Slavná indická hrobka Tádž Mahal potřebuje omlazovací kůru. Na jejím stavu se vedle úctyhodných 350 let věku podepsal všudypřítomný smog. Proslulý bílý mramor památky, kterou ročně navštíví miliony turistů, se kvůli němu barví do žluta. Restaurátoři při obnově bílého klenotu spoléhají na tradiční - i když překvapivé - metody.
Cesta za obnovení původní krásy Tádž Mahalu totiž vede přes jeho ještě větší ušpinění. Restaurátoři se báli použít chemikálie a raději zvolili bahno.
Minerální jíl známý také jako indická hlinka, který se používá i v kosmetice, neobsahuje žádné látky, které by mohly s mramorem nechtěně reagovat. Dělníci jej nanášejí na stěny památky a během postupného usychání do sebe nasává nečistoty. „Když uschne, částice se dostanou na povrch a smyjeme je,“ popisuje překvapivě jednoduchý postup pře restaurování Tádž Mahalu archeolog Bhuvan Vikram.
Je to ale jenom dočasné řešení. Čištění jílem nedokáže odstranit hlavní problém – špinavý vzduch v okolí architektonického zázraku ze 17. století. Na vině je hustá doprava a průmysl, které zanechávají nejviditelnější stopy právě na mramoru.
Vláda se snaží se smogem bojovat. Do nejbližšího okolí památky proto nesmí auta a jezdí tu jen elektrická vozidla a tradiční povozy tažené koňmi nebo velbloudy. Zlepšení je ale pomalé.
Současná bahenní terapie by měla skončit za dva roky. Zatím podle místních i turistů zabírá a již opravené věže jsou bělejší. Nikdo ale nedokáže odhadnout, jak dlouho bude trvat, než zase kvůli smogu začnou žloutnout.
