Peking - Na jaře roku 1989 propukly v Číně studentské demonstrace, které požadovaly širší demokratizaci země. Po počáteční toleranci manifestací vládou však čínská armáda v noci z 3. na 4. června 1989 na pekingském náměstí Tchien-an-men proti demonstrantům zasáhla. Hrubou silou a za cenu nejméně 1300 lidských životů tak skončilo šest neklidných neděl. Masakr pro Čínu znamenal několikaletou ztrátu tváře v zahraničí a dodnes představuje citlivé téma čínské historie, které dosud není kvůli zákazu ze strany vládnoucí komunistické strany věrohodně zmapováno.
Dramatickým událostem na nejrozlehlejším prostranství světa předcházela snaha tehdejšího nejmocnějšího muže Číny Teng Siao-pchinga hospodářsky pozdvihnout zemi zdevastovanou téměř třemi desítkami let ekonomických a sociálních experimentů Mao Ce-tunga.
Rychlý hospodářský rozvoj podpořený zavedením „čtyř modernizací“ ale doprovázela celá řada nežádoucích účinků, například hyperinflace. Zejména ta byla příčinou mnoha kritických hlasů na adresu dosud nedotknutelné strany a její ideologie. Kritikou nešetřili ani intelektuálové, které trápila především malá míra svobody v politické a umělecké oblasti.
První studenti se na náměstí Tchien-an-men začali shromažďovat dva dny po smrti vůdčí osobnosti liberalizace a demokratizace čínské politiky, bývalého předsedy ÚV KS Číny Chu Jao-panga (zemřel 15. dubna 1989). Pietní akce za oblíbeného politika ale velmi rychle přerostla v manifestaci za prohloubení demokratických změn, za svobodu projevu, tisku a potírání korupce a protestní shromáždění se rozšířila i do dalších měst. Díky dočasně nestranně informujícím médiím byly zprávy o aktuálním dění dostupné po celé Číně.
Čchi Č'-jung, účastník protestů:
"Ty zbraně mi ukázaly hodnotu mé existence. Konečně jsem pochopil, v jaké zemi žiju a jak se mnou vláda zachází. Posledních dvacet let bylo neobyčejně tvrdých.
Manifestace vyvrcholily během čtyřdenní návštěvy generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačova v polovině května. Ještě před jeho příjezdem zahájila část studentů protestní hladovku ve snaze zvýraznit své požadavky a navázat dialog s vedením státu, 17. května se pak na náměstí sešly více jak dva miliony Číňanů. Studentský pokus o dialog s premiérem Li Pchengem skončil 18. května neúspěchem.
Soudruzi nařídili tvrdý zásah
Komunistické vedení sledovalo od počátku protestní dění s nelibostí. Vybraní činitelé už osmý den demonstrací konstatovali, že nepokoje ohrožují vedoucí úlohu komunistické strany. Přesto ve straně existovalo umírněné křídlo zosobňované generálním tajemníkem ÚV KS Čao C'-jangem, které doporučovalo zahájit se studenty dialog. Na tajné domácí poradě u tehdejšího vrchního velitele ozbrojených sil Teng Siao-pchinga bylo ale rozhodnuto jinak. Nad reformním křídlem převážily hlasy staré gardy soudruhů klonící se k rázné protiakci.
Události nabraly rychlý spád. Teng, aniž by umožnil stálému výboru politbyra (nejsilnějšímu orgánu v zemi) hlasovat, vyhlásil 20. května v některých částech Pekingu částečný výjimečný stav. Druhého června dostala armáda příkaz vyčistit náměstí za jakoukoliv cenu. V noci ze 3. na 4. června začaly tanky brutálně rozhánět demonstranty. V pět hodin ráno 4. června bylo po šesti týdnech náměstí Tchien-an-men vyklizeno.
Pao Tchung, bývalý poradce předsedy komunistické strany Čao C‘-janga:
„Pokud čínská ekonomika skutečně roste díky represi, vláda by to měla zbytku světa přiznat. Měla by říct: Pokud chcete, aby vaše hospodářství šlapalo, musíte do hlavního města poslat tanky a hlavně kulometů obrátit proti vlastním lidem.“
Údaje o počtu obětí vojenského zásahu se rozcházejí. Podle oficiálních údajů KS Číny z roku 1996 přišlo při událostech v celé Číně o život 931 lidí a více než 20 000 jich bylo zraněno. Pod tankovými pásy nebo při střelbě našlo smrt 523 osob a zranění utrpělo více než 10 000 lidí. Amnesty International udává ale nejméně 1300 mrtvých, neoficiálně se mluví až o 7000 obětech. Tehdejší premiér Li Pcheng si pro svou bezvýhradnou podporu tvrdého zásahu vysloužil přezdívku „řezník z Tchien-an-men“.
Demonstrující, kteří zákrok přežili, byli vystaveni vlně represí. Tisíce lidí byly zatčeny a kolem třech desítek jich je stále ve vězení.
Neoficiální údaje hovoří až o 7000 obětích
Každoroční výročí masakru si v Číně svobodně připomínají pouze lidé v Hongkongu, kde se pravidelně konají vigilie k uctění památky obětí. Na ostatním území Číny jsou účastníci vzpomínkových akcí s železnou pravidelností zatýkáni. Čínští vládcové i po dvaceti letech tvrdí, že na náměstí Tchien-an-men došlo k rebelii, a odmítají se omluvit za tvrdý zásah.
