Utrápená Angelika, zbytečný remake a mdlé prznění legendárního kýče

Krásná, báječná, nezkrotná a malebně pokleslá Angelika je tu znovu, a kdo ji nepřefikne, není Francouz. Prodali ji masivně zjizvenému hraběti de Peyracovi, kterého předtím nikdy neviděla, zato on, když podepisoval svatební smlouvu, moc dobře věděl, co kupuje. Byla přesvědčena, že nikdy nebude opravdu jeho, ale on věděl, že jednoho dne přijde sama, jako by tušila, že umí dělat nejen zlato, ale zná i pár dobrých triků v posteli. A tak Angelika nakonec dostála svým manželským povinnostem a remake oprávněnému přesvědčení, že na originál ze šedesátých let mít rozhodně nebude.

V nové verzi dobového filmového evergreenu je Angelika ještě krásnější, Peyrac ještě zohavenější a pocit, že tohle nemůže dopadnout dobře, ještě intenzivnější, než jste čekali. A přiznejte si, že jste to fakt tak trochu čekali, protože do „kultovek“ by neměl vandrovat nikdo, kdo si není stoprocentně jistý, že pro to má nějaký smysluplný důvod – a taky, že na to vůbec má. A k tomuto pocitu režiséra Ariela Zeitouna (který si pro sebe částečně usápl i scénář) jeho dosavadní vlažná filmografie rozhodně neopravňovala.

Proč točit to samé znovu a hůř?

Původní pětidílnou sérii (Angelika, markýza andělů, Báječná Angelika, Angelika a král, Nezkrotná Angelika a Angelika a sultán) natočil Bernard Borderier v létech 1964 až 1968 (každý rok jeden vydařený kousek, balancující na hraně chytlavého, romantického kýče), podle literární předlohy Anne Golonové, která se nestačila divit, jak volně, bezstarostně a necudně s ní tenhle režisér a scenárista nakládá. Spíše než na formát knihy byl totiž scénář šitý na míru ústřední hvězdné dvojici všech nenaplněných romantických snů (a že jich kolem nás je), kterou tu, v rauši dokonale fungujících chemických reakcí, ztvárnila kultovní dvojice Michèle Mercierová a Robert Hossein.

K tomu, aby byl tenhle výchozí formát (který si své diváky vždycky našel i při neustávajících televizních reprízách) převálcován nebo alespoň důstojně následován, ovšem nestačí jen modernější look, drsnější dikce, možná krásnější a stále se ochotně svlékající Angelika a zcela určitě více, ba přímo totálně zjizvený Peyrac. Napakovat se do vyzkoušeného příběhu a podšprajcovat tuhle invazi jen tím, že zatlačíte více na pilu, totiž může mít účinky spíše laxativní nežli filmově oslovující, a navíc to bude pokládat sice vlezlou, ale v zásadě legitimní otázku: Proč točit to samé znovu a hůř?

Proč znovu hnát nebohou Angeliku (která je fakt krásná a vypadá tak dobře, jako by si sem právě odskočila z přehlídkového mola nebo z Pobřežní hlídky) téměř tou samou cestou do náruče Peyraca, jehož zjizvenost dosahuje parametrů téměř komiksové postavy. Jedna Hosseinova sice masivní, ale zato průběžně se hojící jizva stačila k tomu, aby Angelika zaplavila filmové plátno přívalem bouřlivých orgasmů. Tak proč současného Peyraca znetvořovat natolik, že spíše než původní Angeliku připomíná Krásku a zvíře?

A proč přivádět na filmové plátno nedomrlou a obstarožní kopii jejího prvního milence Nicolase, který ji v originále bezstarostně klátil, zatímco teď ji chce „naučit přežít ve světě, který je nechce“, což je dementní úryvek z dementního dialogu, jakých je v Angelice nepočítaně (po pravdě řečeno, jiné tam snad ani nejsou). Proč se máme dívat na nového právníka Desgreze (jednoho z mála, co se jí nesnaží hned prodychtit pod sukně), jenž je tu téměř mysticky charakterizován jako ten, co ztratil schopnost se bát, ale navzdory tomu absolutně postrádá Rochefortovu galantnost a noblesu - a proč zapalovat hranici na náměstí de Grève, když je přece jasné, že Peyrac je nehořlavý, umírání mu moc nejde, a i kdybyste náhodou přece jen uviděli jeho mrtvolu, stejně nevěřte, že je jeho.

