Parade - homofobové, náckové a další paka táhnou na Bělehrad

Tenhle svět patří heterosexuálům, a komu se to nelíbí, ten dostane pořádně přes držku! Neonacisté, ultra-nacionalisté, klero-fašisté a ultras, kteří mají natrénováno v kotlech fotbalových stadionů, jsou vždycky připravení udělat v tomhle punktu v srbské metropoli pořádek. Baseballovou pálkou, železnou tyčí nebo alespoň pořádným kopancem Martenskou do rozkroku. Bůh nenávidí buzíky, žehná jim k tomu ortodoxní pravoslavná církev, která v tomhle ohledu odmítá opustit středověk. „Prašť, podřízni, zab, buzíků nás zbav“, duní homofobní chorál bělehradskými ulicemi a policajti se při tom dívají raději jinam. „Chceme projít tímhle městem se vztyčenou hlavou,“ říká mladý homosexuální pár Radmilo a Mirko a chystá pochod pod duhovou vlajkou, Gay pride parade, který nepochybně skončí masakrem.

Jsou tak trochu jako vesničané v Sedmi statečných, potřebují někoho, kdo by je ochránil, protože sami to nedokážou. Zdá se, že by tenhle divný kšeft mohl vzít majitel privátní bezpečnostní agentury, potenciální kriminálník a válečný veterán, který na Balkáně bojoval proti komu si vzpomenete, drsná páka Lemon. Jeho namakaní chlapi už v minulosti chránili kdekoho, třeba prostitutky nebo studenty, ale tady mu dali jasně najevo, že tyhle „hulibrky“ chránit nebudou. Když pragmatický Lemon, který nikdy nic nevzdal pochopí, že na tuhle práci v Bělehradě nikoho nesežene, rozhodne se, že sestaví externí tým a vydá se s veterinářem Radmilem (jeho růžovým Mini Cooperem) za ranaři, proti kterým kdysi bojoval, což tehdy všechny děsně bavilo, hodně si to užívali, rádi na to vzpomínají a protože jim adrenalinové akce dělají dobře, mohli by se tím pádem dát tentokrát pro změnu dohromady.

V tuhle chvíli autentické drama pronásledovaných a dehonestovaných sexuálních menšin v Srbsku prolne barvitá, politologicko etnická roadmovie, na jejímž konci stojí srbský veterán Lemon v čele balkánsky smíšeného týmu pro bělehradskou mission impossible. Tvoří ho chorvatský žoldák Roko (který se, od té doby co zabíjel Srby, už nikdy tak dobře nepobavil), muslim Halil, s kterým si to Lemon rozdával v Bosně a kosovský Albánec Azem, jenž Lemonovi dluží jednu protislužbu z minula. A vypadá to, že zbaběle nezdrhnou, i když zjistili, že budou na tuhle hustou šichtu, spolu s Lemonem, jenom čtyři.

LGBT komunita - tj. lesby, gayové, bisexuálové a transgender osoby (což jsou transsexuálové, crossdresseři a transvestité) - nemá v Srbsku na růžích ustláno, aniž bych tím chtěl idealizovat situaci v Rusku, Litvě, Maďarsku nebo Polsku (občasné excesy české heterosexuální kotlinky raději pomiňme). Poprvé dostali výživnou nakládačku v Bělehradě na Gay Parade v roce 2001 a v roce 2010 na ně čekalo téměř osm tisíc vytočených homofobů, proti kterým je chránilo pět tisíc policistů, kteří se nakonec přece jen rozhoupali k akci (nepochybně i proto, že se svět začal se zájmem dívat jak to dopadne).

