„Bůhví, jaké to podivné kouzlo je ve Smetanově hudbě! Slzy vyhrknou člověku při místech něžných, a při jiných vstaneš ze sedadla svého a ani nevíš, že jsi již vstal…“ Tak rozjitřeně psal o Bedřichu Smetanovi jeho současník, spisovatel Jan Neruda. Jeden z nejvýznamnějších českých skladatelů se narodil před dvěma sty lety, 2. března 1824 v Litomyšli.
Na otevření Národního divadla ho nechtěli a bál se šílenství. Před dvěma sty lety se narodil Bedřich Smetana
Bedřich (ovšem křtěný německým jménem Friedrich, kterým se sám podepisoval) se narodil – po mnoha dcerách – jako první syn do rodiny zámeckého sládka a také amatérského muzikanta Františka Smetany v Litomyšli. „Tenkrát byl masopustní úterek, a tedy jsem se už osudem musel stát muzikantem,“ prohlásil později skladatel.
„Zázračné dítě“, ale ne ve škole
Od čtyř let cvičil na housle, později přidal hodiny klavíru. Po prvním klavírní produkci v šesti letech si vysloužil pověst zázračného dítěte. A o dva roky později zkomponoval svou první skladbu – kvapík.
Hudba ho zajímala, studia už méně. Školu zanedbával, vystupoval jako zručný klavírista a houslista a skládal. Inspirován první láskou zkomponoval v šestnácti Louisinu polku, ostatně i další ženy v jeho životě dostaly „svou“ skladbu, uvádí dokument z cyklu Znáte je dobře?
Po roztržce s otcem dokončil gymnaziální studia v Plzni a následně se vydal do Prahy, kde studoval teorii a kompozici. Jenže peníze z domova se brzy rozkutálely. Od ponižujícího přiznání se rodičům Bedřicha zachránila nabídka od hraběte Leopolda Thuna. Mladému talentu nabídl místo domácího učitele hudby. Dostal se tak do vyšší společnosti.
Daguerrotypie studenta Smetany (vpravo) a portrét jeho otce
Národní skladatel?
Smetana se zapojil do revolučního dění 1848, kdy i v českých zemích docházelo k vzepětí národních zájmů (nakonec potlačených vojskem) proti Rakouskému císařství. Pomáhal na barikádách, ale protože byl slabší konstituce, nechal fyzické boje silnějším a posiloval své druhy písněmi. Třeba pochodem studentské legie.
Jako vlastenec patřil Smetana ke generaci umělců Národního divadla, která pracovala ve prospěch českého národního umění. Sám o sobě ostatně na sklonku života prohlásil: „Jsemť dle záslůh mých a dle mého snažení skladatelem českým a stvořitelem českého slohu v dramatickém a ve symfonickém oddílu hudby – výhradně české!“
Vlastenecký vliv na Smetanu měl Karel Havlíček Borovský, s nímž se Bedřich potkal při gymnaziálních studiích. Tehdy ovšem si ještě vedl „Tagebuch“, tedy svůj deník v němčině. S Havlíčkem Smetanu pojí také osoba Františka Dedery. Coby starší student krátký čas doučoval na škole Bedřicha, později, už jako policejní úředník, vezl perzekvovaného novináře Borovského do vyhnanství v tyrolském Brixenu.
Hudební toulky se Zdeňkem Mahlerem: Bedřich Smetana – hledání sebe sama (zdroj: ČT)
Německý muzikolog Christopher P. Storck v článku zveřejněném v časopise Bohemia vyvrací mýtus o Smetanovi jako „národním skladateli“ své doby. To národní hnutí podle badatele učinilo ze Smetany symbol, že česká kultura není horší než kultura etablovaných „západních“ národů.
„Je pravda, že Smetana sehrál vedoucí úlohu při rozvíjení českého hudebního života v Praze a že je to právě on, komu vděčí vývoj národního hudebního umění za důležité impulsy. Nemělo by se však přehlížet, že mu šlo především o úspěch umělecký i finanční,“ míní Storck.
