorodcem vedlo před 250 lety k masakru
Samuel Hearne se narodil v Anglii v roce 1745. V nízkém věku osiřel a v jedenácti letech se jako mnoho chlapců té doby připojil ke královskému námořnictvu. V roce 1766 se nechal zaměstnat u Společnosti Hudsonova zálivu, nejstarší finanční korporace v Severní Americe. Společnost se svou sítí obchodních stanic sehrála nezastupitelnou úlohu při osidlování Kanady a měla tak značný vliv na vývoj kanadských dějin.
Společnost Hudsonova zálivu dlouhodobě čelila kritice za to, že se příliš soustředila na obchod a zanedbávala průzkum vnitrozemí a hledání takzvaného Severozápadního průchodu. Šlo o vodní cestu na severu Kanady, která spojovala Atlantský a Tichý oceán a umožnila by tak Evropanům přístup do Asie z opačné strany. První pokus o nalezení spojnice obou oceánů uspořádal Kryštof Kolumbus v roce 1492, ten ovšem selhal, stejně tak jako všechny pokusy v příštích několika stoletích.
Objev této trasy ale byl lákavý i z dalších důvodů. Mořeplavci doufali v rozšíření obchodu, založení velrybího průmyslu a hlavně nalezení zlata a mědi, o kterých jim vyprávěli domorodí obyvatelé z kmene Čipevajanů.
Hearneův nadřízený byl nalezením cesty přímo posedlý a v roce 1768 ho spolu s pár muži poslal na cestu. Ta ale skončila krachem a posádka se musela vrátit. Hearne se o to samé pokusil ještě jednou o rok později, opět neúspěšně. Na své cestě zpět do základny v městě Churchill ale potkal původního obyvatele Kanady jménem Matonabbee z kmene Čipevajanů, který se do města chystal za obchodem. Hearne domorodce v deníku popsal jako „nejspolečenštějšího, nejlaskavějšího a nejrozumnějšího indiána, jakého jsem kdy potkal“.
Matonabbee se narodil kolem roku 1736 čipevajanskému otci a ženě, která byla popsána jen jako otrokyně. Její původ byl nejistý, možná pocházela z domorodého kmene Kríů. Během teenagerských let byl Matonabbee najat společností jako lovec. Hearne o něm ve svých denících psal jako o pravdomluvném puntičkáři, s přirozeným selským rozumem. Byl téměř dva metry vysoký, silný, energický a odvážný.
Laskavý vrah
Ferdinand Jacobs, nový manažer v Churchillu, si Matonabbeeho vybral k tomu, aby usmířil kmen Čipevajanů a jejich dlouhodobých rivalů – západních Kríů. Matonabbee se o to snažil dlouhá léta a za tu dobu si vydobyl vliv a prestiž jako obchodník. Také získal nejméně šest manželek.
Matonabbee tvrdil, že v měděných dolech na severozápadě byl, a řekl, že navázal přátelské vztahy s Inuity, které tam potkal. Během cest je prý obdarovával malými dárky.
Po návratu Hearneovy neúspěšné výpravy za mědí strávil Angličan pouze dvanáct dní na základně, než ho jeho manažer opět vyslal na cestu, tentokrát společně s Matonabbeem. Podle Hearneova deníku bylo zřejmé, že lídrem výpravy je právě statný domorodec.
Hearne o svém příteli později psal velice laskavě, mluvil o jeho „shovívavosti a všeobecné lidskosti ve vztahu k celé lidské rase“. Jde o prazvláštní popis vzhledem k tomu, že Matonabbee ještě před výpravou zavraždil jednu ze svých manželek, údajně proto, že pochyboval o své vlastní schopnosti všechny manželky uspokojit. Hearne o tomto činu moc dobře věděl a v deníku uznal, že měl domorodec sklony k žárlivosti, jež ho občas zavlekly „až za hranici lidskosti“.
A předchozí charakteristika jeho povahy je ještě mnohem pozoruhodnější vzhledem k tomu, co následovalo na samotné výpravě.
Mapa výpravy Samuela Hearneho
Nečekaní hosté
Skupina cestovala na západ během zimy, v dubnu se pak vydala na sever. U jezera Clowey (nyní McArthur) byl Hearne rozčarovaný z toho, když se k výpravě přidala velká skupina západních domorodců. Každý z mužů si vyrobil ze dřeva štít a dávali hlasitě najevo zájem o vraždění Eskymáků (Inuitů), které by mohli potkat u ústí řeky Coppermine. Hearne proti plánům protestoval, ale bezvýsledně a nakonec to vzdal. V deníku později překapivě napsal: „Bylo mi jedno, jestli nechají rasu Eskymáků vyhynout“.
O pár dní později, 17. července 1771 se Hearneovy obavy naplnily. Skupina tehdy k ránu překvapila tábor Inuitů, kteří spali ve svých stanech poblíž ústí řeky. Hearneovi muži tehdy krutě zabili dvacet lidí – muže, ženy a děti. Některým osadníkům se však podařilo utéct.
Angličan byl dle svých zápisků neschopen masakru zabránit. Matonabbee se ho zastavit ani nepokoušel, naopak se ho aktivně účastnil. Angličan později pojmenoval místo Bloody Falls (Krvavé vodopády). Dnes se nachází blízko města Kugluktuk.
Bloody Falls
Hearneův popis události byl brutální a skandální a po smrti dobrodruha vznikla kniha s názvem Cesta z Pevnosti Prince z Walesu k Severnímu oceánu, založená kompletně na jeho denících. Ta posléze celou událost náležitě zpopularizovala. Na základě knih se pak po staletí skládaly písně, divadelní hry, tvořily malby, dokumenty a romány.
Dobrodruh byl dle svých slov masakrem traumatizován. „Jsem přesvědčen, že mé články upřímně vyjadřují, jak moc jsem byl tou barbarskou scénou zasažen; dokonce i dnes si nemohu na onen den vzpomenout, aniž bych uronil slzu,“ napsal později v knize.
Fakta, nebo fikce?
Od začátku vydání knihy se objevovaly pochybnosti, zda byly Hearneovy zápisky opravdu pravdivé. Neexistují totiž dobové záznamy o žádné odlišné verzi. Někteří členové výpravy později řekli, že Hearne osobně u masakru přítomen nebyl. Současní výzkumníci se shodují na tom, že zápisky byly částečně upraveny autorovými editory a originální deníky byly ztraceny. Etnografický výzkum naznačuje, že konflikt mezi Inuity a Čipevajany byl do značné míry vyfabulován, samotný masakr však vědci označují za skutečný.
Bez ohledu na to, zda se masakr udál tak, jak ho Hearne popsal, příběh zásadně ovlivnil rasové chápání Inuitů a Dénů, informoval o průzkumu nerostného bohatství v regionu a vypovídá o koloniální historii ve střední Kanadě.
Dodnes není jasné, proč se vlastně masakr udál. Zda Inuité Čipevajany vyprovokovali zabráním jejich místa u vodopádů, či konfliktu předcházel jiný spor a šlo pouze o odplatu. K symbolickému usmíření došlo až v roce 1996, kdy se zástupci Inuitů a Dénů zúčastnili posvátné „léčivé“ ceremonie.