Tohle je autentický rámec, do kterého režisér a scenárista Srdjan Dragojevic (Nejsme andělé) zasadil fiktivní příběh o osudu jednoho „duhového průvodu“ a těch, kteří do toho šli, přestože věděli, že dostanou brutálně naloženo. Na rozdíl od drsně krvavého retra Diaz: Neuklízej tu krev, které se vám může v téhle souvislosti (byť zcela jiné tematické rovině) vybavit, tu na vás tvůrci nehodí dusivou deku všudypřítomného a všehoschopného násilí, ale aniž by ho popírali nebo dokonce karikovali, dodávají mu kontext, který z jejich opusu činí něco, co osciluje mezi (hořkou) komedií a dramatem. Vybalancovat tyhle dvě roviny není jednoduché a tak můžete mít vcelku oprávněný pocit, že některé situační gagy jsou (věřme, že záměrně) nedotaženy, neboť překlopení tématu do ryze komediální roviny by bylo nekorektní, zatímco jindy vám může žertování připadat nemístné.

Smířit se je třeba i s tím, že gayům se tu běžně (a to i v dobrém) říká buzíci, jejich svět je tu charakterizován standardními klišé (Radmilovo stereotypní přestříkávání hanlivými nápisy zohaveného Mini Coopera zásadně na růžovo) a vývoj charakterů je sice zřetelně čitelný, ale vlastně ničím zásadním nemotivovaný (Lemonovo prozření). Jenomže navzdory tomu drží Parade slušně pohromadě, neútočí prvoplánovitě na první signální a s vědomím a respektem k zásadnímu tématu se celou dobu netváří smrtelně vážně (jakkoli tu i smrt odehraje svoji fatální roli). Tohle se, myslím, Dragojevicovi (který to s tímhle tématem neměl při natáčení v současném Srbsku snadné) povedlo, že vás nechce jen vybudit, ale také pobavit, nijak to neskrývá a nijak tím nedevalvuje to, čemu se říká poselství, jež tento film zcela určitě předává. A také je sympatické, že vás nechce za každou cenu přitáhnout na svoji stranu, ale nechává spíše na vás jak rychle, s kým a kam, nakonec sami dojdete. Jakkoli klíčovým tandemem je tu homosexuální dvojka Milos Samolov – Goran Jevtic, dominantní figurou, která dává věcem řád a ději spád, je podsaditý sympaťák, testosteronový a charismatický bouchač Nikola Kojo. Nicméně všechny herecké party, včetně těch okrajovějších, vzbuzují pocit, že si je jejich interpreti užívali a bylo jim s nimi dobře.

Parade, jehož autenticitu dokládají i záběry z bělehradské Gay Parade v roce 2010, je v kontextu srbské reality možné chápat i jako jistou tematickou i žánrovou provokaci, při jejímž sledování vám postupně tuhne úsměv na rtech. Z Mezinárodního filmového festivalu v Berlíně si tenhle autorský film odnesl Cenu diváků, Cenu ekumenické poroty a také zjištění, že jeho přijetí nemusí být vždy nutně jednoznačné. Ale kontrastní setkání bezbranných a pronásledovaných homosexuálů a drsných, všehoschopných válečných veteránů je originální, zábavné a oslovující. Nejspíš ze všeho by asi bylo možné tenhle malý, nepřehlédnutelný film označit jako tragikomediii traumatizovaných - ať již válkou, národnostními konflikty, náboženským fundamentalismem, postřelením milovaného pitbulteriéra Sugara nebo odlišnou sexuální motivací. A vy, empatičtí filmoví diváci, tu můžete zažít zvláštní, paradoxní pocit, že jakkoli se to zmláceným hrdinům Parade nepodařilo, tak to vlastně dokázali!

PARADA - Srbsko/Německo/Maďarsko/Slovinsko 2011, 115 min., české titulky, od 15 let, 2D. Scénář a režie: Srdjan Dragojevic. Kamera: Dusan Jaksimovic. Hudba: Igor Petrovic. Hrají: Nikola Kojo (Limun), Milos Samolov (Radmilo), Goran Jevtic (Mirko), Hristina Popovicová (Perla), Goran Navojec (Roko), Dejan Acimovic (Halk). V kinech od 28. března