Postranním vchodem
Každopádně Smetanova hudba provází důležité, vypjaté či slavnostní chvíle v životě státu. Mimo jiné fanfáry z opery Libuše oznamují při slavnostních příležitostech příchod českého prezidenta. Právě Libuše v roce 1881 byla vybrána pro premiéru při otevření Národního divadla.
Sedadlo pro autora nikdo nezajistil, představenstvo se domnívalo, že by – tehdy už kvůli nemoci nevyzpytatelný Smetana – mohl komplikovat slavnostní večer, a tak ho ani nepozvali. Do divadla se dostal postranním chodem a nakonec ho posadili z milosti do ředitelské lóže. A když korunní princ Rudolf, který se otevření účastnil, projevil přání se se skladatelem setkat, museli Smetanovi vypůjčit cylindr, aby před následníka trůnu předstoupil náležitě reprezentativně.
Braprodali dvě hutače
Podle britského muzikologa Johna Tyrrella je Smetana nepochybně zakladatelem české, tedy přesněji českojazyčené opery. Když Smetana opustil snahy uplatnit se na scéně jako klavírní virtuos, soustředil se na kompozici. Prosazoval se ale těžko. Pomohl až úspěch Braniborů v Čechách a především dodnes nejhranější Prodané nevěsty, v níž vytvořil zcela nový typ komické opery.
Celkově byly Smetanovy opery oceňovány pro kompoziční mistrovství. Považoval tuto formu za hudební drama vytvořené samostatně skladatelem. Oper dokončil Smetana osm – na jejich zapamatování posloužila mnohým mnemotechnická pomůcka Braprodali dvě hutače(rvi).
Položení základního kamene Národního divadla (1868)
Ne všechny byly přijaty stejně vřele, třeba Dalibor, tragický příběh Dalibora z Kozojed, byl odmítán jako „wagneriánská cizota“. Premiéra připadla na den položení základního kamene Národního divadla.
„Manželka Bettina vymyslela pro tu slavnost speciální kroj – modrou čamaru, vyšívané kalhoty a poděbradku. A tak Smetana přistoupil k základnímu kameni, třikrát poklepl a pronesl onu slavnou větu: V hudbě život Čechů,“ líčil muzikolog Zdeněk Mahler v pořadu Hudební toulky. V tu chvíli skladatel ještě netušil, že za následně uvedenou operu Dalibor si vyslechne i požadavky na „vyobcování z národa“.
Čekání na uznání
Smetana dlouho působil jako učitel hudby, od roku 1849 ale vedl vlastní hudební ústav. „Plat za jednoho žáka je měsíčně 4 zl. stříbra, jenž se vždy napřed odvádí,“ informoval propagační leták. Komponistovi pomáhala i jeho žena Kateřina, sama pianistka. Spolu měli čtyři dcery, z nichž však tři záhy zemřely. Ze žalu nad úmrtím nadané Bedřišky zkomponoval Smetana Trio G moll. Z potomků v prvním manželství zůstala jen Žofie, u níž pak v Jabkenicích prožil skladatel závěr života.
Když v padesátých letech devatenáctého století dostal Smetana nabídku ze švédského Göteborgu, kývnul. V Praze takové uplatnění neměl a poměry už se zdály neúnosné. Určité naděje si sliboval od císaře Františka Josefa I. K panovníkově sňatku dedikoval svou jedinou – Triumfální – symfonii. Odezvy, natož případné odměny či stipendia, se nedočkal.
Podle muzikologa Zdeňka Mahlera partituru zřejmě nikdo z hradních úředníků ani neotevřel. „Protože znalec by zjistil, že celá struktura vyhovuje císařskému záměru. Symfonie byla založena na základní melodii hymny Zachovej nám Hospodine. Ale hlavně znalec by přišel na to, že se vynořil zázrak, fantastická česká melodie, která byla pojednána na evropské úrovni,“ dodal Mahler. Následující epocha se nezdála o nic nadějnější, na umění dohlíželi cenzoři.
