Utrápená Angelika, zbytečný remake a mdlé prznění legendárního kýče

Krásná, báječná, nezkrotná a malebně pokleslá Angelika je tu znovu, a kdo ji nepřefikne, není Francouz. Prodali ji masivně zjizvenému hraběti de Peyracovi, kterého předtím nikdy neviděla, zato on, když podepisoval svatební smlouvu, moc dobře věděl, co kupuje. Byla přesvědčena, že nikdy nebude opravdu jeho, ale on věděl, že jednoho dne přijde sama, jako by tušila, že umí dělat nejen zlato, ale zná i pár dobrých triků v posteli. A tak Angelika nakonec dostála svým manželským povinnostem a remake oprávněnému přesvědčení, že na originál ze šedesátých let mít rozhodně nebude.

V nové verzi dobového filmového evergreenu je Angelika ještě krásnější, Peyrac ještě zohavenější a pocit, že tohle nemůže dopadnout dobře, ještě intenzivnější, než jste čekali. A přiznejte si, že jste to fakt tak trochu čekali, protože do „kultovek“ by neměl vandrovat nikdo, kdo si není stoprocentně jistý, že pro to má nějaký smysluplný důvod – a taky, že na to vůbec má. A k tomuto pocitu režiséra Ariela Zeitouna (který si pro sebe částečně usápl i scénář) jeho dosavadní vlažná filmografie rozhodně neopravňovala.

Proč točit to samé znovu a hůř?

Původní pětidílnou sérii (Angelika, markýza andělů, Báječná Angelika, Angelika a král, Nezkrotná Angelika a Angelika a sultán) natočil Bernard Borderier v létech 1964 až 1968 (každý rok jeden vydařený kousek, balancující na hraně chytlavého, romantického kýče), podle literární předlohy Anne Golonové, která se nestačila divit, jak volně, bezstarostně a necudně s ní tenhle režisér a scenárista nakládá. Spíše než na formát knihy byl totiž scénář šitý na míru ústřední hvězdné dvojici všech nenaplněných romantických snů (a že jich kolem nás je), kterou tu, v rauši dokonale fungujících chemických reakcí, ztvárnila kultovní dvojice Michèle Mercierová a Robert Hossein.

K tomu, aby byl tenhle výchozí formát (který si své diváky vždycky našel i při neustávajících televizních reprízách) převálcován nebo alespoň důstojně následován, ovšem nestačí jen modernější look, drsnější dikce, možná krásnější a stále se ochotně svlékající Angelika a zcela určitě více, ba přímo totálně zjizvený Peyrac. Napakovat se do vyzkoušeného příběhu a podšprajcovat tuhle invazi jen tím, že zatlačíte více na pilu, totiž může mít účinky spíše laxativní nežli filmově oslovující, a navíc to bude pokládat sice vlezlou, ale v zásadě legitimní otázku: Proč točit to samé znovu a hůř?

Proč znovu hnát nebohou Angeliku (která je fakt krásná a vypadá tak dobře, jako by si sem právě odskočila z přehlídkového mola nebo z Pobřežní hlídky) téměř tou samou cestou do náruče Peyraca, jehož zjizvenost dosahuje parametrů téměř komiksové postavy. Jedna Hosseinova sice masivní, ale zato průběžně se hojící jizva stačila k tomu, aby Angelika zaplavila filmové plátno přívalem bouřlivých orgasmů. Tak proč současného Peyraca znetvořovat natolik, že spíše než původní Angeliku připomíná Krásku a zvíře?

A proč přivádět na filmové plátno nedomrlou a obstarožní kopii jejího prvního milence Nicolase, který ji v originále bezstarostně klátil, zatímco teď ji chce „naučit přežít ve světě, který je nechce“, což je dementní úryvek z dementního dialogu, jakých je v Angelice nepočítaně (po pravdě řečeno, jiné tam snad ani nejsou). Proč se máme dívat na nového právníka Desgreze (jednoho z mála, co se jí nesnaží hned prodychtit pod sukně), jenž je tu téměř mysticky charakterizován jako ten, co ztratil schopnost se bát, ale navzdory tomu absolutně postrádá Rochefortovu galantnost a noblesu - a proč zapalovat hranici na náměstí de Grève, když je přece jasné, že Peyrac je nehořlavý, umírání mu moc nejde, a i kdybyste náhodou přece jen uviděli jeho mrtvolu, stejně nevěřte, že je jeho.

7 minut
Tomer Sisley: Mercierová neměla kvůli Angelice kariéru
Zdroj: ČT24

Divně parafrázovaný, neinvenčně a suše odrežírovaný, snaživě nasnímaný a tupě nastříhaný odvar původního originálu klopýtavě a nezajímavě vypráví léty jetý příběh o tom, jak byla Angelika de Sancé de Monteloup jako malá svědkem spiknutí proti Koruně (na což později skoro dojede), posléze pak obětována, aby zachránila svoji rodinu, která, řečeno slovy jejího bratrance Phillipa, ji donutila, aby se spářila s ďáblem. A i když mu nechtěla být dobrou manželkou, nakonec Peyracovi přece jen dala. A on si dal v poměrně explicitní milostné scéně (jež činí přístupnost již od dvanácti let lehce problematickou) natolik záležet, že už ho nikdy nepřestala milovat.

