Francouzský generál a císař Napoleon I. Bonaparte svého času ovládal polovinu Evropy a jeho velmocenským ambicím padly za oběť statisíce lidí. Francii ale zanechal též občanský zákoník, vzor pro podobné kodexy v jiných zemích, jehož polovina paragrafů platí dodnes. Zavedl i systém prefektů či číslování ulic sudými čísly po jedné a lichými po druhé straně, které se rozšířilo do celé Evropy.
Napoleona I. Bonaparta dnes mnozí Francouzi pokládají za největšího z nich, přitom tento nevysoký, o to však ambicióznější muž byl synem italských rodičů. Když přišel z Korsiky do Paříže studovat vojenskou školu, neuměl ani pořádně francouzsky.
Již ve čtyřiadvaceti letech se však stal brigádním generálem. Vojáky si získal svým zápalem, odvahou a inteligencí, s níž vymýšlel lstivé manévry, jimiž například v Itálii po roce bojů donutil početně silnější Rakušany k míru.
Z dobyvatelského hlediska byla méně úspěšná jeho výprava do Egypta, při které se snažil přehradit Britům cestu do Indie. Francouzští vojáci se nakonec museli stáhnout, ale ještě předtím při kopání zákopů objevili u Rosetty desku, díky níž pak byly rozluštěny egyptské hieroglyfy. Též pozdější Napoleonovy výpravy získaly jako kořist řadu artefaktů, které dnes tvoří část exponátů muzea v Louvru.
Do nejvyššího úřadu vynesla Napoleona účast na převratu (v listopadu 1799) proti vládě, jež se nedokázala vypořádat s revolučním chaosem a špatnou hospodářskou situací.
Krátce nato stanul Napoleon v čele Francie jako první konzul, pak doživotní konzul a od prosince 1804 jako císař. Ke korunovaci sice pozval papeže Pia VII., ale korunu si na hlavu vložil sám. „Cokoliv, co může více posvětit vládní úřad, je velké dobro,“ napsal s typickým pragmatismem.
Vítězná bitva tří císařů
Stejně autoritářsky postupoval i při svých taženích, kdy dobýval jedno území za druhým. V některých z nich dosazoval do čela své příbuzné – například bratr Jerome usedl na trůn nového vestfálského království, bratr Josef byl králem neapolským, sicilským a španělským a bratr Ludvík králem nizozemským.
Jedno z nejslavnějších Napoleonových vítězství se odehrálo poblíž Slavkova u Brna, kde 2. prosince 1805 v bitvě tří císařů porazil početně silnější vojska ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I.
Následný bratislavský mír (z prosince 1806) mimo jiné připravil Rakousko o 63 tisíc kilometrů čtverečních území a v důsledku znamenal zánik Svaté říše římské národa německého.
Osudné tažení do Ruska
Osudným se Napoleonovi stalo tažení do Ruska v roce 1812. Z půlmilionového vojska, zdecimovaného silnými mrazy a ruskou vytrvalostí, se do Francie vrátilo jen třicet tisíc mužů. Další vojáky pak musel Napoleon stahovat z území svých loutkových režimů, což tam vedlo k povstáním.
Konec Napoleonovy vlády v Evropě předznamenala porážka v bitvě národů u Lipska v říjnu 1813. Půl roku nato byl donucen abdikovat a byl vykázán na ostrov Elba.
Na francouzský trůn usedl Ludvík XVIII., jehož nepopularity Napoleon využil na jaře 1815, kdy se opět chopil moci. Jeho vládu však po sto dnech ukončila bitva u Waterloo, po níž byl deportován jako zajatec Britů na ostrov sv. Heleny.
Odtud napsal svému pobočníkovi hraběti Charlesovi-Tristanovi de Montholon: „Impérium, jak jsem ho viděl já, bylo pouze oficiálním ustavením republikánské doktríny; konsolidovalo reformy a práci Ústavodárného shromáždění; starou francouzskou monarchii přeměnilo v novou, která byla velkolepá a která měla budoucnost.“
Na ostrově 5. května 1821 zemřel, patrně na rakovinu žaludku. Objevily se i teorie o otravě arzenem, ten se však dle nových analýz do jeho těla dostával po dlouhou dobu, takže by císař musel zemřít mnohem dříve. Podle některých mu byl arzen podáván jako lék na syfilis.
Napoleon se poprvé oženil v roce 1796 s o šest let starší kreolkou z Martiniku, z níž se stala císařovna Josefína. Její dcera z prvního manželství se provdala za Napoleonova bratra Ludvíka a měla s ním syna, pozdějšího císaře Napoleona III. S Josefínou, s níž neměl potomky, se Napoleon rozvedl a v roce 1810 se oženil s Marií Louisou Habsbursko-Lotrinskou, která mu porodila syna Františka. Přiznal též dva nemanželské syny.
Napoleonovy reformy
Napoleon se ovšem nezapsal do evropských dějin pouze jako stratég a vojevůdce, za jeho éry prošla nejenom Francie významnou proměnou. Stavovský feudální stát se etabloval v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost. Významnou roli sehrál například občanský zákoník, který Napoleon vydal v roce 1804. Polovina jeho paragrafů přitom platí ve Francii dodnes.
Napoleon během svého vládnutí založil také Francouzskou banku, položil základ státního vzdělávacího systému, podporoval rozvoj hospodářství a v neposlední řadě reformoval daňový systém.
S jeho vládou je spjatý také vznik systému prefektů či číslování ulic sudými čísly po jedné a lichými po druhé straně, jež se rozšířilo do Evropy.
