Pod jednoduchým názvem Francisco Goya: Portréty shromáždila londýnská Národní galerie šedesát pláten, která si nechali vymalovat příslušníci španělského královského dvora na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Díla jednoho z nejvýznamnějších portrétistů historie mohou lidé obdivovat až do ledna 2016.
Londýnské expozici dominuje portrét vévodkyně z Alby, jedno z nejslavnějších Goyových děl, ve kterém se představil jako mistr portrétu. Krásná dáma v černých krajkových šatech s mantilou, přehozem zdobícím hlavu a prsa, byla jeho patronkou, obdivovatelkou, múzou a zřejmě také milenkou. Sám Goya o vévodkyni z Alby prohlásil, že na jejím těle neexistuje vlas, který by v něm neprobouzel touhu.
Pouze Goya
„Vévodkyně z Alby byla jedním z Goyových nejdůležitějších mecenášů. Myslím si, že jí byl Goya posedlý. Byla velmi krásná, extrémně bohatá, velká milovnice umění. Do určité míry ho zaměstnávala jako svého dvorního malíře,“ říká kurátor Xavier Bray.
Fakt, že vévodkyně na obraze ukazuje prstem dolů, kde je napsáno „solo Goya“, tedy „pouze Goya“, napovídá, že pouze Goya ji mohl malovat. Portrét z roku 1797 vznikl poté, kdy vévodkyně ovdověla a ukryla se na své venkovské sídlo, kam Goya odjel za ní. Tehdy už nejslavnější malíř Španělska byl po mozkové mrtvici a natrvalo ztratil sluch.
Stále však pilně pracoval a kromě podobizen vévodkyně vytvořil soubor leptů Rozmary a různé portréty královského páru, šlechticů a církevních hodnostářů. Byl jmenován malířem španělského královského dvora. „Je úžasné sledovat, jak portréty odhalují nitro samotného umělce. Ukazují, koho znal, koho miloval, koho nenáviděl a koho obdivoval. Nabízejí mnoho fantastických pohledů do jeho života,“ upozorňuje Xavier Bray.
Moderní starý mistr
Francisco de Goya y Lucientes (1746 až 1828) je považován společně s El Grekem a Diegem Velázquezem za jednoho z mistrů španělského výtvarného umění. Bývá označován za posledního ze starých mistrů a prvního moderního malíře.
Výrazně ovlivnil pozdější umělce od Delacroixe až po Dalího. Proslavil se zejména svými královskými portréty, nemenší proslulost si však získal i obrazy a grafickými listy, které zachycují lidové scény či okamžiky z pohnutého života země.
Vrcholu popularity u královského dvora dosáhl v době Velké francouzské revoluce, kdy se stal dvorním malířem. V roce 1793 na následky onemocnění cholerou a podle některých vědců také pod vlivem množství olova v barvách, které používal, ohluchl.
Stáhl se do ústraní do Quinta del Sordo (Domu hluchého), kde vznikla jeho společensky kritická díla Caprichos, Hrůzy války a Černé malby. Mezi jeho vůbec nejslavnější díla patří Nahá Maja, jež je prvním profánním zobrazením nahé ženy v západním výtvarném umění, a Oblečená Maja vytvořená v letech 1800 a 1803.