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

V chrámu Sagrada Família je práce jako na kostele. Ale už s nejvyšší věží světa

Papež Lev XIV. požehná 10. června nejvyšší kostelní věži světa. Vzpíná se teprve od letošního roku nad chrámem Sagrada Família v Barceloně, který na své dokončení čeká už od konce devatenáctého století. Tehdy své vize do návrhu promítl katalánský architekt Antoni Gaudí. Bazilika se stala jeho tvůrčí posedlostí a byl zde i pohřben poté, co přesně před sto lety zemřel.
08:00Aktualizovánopřed 49 mminutami

Dua Lipa či Bezos slavili svatbu v Itálii. Nejsme zábavní park, zní od místních

Zpěvačka Dua Lipa a herec Callum Turner se vzali. Oslavu sňatku uspořádali slavní britští novomanželé v Palermu – což pro místní znamenalo omezení. Mluví se tak o privatizaci veřejných historických míst elitou. Romantická místa v Itálii si k začátku společného života dříve vybrali také třeba herec George Clooney nebo miliardář a majitel Amazonu Jeff Bezos.
před 1 hhodinou

Chaty navrhovali i známí architekti, lidé je pak napodobovali

Když lidé v minulém století získali více volného času, začali ho trávit mimo jiné na chatách. Tomuto fenoménu ve světě architektury se věnuje aktuální výstava v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Záliba v chataření v tuzemsku přetrvává i dnes – i když se dá očekávat, že chatařů bude spíše ubývat.
před 2 hhodinami

VideoKniha přibližuje, jak se žilo služkám

Vstávaly první a poslední chodily spát. Služebné pracovaly téměř v každé měšťanské rodině. Polská novinářka a spisovatelka Joanna Kuciel-Frydryszaková pátrala po jejich pozapomenutých dějinách. Její kniha Služky pro všechno vyšla i česky v překladu Michaely Alexy. „Nebyla to komfortní situace – a to pro nikoho z té rodiny. Služky stály u stolu a znaly všechna tajemství rodiny,“ říká autorka. V případě neposlušnosti je zákon dovoloval trestat výpraskem. Jejich situace se začala zlepšovat až po první světové válce.
před 18 hhodinami

Havlová jmenovala členem dozorčí rady knihovny Tomáše Šídla

Dozorčí i správní rada Knihovny Václava Havla je usnášeníschopná. Dagmar Havlová jmenovala před svým odstoupením od dohody o spolupráci na projektu knihovny do dozorčí rady knihovny Tomáše Šídla, někdejšího výkonného ředitele knihovny. Vyplývá to z informací ve sbírce listin a vyjádření člena správní rady knihovny Davida Duška pro agenturu ČTK. Stále ale nejsou vyřešena práva k pokračování knihovny, dodal.
před 23 hhodinami

Ceny ve Varech letos převezmou Gyllenhaalová a Eisenberg

Karlovarský filmový festival oznámil v pondělí dva zahraniční hosty, které ocení na nacházejícím šedesátém ročníku. Ze Spojených států dorazí Jesse Eisenberg a Maggie Gyllenhaalová.
8. 6. 2026Aktualizováno8. 6. 2026

Zoufalí Kubánci dělají zoufalé věci, popisuje fotograf Šibík

Fotograf Jan Šibík už desítky let přináší svědectví z míst, odkud jiní utíkají. Opakovaně se vrací mimo jiné na Kubu. V karibské zemi, která se potýká s hospodářskou krizí, při své poslední návštěvě vnímal velkou apatii a zoufalství, popsal v Interview ČT24 vedeném Terezou Willoughby.
8. 6. 2026

Nejen Řekové se ptají: Není Nolanova Odyssea málo řecká?

„Let’s Go!“ volá Matt Damon coby Odysseus v jedné ze scén. Zatím jen v traileru, do kin se film Christophera Nolana podle Homérova eposu dostane až v červenci. Nicméně zmíněná věta je součástí kritických hlasů vůči Nolanovu přístupu ke starořecké klasice. Mnohé totiž udivuje, že v této adaptaci příběhu ithackého krále chybí řečtí herci i respekt k Homérově předloze.
8. 6. 2026
Načítání...