7 minut
Tomer Sisley: Mercierová neměla kvůli Angelice kariéru
Zdroj: ČT24

Divně parafrázovaný, neinvenčně a suše odrežírovaný, snaživě nasnímaný a tupě nastříhaný odvar původního originálu klopýtavě a nezajímavě vypráví léty jetý příběh o tom, jak byla Angelika de Sancé de Monteloup jako malá svědkem spiknutí proti Koruně (na což později skoro dojede), posléze pak obětována, aby zachránila svoji rodinu, která, řečeno slovy jejího bratrance Phillipa, ji donutila, aby se spářila s ďáblem. A i když mu nechtěla být dobrou manželkou, nakonec Peyracovi přece jen dala. A on si dal v poměrně explicitní milostné scéně (jež činí přístupnost již od dvanácti let lehce problematickou) natolik záležet, že už ho nikdy nepřestala milovat.

Kreativita režiséra Ariela Zeitouna začíná i končí tím, že krátkou dobu jejich společného štěstí „rafinovaně“ vyjádřil sekvencí „Peyrac houpe Angeliku na zahradní houpačce v zámeckém parku – oba se tomu radostně smějí“ a pro období, kdy se schyluje k Peyracově popravě, odbarvil Angeliku načerno a nalíčil tak, že vypadala jako zběhlá frontmanka blackmetalové kapely nebo někdo, kdo má něco se štítnou žlázou.

Co jste ještě nevěděli o francouzském milování

Vcelku slušný casting (podobně jako dabing) dojíždí na konfrontaci s originálem, kterážto vám stejně naskočí, jakkoli se jí budete vědomě bránit. Angelika je roztomilé „lízátko“, které má v pohledu (viz plakát) všechno, co jste ještě nevěděli o francouzském milování, a nevěděli, koho se zeptat. Geoffrey je dobře zvrásněný životem, v posteli se rozhodně nespokojí jen s misionářskou polohou a navíc umí dělat z písku a železa zlato. Ale navzdory tomu všemu je jiskření mezi nimi jen vlažné a chemie jen lehce nenulová.

Téhle Angelice chybí dobová atmosféra, frekventovanější akce (kordy se tu zkříží jen sporadicky) a rozevlátá romantická nálož klasických francouzských historických opusů z počátku druhé poloviny minulého století. Tuhle citelnou absenci mohou jen těžko zachránit české lokace a Jiří Pomeje coby historický somrák. A co je, vzhledem k žánru a tématu, možná nejhorší, nějak se tu nedaří emocím, a to jak v rovině jejich generování, tak předávání a sdílení. A to je velká škoda, protože bez nich je Angelika, bez ohledu na počet a kvalitu provedených kopulací, v podstatě jen filmově frigidní ženská.

ANGÉLIQUE/ANGELIKA - Francie, Belgie, Česká republika, Rakousko 2013, 113 min., český dabing, od 12 let, 2D. Režie: Ariel Zeitoun. Scénář: Nadia Kolonová, Philippe Blasband, Ariel Zeitoun. Kamera: Peter Zeitlinger. Hudba: Philippe Bourgueil. Hrají: Nora Arnezederová (Angelika), Gérard Lamvin (Joffrey de Peyrac), Tomer Sisley (Philippe Plessis-Bellière), Simon Abkarian (Desgreze), David Kross (Ludvík XIV.), Rainer Frieb (Mazarin), Julian Weigend (Fouquet), Mathieu Kassovitz (Nicolas/Calembredaine). V kinech od 27. února 2014.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Zemřela francouzská filmová legenda Brigitte Bardotová

