Oklahoma City - Maloobchod ve Spojených státech zažíval mezi světovými válkami novou éru. Zákazníkům nabídly své služby supermarkety, které postupně nahrazovaly tradiční hokynářství s pultovým prodejem. S rostoucím počtem nakupujících ale museli vedoucí prodejen řešit problém, jak lidem ulehčit přenášení zboží k pokladnám. Nejprve přišly košíky do ruky, skutečnou revoluci ale přineslo nasazení nákupních vozíků, které se objevily 4. června 1937 v Oklahoma City.
Několikaměsíční přípravy majitele deseti tamních obchodů Sylvana Goldmana, který vozíky navrhl, ale málem vyšly naprázdno. Novinku sice pečlivě nachystal na období víkendových nákupů, zákazníci se ale o jeho vynález právě neprali a nadále zůstávali u klasických nákupních košíků. „Ženy nám říkaly, že mají dost tlačení dětských kočárků a muži zase prohlašovali, že jsou přeci dost silní na to, aby unesli košíček,“ vzpomínal Goldman na nelehké začátky.
První nákupní vozík byla vlastně jen upravená skládací židle
První vozíky vypadaly podstatně jinak než dnes, ze všeho nejvíc připomínaly pojízdnou skládací židli, kterou se prý jejich vynálezce inspiroval. Trubková konstrukce s kolečky pak nesla dva obyčejné košíky, jeden u země a druhý nahoře. Goldman se ale nehodlal vzdát a v duchu nejlepší americké tradice vsadil na reklamu. Po úvodním debaklu proto najal statisty různého věku a pohlaví, kteří s nákupními vozíky projížděli obchodem blízko vchodu a lákali tak k používání novinky opravdové zákazníky.
„Do každého obchodu jsem najal jednu ženu mezi dvaceti a třiceti lety, jednu asi o deset let starší a někoho těsně před šedesátkou. Muže zastupovali třicátníci nebo padesátníci. Všichni jezdili sem a tam, v košících měli zboží a do toho nabízely hostesky nově příchozím vozíky k vyzkoušení,“ popsal Goldman svůj druhý a mnohem úspěšnější pokus o nasazení novinky, kterou zprvu přijali s nadšením jen starší lidé.
Obchodníci se zprvu báli hravých dětí a následných škod
Podnikavý Goldman, který chtěl na svém vynálezu samozřejmě vydělat, se proto v září 1937 vypravil na veletrh určený obchodníkům, kde jeho vozíky vzbudily zaslouženou pozornost. Když ale přišlo na lámání chleba, byli vedoucí jednotlivých obchodů opatrní - báli se třeba hravých dětí a následné škody, a objednávky se právě nehrnuly. Goldman nakonec opět vsadil na živou ukázku a se svými zaměstnanci natočil film, ve kterém názorně ukázal výhody nákupního vozíku.
Koncem roku 1937 již rozjel Goldman výrobu nákupních vozíků ve velkém. Vozíky doslova zaplavily Ameriku a v roce 1940 byla poptávky obchodníků tak velká, že měla firma vyprodanou svou produkci na sedm let dopředu. Ještě v první polovině 40. let se v USA jako jeden z prvních Čechů setkal s nákupními vozíky Jan Werich, který na ně narazil během pobytu za oceánem za druhé světové války, jak na to vzpomínal v jedné ze svých knih.
Goldmana jediného napadlo vozík patentovat
Sylvan Goldman (1898-1984) je sice nejznámější, rozhodně ne však jediný vynálezce nákupního vozíku. Francouzská socioložka Catherine Grandclément ve své práci z roku 2006 uvádí řadu vynálezů na stejném principu, tedy pojízdný nosič nejčastěji dvou nákupních košíků, které se objevily dříve než Goldmanův vozík. Až rodák z Oklahomy si ale svůj vynález nejen patentoval, ale také se mu jej podařilo úspěšně prosadit pro každodenní používání v obchodech.
Ještě deset let trvalo, než se objevily vozíky dnešního typu, tedy s odklopnou zadní stěnou, které se dají zaparkovat jeden do druhého a šetří tak místo. Jejich vynálezce Orla Watson však zůstal věrný „dvoupatrovému“ pojetí vozíku, a dokonce vymyslel mechanismus, který u pokladny spodní patro automaticky zvedal. A nakonec to byl opět Goldman, kdo přišel s jednopatrovým „stohovatelným“ vozíkem, který se od těch dnešních používaných v hypermarketech liší vlastně jen velikostí.
