Praha - Přesně před 70 lety, v neděli 25. března 1945 krátce před polednem, se protektorátní Praha stala cílem již druhého náletu amerických bombardérů; poprvé Prahu zasypaly spojenecké bomby v únoru 1945 - více čtěte zde. Tentokrát šlo o letouny 15. americké letecké armády ze základen z jižní Itálie. Američané vyslali nad Prahu více než 400 bombardérů se silnou stíhací ochranou a – jak uvedl Jiří Rajlich, historik z Vojenského historického ústavu – jejich cíle byly vysloveně vojensky důležité.
Cílem náletu spojeneckých bombardérů byla i letiště v Letňanech a Kbelích, kde měla německá Luftwaffe desítky letadel. Jiří Rajlich konstatoval, že při náletu na tato letiště nebyly použity těžké bomby, ale malé střepinové – proti letadlům stojícím na ploše. „A právě ve Kbelích došlo v důsledku toho k velmi vážným lidským ztrátám. Celkem 117 mrtvých jenom ze Kbel, které byly docela malou obcí,“ uvedl Jiří Rajlich.
Několik letadel navíc stihli Němci schovat do lesa poblíž Satalic. Podle pamětníka Miroslava Kurandy jich bylo 25, možná i víc. „Protože lidi, kteří byli v krytech v Satalicích, tušili, že přijde útok i na ně, utíkali raději do lesa ve snaze, že se zachrání. Ale neuvědomili si, že tam jsou uskladněná ta německá letadla,“ vzpomíná Miroslav Kuranda. Podle něj američtí letci, když viděli německé stroje schované mezi stromy v lese, začali letadla ostřelovat z kulometů. „Jenomže při tom byla velká ztráta na lidech,“ dodal Miroslav Kuranda, pamětník a kronikář.
Těžce byly zasaženy taky továrny ve Vysočanech a v Libni. Ty tehdy vyráběly téměř výhradně součástky do německých zbraní. A přestože měla Praha za sebou teprve měsíc starou zkušenost z tragického náletu, někteří dělníci zůstali v halách. V ČKD tehdy pracoval i Luděk Sojka. V továrně byl i v osudnou neděli, když se rozezněly sirény. Ten vzpomíná na čtyři mladíky z továrny, kteří se odmítli schovat: „Seděli u stolu a hráli karty a já jsem šel k Rokytce. Tam byly kolem břehu veliké kanály, kudy se procházelo. Tam jsme si vlezli. A najednou to začalo… Viděli jsme prkna, jak létají do výšky. V továrně jsme potom dostali tu smutnou povinnost, že jsme zbytky kluků, kteří tam hráli karty, odnášeli,“ vzpomíná pamětník Luděk Sojka.
Fakta o náletu na Prahu v březnu 1945
Nálet byl zacílen proti průmyslovým čtvrtím na severovýchodě města - Libni a zejména vysočanskému komplexu, kde se vyráběly lehké stíhače tanků Hetzer. Cílem se také stala letiště ve Kbelích a Letňanech. Trval přes hodinu (od 11:48 do 13:02 hodin) a podle Jiřího Rajlicha, autora knihy Mustangy nad protektorátem, napadlo Prahu 400 letadel typu B-17 Flying Fortress a B-24 Liberator. Letadla shodila svůj náklad ve 12 vlnách.
V Libni a Vysočanech bylo zničeno nebo vážně poškozeno na 60 továrních objektů. V sutiny se proměnily Českomoravské strojírny, Českomoravská Kolben Daněk, Vysočanská mlékárna, hlavní sklady firmy Julius Meinl, mostárna a továrna na stroje bratří Prášilů, Ottova chemická továrna, libeňský lihovar, parní mlýny Františka Odkolka, továrna na celuloidové zboží a další.
Bomby zničily i řadu obytných budov, asi 90 domů spadlo, dalších 1300 objektů bylo poškozeno.
Více než 40 let hlásala u nás propaganda, že americký nálet měl za cíl oslabit československý průmysl a snížit jeho poválečnou konkurenceschopnost. Podle historika Jiřího Rajlicha má ale taková interpretace řadu slabin: „Jednak byl březen 1945, závody ČKD chrlily skutečně neustále výzbroj pro nacistický Wehrmacht a zbraně SS. Za druhé nikdo 25. března nevěděl, že válka skončí 8. května 1945. Američané brali velice vážně zprávy o budování alpské pevnosti. To znamená, že konec války odhadovali až na podzim 1945 a nevylučovali, že i déle,“ uvedl Jiří Rajlich.
Výsledkem druhého nejtěžšího náletu na Prahu bylo 516 mrtvých, většinou civilistů, ale také 140 zničených letadel Luftwaffe.
Tisk v následujících dnech nepřinesl o náletu žádné zpravodajství, což je možná jeden z důvodů, proč se na něj postupně zapomínalo a informace o něm (především o počtu obětí) se z různých zdrojů liší.
