Už čtvrtstoletí hodnotí filmy na festivalu v Karlových Varech také ekumenická porota. K pětadvacátému výročí „dostala“ snímek Lucky, který je rozloučením loni zesnulého herce Harryho Deana Stantona. Drama v režii Johna Carolla Lynche získalo ocenění ekumenické poroty na festivalu v Locarnu, Vary ho promítají v sekci Jiný pohled. O Luckym a vůbec „vkusu“ ekumenické poroty si povídal šéf kulturního zpravodajství ČT Petr Vizina s knězem a porotcem Petrem Vacíkem.
Devadesátiletému Harrymu Deanu Stantonovi napsali roli na tělo. Lucky, kterého představuje, je vlastně on sám. V jeho roli se odráží to, co si myslel o světě. Jaký byl jeho pohled na svět?
Jeden z možných pohledů, které bych rád měl. Když jsem se na film díval, říkal jsem si: takhle bych chtěl zestárnout, možná k tomu jen nebudu potřebovat poušť a kaktusy. Může to být klidně v Karlových Varech nebo na Moravě, ale tenhle typ scházení se s lidmi a žití ve vztazích a sice tváří v tvář tomu temnému, ale s radostí a úsměvem, to je obdivuhodné.
Řekli bychom, že ekumenická porota bude zdůrazňovat to, čemu říkáme duchovní hodnoty, ale Lucky není moc duchovní, je velmi lakonický, s ničím se moc nemaže.
Nesouhlasím. Dokonce jsme dostali dopis od režiséra filmu, který napsal loni poté, co ekumenická porota v Locarnu dala Luckymu svou hlavní cenu. Několikrát zdůrazňuje, že je to ateistický film, že si ceny velmi váží, ale je překvapen, jak může ekumenická porota, která se zabývá duchovními věcmi, dát cenu takto neduchovnímu filmu. Musím oponovat, že jak postava Luckyho, tak celý film jsou veskrze mystičtí. To není ateismus, to je mystika.
Když se řekne mystika, tak si představíme něco v oparu…
Lehká, povrchní zábava, to je opar. Mystika je jasný pohled na realitu. A Lucky sám ve filmu několikrát zdůrazňuje pravdu a realitu, to znamená, jak žít. To nejzazší v mystice jakéhokoli náboženství je pohled do toho nejvyššího, posledního, transcendentního, který je z naší strany buď pohledem do velmi silného světla, nebo do velmi silné tmy. Ono to zkušenostně vypadá úplně stejně – prostě nevidíte vůbec nic. A Luckyho pohled, že není duše, že je jen prázdnota a temno, lze povrchně zaměnit za ateismus, ale já jsem přesvědčen, že je to životní postoj mystika.
Jak jste sám říkal, ten film ukazuje lidem stáří, které byste si přál. Mluvil jste o vztazích. Ale Lucky je osamělý člověk, který se dívá na televizní soutěže a luští křížovky. Co na stáří v tomto filmu je tedy pro vás tak poutavé?
Sám Lucky ve filmu říká, že je velký rozdíl mezi „žít sám“ a „být osamělý“. Anglicky se sám řekne „alone“ a on se odkazuje na lexikony a v nich na slova, z nichž se tento výraz skládá: „all“ a „one“. Tedy být vše a být zajedno se vším – a to je zase mystika. On není sám, není odstrčený od lidí, žije ve vztazích, třeba i konfliktních, ale je angažovaný ve vztahu s lidmi.
Jak vnímáte, že film Lucky je dárek hlavnímu herci. Co říká o jeho životě?
Pokud to, co jsme viděli, byl on jako člověk, pak došel dál, než možná čekal – dál věkem a, zdá se, že i hloubkou. A tam nezbývá – ostatně jako to on udělal – než se na konci usmát do kamery a potichu odejít.
