Dunkerque - Spojenci už byli v Berlíně a Adolf Hitler po smrti. Tisíce československých vojáků ale i po konci války stále bojovaly u severofrancouzského přístavu Dunkerque - v místech, kde Němci na rozdíl od Normandie vylodění Spojenců očekávali a kde se také pořádně opevnili. Přímo na místě natáčel zpravodaj ČT Petr Zavadil. S jedním z pamětníků pak hovořil i redaktor ČT Karel Rožánek.
Dunkerque byl za války zničený z 95 procent. Místní nacistický velitel se Čechům urputně bránil ještě den po vyhlášení oficiální německé kapitulace. Proti Němcům stáli v Dunkerquu českoslovenští vojáci ze samostatné obrněné brigády generála Lišky. „V Dunkerquu bylo 12 tisíc Němců obklíčených 5 tisíci Čechy, kterým pomáhali Francouzi z hnutí odporu a taky Angličané,“ popisuje historik Jean-Marc Alcalay. Během obléhání přístavu padlo 200 Čechoslováků.
Několikaměsíčního obléhání Dunkerquu se účastnil také Viktor Wellemín z Prahy. Tehdy mu bylo 21 let. Jako dobrovolník se přihlásil hned do prvního velkého útoku proti nacistům – symbolicky na výročí vzniku Československa 28. října 1944. To se mu stalo osudným – vybuchla pod ním německá mina. „Mě to vyhodilo takových 15 metrů do nějakého živého plotu, mezitím jsem na chvíli ztratil vědomí,“ vzpomíná. Přežil jenom se štěstím.
Během války přišel o rodiče a viděl umírat i své kamarády. Někteří z nich dnes leží na dunkerqueském hřbitově. Asi třicet procent československých vojáků u Dunkerquu byli židé. Některé před válkou ještě jako děti na poslední chvíli zachránil sir Nicholas Winton. Pro historika Jeana-Marka Alcalaye jsou tihle vojáci důkazem, že pokud židé dostali příležitost, uměli se hrůze nacismu postavit sami.
Muži od Dunkerquu
Od října 1944 do května 1945 obléhala námořní pevnost Dunkerque, kterou bránilo 12 000 německých vojáků, Československá samostatná obrněná brigáda. Byli to muži, jejichž snem bylo osvobodit Prahu.
8. října 1944 převzala brigáda obléhání tzv. dunkerqueské kapsy. Úkol zněl: Ve spolupráci s ostatními spojeneckými jednotkami uzavřít nepřítele v dosavadním postavení a donutit ho ke kapitulaci. 28. říjen 1944 oslavila brigáda útokem na předsunuté pozice nepřítele. Útok byl pro Němce naprostým překvapením. Ztráty však byly na obou stranách.
Nakonec se muži z Dunkerquu do Prahy přece jen dostali. Ale ne všichni a ne včas. 30. května 1945 defilovali vybraní muži před prezidentem republiky, spojeneckými generály a nadšenými Pražany. To bylo jediné ocenění, které se těmto hrdinům v jejich zemi dostalo. Po roce 1948 se s nimi komunistická vláda vypořádala po svém. Za odhodlání položit život za vlast bylo mnoho těchto mužů odsouzeno do vězení. Sám generál de Gaulle přitom československou obrněnou brigádu označil za své nejlepší vojáky.