Kreativita režiséra Ariela Zeitouna začíná i končí tím, že krátkou dobu jejich společného štěstí „rafinovaně“ vyjádřil sekvencí „Peyrac houpe Angeliku na zahradní houpačce v zámeckém parku – oba se tomu radostně smějí“ a pro období, kdy se schyluje k Peyracově popravě, odbarvil Angeliku načerno a nalíčil tak, že vypadala jako zběhlá frontmanka blackmetalové kapely nebo někdo, kdo má něco se štítnou žlázou.

Co jste ještě nevěděli o francouzském milování

Vcelku slušný casting (podobně jako dabing) dojíždí na konfrontaci s originálem, kterážto vám stejně naskočí, jakkoli se jí budete vědomě bránit. Angelika je roztomilé „lízátko“, které má v pohledu (viz plakát) všechno, co jste ještě nevěděli o francouzském milování, a nevěděli, koho se zeptat. Geoffrey je dobře zvrásněný životem, v posteli se rozhodně nespokojí jen s misionářskou polohou a navíc umí dělat z písku a železa zlato. Ale navzdory tomu všemu je jiskření mezi nimi jen vlažné a chemie jen lehce nenulová.

Téhle Angelice chybí dobová atmosféra, frekventovanější akce (kordy se tu zkříží jen sporadicky) a rozevlátá romantická nálož klasických francouzských historických opusů z počátku druhé poloviny minulého století. Tuhle citelnou absenci mohou jen těžko zachránit české lokace a Jiří Pomeje coby historický somrák. A co je, vzhledem k žánru a tématu, možná nejhorší, nějak se tu nedaří emocím, a to jak v rovině jejich generování, tak předávání a sdílení. A to je velká škoda, protože bez nich je Angelika, bez ohledu na počet a kvalitu provedených kopulací, v podstatě jen filmově frigidní ženská.

ANGÉLIQUE/ANGELIKA - Francie, Belgie, Česká republika, Rakousko 2013, 113 min., český dabing, od 12 let, 2D. Režie: Ariel Zeitoun. Scénář: Nadia Kolonová, Philippe Blasband, Ariel Zeitoun. Kamera: Peter Zeitlinger. Hudba: Philippe Bourgueil. Hrají: Nora Arnezederová (Angelika), Gérard Lamvin (Joffrey de Peyrac), Tomer Sisley (Philippe Plessis-Bellière), Simon Abkarian (Desgreze), David Kross (Ludvík XIV.), Rainer Frieb (Mazarin), Julian Weigend (Fouquet), Mathieu Kassovitz (Nicolas/Calembredaine). V kinech od 27. února 2014.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

„Vážený soudruhu prezidente.“ Historik zkoumá příběhy skrz normalizační dopisy Hradu

V průběhu normalizace registrovalo oddělení stížností prezidentovy kanceláře stovky tisíc dopisů. Nejvíc jich bylo doručeno prezidentovi Ludvíku Svobodovi v roce 1969. Dopisy odrážejí běžné problémy společnosti, jako jsou bydlení, sociální zabezpečení, cestování do zahraničí a školství. Ve své knize „Vážený soudruhu prezidente“ nabízí historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Tomáš Vilímek desítky příběhů odhalujících jak úsměvné, tak tragické stránky života za normalizace.
před 58 mminutami

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
před 10 hhodinami

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
před 21 hhodinami

Zemřel italský módní návrhář Valentino Garavani, bylo mu 93 let

Italský módní návrhář Valentino Garavani a zakladatel značky Valentino zemřel ve věku 93 let, informovala tisková agentura ANSA. Zesnul v pondělí pokojně ve svém římském sídle obklopen blízkými, oznámila v prohlášení Nadace Valentina Garavaniho a Giancarla Giammettiho, který byl Valentinovým dlouhodobým společníkem a obchodním partnerem.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026

Sluhu dvou pánů v Ústí hraje žena a komentuje současnost

Činoherní studio v Ústí nad Labem sáhlo po osvědčené komediální klasice. Nastudovalo commedii dell’arte Sluhu dvou pánů. Titulní roli vychytralého sluhy Truffaldina ale hraje netradičně žena – Marie Machová.
19. 1. 2026

Jihočeské divadlo je první veřejnou kulturní institucí v Česku

Jihočeské divadlo se jako první scéna v zemi stalo takzvanou veřejnou kulturní institucí. Ta oproti příspěvkové organizaci umožňuje víceleté plánování i financování z více zdrojů. Právě divadla často argumentují tím, že obsluhují diváky celého kraje, proto by se na jejich financování nemělo podílet jen město, v němž sídlí.
19. 1. 2026

Nejvíc nominací na Českého lva má Franz, dvojí šanci na cenu mají Trojan i Geislerová

Patnáct nominací na cenu Český lev za rok 2025 získal snímek Franz, který polská režisérka Agnieszka Hollandová natočila v české koprodukci o spisovateli Franzi Kafkovi. S třinácti nominacemi následuje drama Sbormistr, o další dvě méně obdržel snímek Karavan. V hereckých kategoriích mají po dvou nominacích Anna Geislerová, Elizaveta Maximová a Ivan Trojan. Vítězové budou oznámeni 14. března v přímém přenosu České televize.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026

Evropským filmem roku je Citová hodnota

Cenu Evropské filmové akademie pro nejlepší film získal snímek Citová hodnota dánsko-norského režiséra Joachima Triera. Film vyhrál také ceny za režii a scénář, Stellan Skarsgard a Renate Reinsveová převzali ceny za nejlepší herecké výkony. Výsledky byly oznámeny během slavnostního večera v Berlíně.
17. 1. 2026Aktualizováno17. 1. 2026
Načítání...