Itálica – to slovo až nápadně připomíná Itálii. Jenže název je jen náhodně matoucí. Anebo má spíš vyjadřovat stesk vojáků ztracených tisíce kilometrů od rodné země po domově? Či snad snahu přenést kulturu římského impéria mimo území Itálie? Ať je důvod jakýkoliv, Itálicu v Itálii nenajdete, musíte vyrazit jinam – do sluncem rozpálené a pomeranči provoněné Andalusie. Pojďte antické taje jihu Španělska odhalit s námi.
I když nálepku města antických císařů si po právu nese Řím, zdaleka ne všichni římští císaři pocházeli z města sedmi pahorků. Někteří se dokonce ani nenarodili na území dnešní Itálie, ale o 2 tisíce kilometrů dál v Hispánii. Na samém jihu Španělska takřka na předměstí Sevilly dodnes stojí majestátní ruiny Itálicy – města, z nějž pocházeli slavní římští panovníci Traján (53 – 117 n. l.) a Hadrián (76 – 138 n. l.).
Jak se vlastně zrodilo slavné město ztracené tak daleko od srdce římského impéria? U zrodu Itálicy stály punské války. V roce 206 před naším letopočtem porazili Římané Kartagince v bitvě u Ilipa (dnešní Alcalá del Río), které je vzdálené pouhých 14 kilometrů od místa, kde stojí ruiny Itálicy. Římané sice bitvu vyhráli, řada římských vojáků však utrpěla zranění a nemohla se účastnit dalšího tažení. Velitel legií proto rozhodl, že zranění zůstanou v nedaleké hispánské osadě u řeky Guadalquivir.
Římané se s místním obyvatelstvem rychle sžili a předali mu svůj sociální i politický model. Z Itálicy se tak stala osada s typickou římskou kulturou. Brzy získala status města a za vlády císaře Hadriána dokonce status kolonie. A proto nemohly v Itálice chybět velkolepé stavby, které městu dodaly na významu i lesku.
Obří pomník gladiátorů
Nejmajestátnější stavbou, kterou archeologové v Itálice odkryli, je amfiteátr pro 25 tisíc diváků. Obrovský kamenný kolos přetrval staletí a byť některé jeho zdi zloději rozebrali a dřevěné části zničily rozmary počasí, mohou se dodnes návštěvníci antického města projít po ochozu určeném pro diváky krvavé podívané i zavítat do arény, kde k pobavení publika bojovali gladiátoři mezi sebou nebo také s dravými zvířaty.
Na amfiteátr návštěvníci vykopávek narazí jen několik málo kroků od vchodu do starověkého města. Obejít ho lze po pohodlné písčité pěšině. Ta turisty zavede až na vyvýšeninu, ze které se na zbytky majestátní antické stavby naskýtá úžasný výhled - no zkrátka ideální místo pro fotografy.
Mozaiky všude, kam se podíváš
I když další stavby v Itálice svou velikostí nesahají amfiteátru ani po kotníky, přece mají návštěvníkům prastarého města co nabídnout. V Itálice se zachovalo velké množství mozaiek. Některé zdobí květinové a geometrické motivy, jiné krášlí nejrůznější druhy zvířat. A nechybí ani výjevy z antické mytologie – v jednom z domů je například uprostřed velké z valné většiny černobílé mozaiky v barvách vyveden bůh moře a oceánů Neptun a jen o kousek dál je k vidění ještě impozantnější mozaika zobrazující boha vína a radovánek Dionysa. To vše pečlivě poskládané z tisíců malinkých čtvercových kamínků.
Technika, která umožňovala zdobit rezidence zámožných obyvatel nádhernými mozaikami, pochází už ze starověkého Řecka. Avšak teprve Římané dovedli tento způsob dekorace k dokonalosti. Propracované mozaiky ve městěch starověkého římského impéria zdobily nejen soukromé domy, ale i veřejné budovy - například lázně.
Neodhalená tajemství Itálicy
Vykopávky v Itálice sice začaly už v roce 1781, většina kdysi velkolepého města však zatím stále zůstává ukryta pod nánosy hlíny. Důvod není jen finanční, archeologové se domnívají, že když zůstanou ruiny pohřbeny pod zemí, budou lépe zakonzervovány. Prozkoumat půdorys města díky moderním metodám, a to zejména leteckému snímkování, mohou i bez toho, že by kopli do země.
Při procházce městem tak návštěvníci chvíli prochází mezi chladnými zdmi antických domů ukrytých v cypřišovém háji a vzápětí je trasa prohlídky vyžene na pláň, kterou rozpaluje žhavé andaluské slunce. Pokud zavítáte do Itálicy v létě, nezapomeňte proto do batůžku přibalit vodu a opalovací krém. Během mé květnové návštěvy však neodkryté plochy antického města připomínaly spíš krásně rozkvetlou louku. Není divu, květnové slunce na jihu Španělska ještě tolik nepálí, teploty spíše připomínají české léto. To z května dělá ideální čas na návštěvu památkami a nezaměnitelnou kulturou oplývající Andalusie.
Pátrání po divadle a lázních
Ale zpět do Itálicy. Neodmyslitelnou součástí každého římského města bylo kromě amfiteátru a domů zdobených mozaikami také divadlo. To nechybí ani v Itálice. Dnes ovšem leží vně pečlivě střeženého archeologického naleziště a veřejnosti zatím není přístupné. Původní starověké zdi ale v současnosti opravují dělníci tak, aby bylo i divadlo možné zpřístupnit a pořádat v něm nejrůznější kulturní akce. Do města, které bylo po staletí zapomenuté, se pomalu vrací život.
Mimo původní městské jádro dnes zpřístupněné turistům leží také veřejné lázně – další budova, bez které by žádné římské město nemohlo existovat. V porovnání s divadlem, vedle kterého stojí velké parkoviště, kde mohou (nebo spíš musí) návštěvníci vykopávek ustájit svého čtyřkolého či dvoukolého miláčka, se ruiny lázní hledají poměrně obtížně. Ukrývají se totiž v zajetí ulic novodobého města Santiponce, které vyrostlo na předměstí Itálicy. Novodobé domy typicky andaluského stylu polorozbořené lázně pevně objímají a antickou památku tak sotva uvidíte z vedlejšího nároží. Nebojte se tedy na cestu zeptat místních. Jak jsme si při své navštěvě Andalusie tisíckrát ověřila na vlastní kůži - Španělé pomoc utrmáceným turistům nikdy neodmítnou.