Konečně v Prozatímním divadle
Pracovní polepšení ve Švédsku, kde vydržel pět let, zakalily Smetanovi onemocnění a následná smrt jeho ženy Kateřiny. Záhy se však oženil podruhé s literárně a výtvarně nadanou Bettinou. Rodinně provázání byli už před manželstvím – Bettinina sestra se provdala za Bedřichova bratra.
Karikatura Bedřicha Smetany v Humoristických listech (1874)
Po návratu do Prahy, opět se nadechující po konci bachovského absolutismu, se Smetana snažil budovat novou existenci. Byl mimo jiné sbormistrem Hlaholu a spoluzakladatelem Umělecké besedy. Zároveň ale nepatřil k favoritům českých politiků, tedy na významnější místa mohl zapomenout.
Teprve úspěch Prodané nevěsty mu pomohl v roce 1866 konečně k místu prvního kapelníka v Prozatímním divadle. Jeho působení ovšem provázely spory o řízení opery. Neustálé snahy o odchod Smetany z divadla rozhodla až skladatelova nemoc, po které se místa uměleckého ředitele zpěvohry vzdal sám.
Neslyšící skládal Mou vlast
V září 1874 totiž ohluchl na pravé ucho, krátce poté si ve svém kalendáři stručně poznamenal: „Levé ucho též ohluchlo.“ Jak se svěřoval v dopise přátelům, důvodně se v té době obával šílenství, příčinou všeho totiž byla syfilis.
„Po celé hodiny seděl ochromen vědomím, jaká strašná, neodvratná smrt ho čeká. A tak si tento odsouzenec k smrti uvědomil, že musí tuto svou tragédii proměnit ve výzvu. V šanci. Rozhodl se nadechnout se k vrcholnému dílu. K maximu,“ přibližuje skladatelovo rozpoložení Zdeněk Mahler.
Hudební toulky se Zdeňkem Mahlerem: Bedřich Smetana – neštěstí a heroismus (zdroj: ČT24)
Až do roku 1877 netrpěl podle některých zdrojů absolutní hluchotou. Podobně jako ohluchlému Beethovenovi se rovněž Smetanovi zachovala jeho sluchová paměť i zvuková představivost, takže mohl dál tvořit. V samotě jabkenické myslivny vytvořil v posledních deseti letech života vrcholné skladby.
Například klavírní cykly Sny a České tance či smyčcový kvartet Z mého života, v němž zazní i moment autorova ohluchnutí. Především ale tehdy dokončil cyklus symfonických básní s názvem Má vlast. „Abych obsáhl vše podstatné, co náleží k pojmu mé vlasti, mnoho jsem vážil a zpřesňoval,“ zapsal si. Dílo mělo soubornou premiéru v roce 1882.
K dvoustému výročí narození Bedřicha Smetany natočila Česká filharmonie jeho vrcholné dílo Má vlast (zdroj: ČT24)
Konec v ústavu pro choromyslné
O rok později se ještě Smetana objevil na znovuotevření Národního divadla opraveného po požáru. Zahajovalo – po dohadech – opět jeho operou Libuše. Smetana tentokrát místo v loži dostal, aniž by se musel do divadla plížit. Seděl sám, neslyšící a neschopen už vnímat všechnu tu slávu. Skladatelův zdravotní stav v té době už nebyl dobrý, stupňovaly se halucinace.
„Spánek špatný, vydrží několik hodin za sebou křičet, prosí o pomoc, utíká. Nezná svých dítek ani spolubydlících. Uvádí vše v nepořádek, rozbíjí okna. Abstinuje po dva až tři dny, potom hltavě jí,“ líčil lékař Augustin Guth v doporučujícím dopise pro přijetí Bedřicha Smetany do pražského ústavu pro choromyslné. Tam skladatel 12. května 1884 zemřel.