Zemřela francouzská herečka a filmová ikona Brigitte Bardotová. Bylo jí 91 let, uvedla v neděli dopoledne agentura AFP s odkazem na Nadaci Brigitte Bardotové. V nedávné době se herečka zotavovala po pobytu v nemocnici. Bardotová zahájila svou hereckou kariéru na začátku 50. let a věnovala se jí přes dvacet let. Podle agentury AFP hrála ve zhruba pěti desítkách snímků. V posledních letech se téměř výhradně věnovala ochraně práv zvířat a péči o ně.
10:53Aktualizovánopřed 18 mminutami

Zemřel kytarista a klávesista skupiny The Cure Perry Bamonte

Britská alternativní hudební skupina The Cure v pátek oznámila, že zemřel její kytarista a klávesista Perry Bamonte. Hudebník byl členem kapely od roku 1990. Po krátké nemoci zemřel během vánočních svátků ve věku 65 let.
včera v 10:22

Na „něco menšího“ Pú pomyslel před sto lety. Nebyl to ale žádný med

Na Štědrý den roku 1925 se představil dnes jeden z nejslavnějších medvědů na světě. List London Evening News totiž otiskl povídku, kterou britský autor Alan Alexander Milne napsal o hračce svého syna. Hlavní hrdina se jmenoval Medvídek Pú. A i když tisíce dětských čtenářů hloupoučké zvířátko měly a mají rádi, těm nejbližším, včetně autora, přinesla jeho sláva i dost frustrace.
24. 12. 2025

Filmové písničky postupně lidoví, pohádky by se bez hudby neobešly

Česká televize na Štědrý den představí novou pohádku Záhada strašidelného zámku – v hlavních rolích s Oskarem Hesem a Sofií Annou Švehlíkovou. Hudbu k pohádce Ivo Macharáčka, bez níž by se přirozeně neobešla, složil Jan P. Muchow. Mnoho filmových písní z pohádek přitom časem zlidovělo a staly se přirozenou součástí repertoáru jejich interpretů. Mezi nimi třeba Kdepak ty ptáčku hnízdo máš z klasiky Tři oříšky pro Popelku nebo Miluju a maluju z Šíleně smutné princezny.
23. 12. 2025

Pařížský Louvre po krádeži šperků umístil na okna mříže

Pařížské muzeum Louvre nechalo nainstalovat mříže na okna galerie, kudy se dovnitř muzea před dvěma měsíci dostali lupiči, informuje agentura AFP. Při krádeži z 19. října pachatelé odcizili šperky v hodnotě 88 milionů eur (2,1 miliardy korun). Muzeum po loupeži zavádí přísnější bezpečnostní standardy.
23. 12. 2025

Zemřel Vince Zampella. Udával směr moderních videoherních stříleček

Při autonehodě v Kalifornii zemřel Vince Zampella, vývojář, který stál za řadou ikonických videoherních sérií, mimo jiné Call of Duty nebo nejnověji Battlefield. Zemřel ve věku 55 let při nehodě svého Ferrari na dálnici severně od Los Angeles. Úmrtí Zampelly potvrdila společnost Electronic Arts, vlastník herního studia Respawn Entertainment, které Zampella založil.
23. 12. 2025

Anděl Páně už dvacet let baví miliony „nenapravitelných hříšníků“

Od premiéry pohádky Anděl Páně uplynula letos dvě desetiletí. V televizi ji diváci viděli na Štědrý večer o rok později. Dnes už je tento příběh evergreenem vánočního programu, stejně jako pokračování, které vzniklo před dekádou. A tvůrci v čele s režisérem Jiřím Strachem a herci Ivanem Trojanem a Jiřím Dvořákem od té doby dostávají otázky, jestli dojde i na Anděla Páně 3.
23. 12. 2025

Zemřel britský hudebník Chris Rea, bylo mu 74 let

Ve věku 74 let v pondělí ráno po krátké nemoci zemřel britský kytarista a zpěvák Chris Rea, sdělil portálu BBC a agentuře PA mluvčí rodiny. Hudebník s charakteristickým chraplavým hlasem se proslavil mimo jiné písněmi The Road to Hell, Julia či Driving Home For Christmas. Svou bluesrockovou tvorbu představil několikrát i v Praze.
22. 12. 2025Aktualizováno22. 12. 2025
Načítání...