Polsko dnes uzavře jednu z rozporuplných kapitol svých dějin a naposledy se rozloučí s jednou z klíčových postav polských dějin, Wojciechem Jaruzelským. Generál, který postupně usedl v čele ministerstva obrany, vlády, Polské sjednocené dělnické strany i v prezidentském křesle, se do historie nepochybně nejvýrazněji zapsal 13. prosince 1981. Tehdy v Polsku vyhlásil válečný stav a rázně zasáhl proti opozičnímu odborovému hnutí Solidarita. Svým činem prodloužil život tamního komunistického režimu téměř o osm let.
Období krize polského komunistického režimu na počátku 80. let jednoznačně představovalo nejdůležitější a nejkontroverznější fázi Jaruzelského politické kariéry. Generál v průběhu roku 1981 za podpory sovětského vedení výrazně mocensky posílil. V době vyhlášení válečného stavu zastával krom postu ministra obrany i premiérský úřad a stál v čele komunistické strany.
O skutečné motivaci Jaruzelského zákroku proti polské opozici se dlouho spekulovalo. Politik po pádu komunistického režimu často argumentoval tím, že svou akcí zachránil Polsko před sovětskou vojenskou invazí - opakování roku 1968, kdy došlo k zásahu proti pražskému jaru. Historici nicméně v posledních letech na základě dostupných sovětských i polských dokumentů jasně prokázali, že generálovo tvrzení o vnějším ohrožení bylo pouhou zpětnou a instrumentální snahou obhájit své činy.
Moskva chtěla, aby si to Poláci vyřídili sami
Průběh událostí v Polsku na počátku 80. let se od dění v Československu v roce 1968 značně odlišoval. Krize otřásala Polskem a potažmo celým východním blokem dlouhých 18 měsíců, během nichž politika Moskvy procházela výraznými proměnami. Na rozdíl od pražského jara nicméně Kreml po celou dobu s polským komunistickým vedením poměrně úzce spolupracoval. Bouře v Polsku byly prosazovány masovým opozičním hnutím. Nejednalo se o iniciativu vládnoucích režimních špiček. Polské vedení se nikterak neodklonilo od sovětského modelu „reálného socialismu“. Moskva tak upřednostňovala scénář, aby polští komunisté obnovili pořádek v zemi vlastními silami.
Intervence SSSR a potažmo i dalších států Varšavské smlouvy jistý čas skutečně hrozila. Nikoliv však v prosinci 1981, ale přesně o rok dříve. V té době se v rámci společných aliančních manévrů chystala na polské území vstoupit sovětská, východoněmecká i československá vojska. Na mimořádné schůzce šéfů zemí Varšavské smlouvy v Moskvě se však Brežněv ani nikdo další pro invazi otevřeně nevyslovil. Preferováno bylo potlačení Solidarity a dalších opozičních frakcí polskými bezpečnostními složkami.
Značná část polského vedení, včetně Jaruzelského, však tváří v tvář síle Solidarity se zákrokem váhala. Naopak do značné míry kvitovala konání manévrů Varšavské smlouvy na polském teritoriu. Přítomnost zahraničních vojsk totiž vytvářela pocit ohrožení a činnost opozice dočasně utlumovala.
Jaruzelski chtěl garance Varšavské smlouvy, že v případě potřeby zasáhne
Vyhlášení válečného stavu 13. prosince 1981 se již odehrálo za situace, kdy vůdci států Varšavské smlouvy - Jaruzelského nevyjímaje - jasně věděli, že Moskva od veškerých úvah o možné intervenci upustila. S ohledem na komplikovanou mezinárodní situaci vyplývající ze sovětských bojových operací v Afghánistánu se obávala ostré reakce Západu a komplikací pro hroutící se ekonomiku východního bloku.
Garance Varšavské smlouvy pro zásah proti polské opozici se počátkem prosince naopak pokusil získat sám Jaruzelski. V případě, že by jím připravovaná akce selhala a rozhořela se občanská válka, měla v Polsku zasáhnout vojska spřátelených zemí. Výbor ministrů obrany Varšavské smlouvy však Jaruzelskému odmítl poskytnout jakoukoliv, byť politickou podporu. Hlavní velitel paktu, sovětský maršál Viktor Kulikov, také v předvečer zásahu proti Solidaritě polskému vůdci tlumočil stanovisko Brežněvova vedení, že zahraniční vojenský zásah je naprosto vyloučen.
Jaruzelski tedy navzdory svým prohlášením v prosinci 1981 v obavách z vnějšího ohrožení Polska nejednal. Jeho krok daleko více motivovala mentalita konzervativně smýšlejícího vojáka a komunisty, který měl na obnovení pořádku a stabilizace situace v zemi osobně zájem.
Husák vyjádřil Jaruztelského akci podporu
Netřeba dodávat, že tehdejší vedení KSČ Jaruzelského krok přivítalo s nadšením. Po celou dobu krize v Polsku se i s ohledem na existenci polské menšiny v Československu totiž obávalo možného šíření nepokojů na naše území. Vybrané jednotky Československé lidové armády koneckonců zůstávaly pro všechny případy v bojové pohotovosti až do července 1982. Není bez zajímavosti, že se špičky KSČ stavěly poměrně chladně k polské žádosti o ekonomickou pomoc. Bez ní přitom byla stabilizace situace v Polsku jen stěží realizovatelná. Při jednání s Jaruzelským v dubnu 1982 tak Gustáv Husák vyjádřil generálovi pouze politickou podporu. V praktických otázkách materiálních dodávek polského vůdce jen odkázal na Radu vzájemné hospodářské pomoci.
Matěj Bílý, autor je doktorandem Ústavu světových dějin FF UK
