Praha - Scenárista, divadelník, herec a autor písniček pro děti Zdeněk Svěrák je jednou z největších osobností nejen českého filmu, ale i celého národa. Základem jeho díla je laskavý humor a sklon k poetické hravosti. Jeho Divadlo Járy Cimrmana představuje už léta oázu inteligentní zábavy. Téměř všechny jeho filmy se zařadily do zlatého fondu české kinematografie a mnohé repliky z nich zlidověly. Dosáhl i na filmového Oscara. Velký kus svého talentu věnoval a věnuje Divadlu Járy Cimrmana, o jehož představení je stále veliký zájem. „Všechno, co jsem kdy psal, jsem psal za jediným účelem. Aby bylo veseleji. A později se do toho přimísil prvek jistého soucitu, jímavosti,“ říká bývalý učitel Zdeněk Svěrák, jenž se narodil právě na den učitelů - 28. 3. 1936.
Šťastný, laskavý a poetický Zdeněk Svěrák
V divadle byl Svěrák nerozlučnou autorskou dvojicí s dnes již zesnulým Ladislavem Smoljakem. Spolu napsali i filmy, jež patří k tomu nejlepšímu v šedivém dvacetiletí 1969-1989: Vrchní prchni a Kulový blesk. Vedle Smoljaka realizoval další Svěrákovy scénáře i Oldřich Lipský - Jáchyme hoď ho do stroje, Marečku, podejte mi pero či Tři veteráni. A Jiří Menzel zase vystihl poetickou linii jeho scénářů ve snímku Vesničko má středisková.
V porevoluční době se odehrává výjimečné spojení otce-autora a syna-režiséra s Janem Svěrákem, navíc podpořené otcovou hereckou účastí ve filmech. Jejich Kolja získal Oscara (Obecná škola a Vesnička byly také nominovány), Vratné lahve zase Českého lva za scénář. Svěrák herec byl lehce pedantickým otcem ve filmu Na samotě u lesa, idealistickým zubařem v Co je vám, doktore?, starým mládencem se znovu objeveným smyslem pro cit v Koljovi. Jeho role v Olmerových filmech z 80. let Co je vám, doktore? a Jako jed zase působivě zrcadlí melancholii mužského stárnutí.
Láska k psanému slovu v něm rostla už v dětství, stráveném na pražském Bohdalci, u rozvodny Praha-jih, kde pracoval jeho tatínek (viz film Obecná škola): „Chtěl jsem být spisovatelem, tak jsem si řekl, když budeš učitelem češtiny, naučíš se za prvé pravopis a za druhé zjistíš, co už bylo napsáno, abys nenosil dříví do lesa.“ Na škole se seznámil s Miloněm Čepelkou, díky němu se dostal do rozhlasu a seznámil s Jiřím Šebánkem a společně založili Divadlo Járy Cimrmana. Ve škole potkal i Smoljaka.
„Myslím, že dobrý člověk je tak každý třetí. Rád ukazuji hodné lidi. Ono to třeba udělá něco i s těmi ostatními: jsou pak nahlodaní, že by mohli být také dobří.“
Svěrákův styl psaní je věcný. Přesně volená slova umí použít na správném místě, objevit zasuté výrazy, jiné použít nečekaně. Dokáže sdělovat myšlenky pomocí jednoduchých, srozumitelných vět. Umění živého dialogu si vypěstoval v rozhlase a při psaní divadelních her. A schopnost vtipné pointy prý zdědil po tatínkovi. Byl učitelem, redaktorem Československého rozhlasu. Po roce 1969 se živil hlavně divadlem. V 70. letech se stal scenáristou na Barrandově, od začátku 90. let je na volné noze. Z letité písničkové spolupráce s Jaroslavem Uhlířem vznikly mimo jiné písně Holubí dům, Není nutno, Dělání i Severní vítr.
Legrace je pro Svěráka nutností: „Když se pořádně zasměju, mám pocit obrovského štěstí. Hmatatelný i fyziologický.“ Je pyšný na svůj podíl na vzniku vozíčkářského centra Paraple. Teď zase pomáhá dětem najít ztracenou lásku ke knize a čtení v projektu Čtení pomáhá. A národu občas v televizi uloží nějaký ten diktát. „Lidi si představuju jako koláče,“ říká Svěrák. „Z každého musím část - to, co se mi na něm nelíbí - vykrojit. U někoho větší, u někoho menší. Ale i když je vykrojeným, pořád zůstává koláčem. A chutná vám to, co je na něm jedlého.“
