Poprvé v historii se bude na olympijských hrách bojovat o medaile v breakingu. Původně pouliční akrobatický tanec, který vznikl jako součást hip-hopové subkultury, má soutěžní premiéru v Paříži. Propojení největší sportovní události s kulturou má svou historii. Není to tak dávno, co se dalo na olympiádě vyhrát zlato i za umění. Medaile tenkrát získalo i Československo.
Běh s pochodní je symbolem, který novodobou olympiádu propojuje s jejím antickým předchůdcem. Napříč staletími se také zachovává – tu více, tu méně viditelná – blízkost tělesné kultury a múz. A zdaleka nejde jen o show při zahajovacím ceremoniálu, který by letos podle nepodložených zvěstí mohla být jednorázovým návratem Céline Dionové, nebo o přítomnost amerického rappera Snoop Dogga coby televizního komentátora.
Svaly a umění
Vyváženost těla a duše patřila k antickým ideálům, a pořádání olympijských her k poctě boha Dia jen přispělo k zrovnoprávnění sportovních výkonů s uměním či vzdělaností. Ostatně na programu antických olympijských her nechyběly ani múzické soutěže. Staří Řekové se utkávali v hudbě, zpěvu či recitaci. V soutěži trubačů pak patřilo prvenství tomu, kdo zvládl vyloudit nejtrvalejší a nejsilnější zvuk.
Když baron Pierre de Coubertin přišel koncem devatenáctého století s nápadem na vzkříšení olympijského klání, idea spojení „svalů a ducha“ se líbila i jemu. Nebylo to ale hned.
„Nastal čas vstoupit do nové fáze a vrátit olympiádám jejich původní krásu. V dobách největší slávy Olympie a ještě později, když si dobyvatel Řecka Nero kladl za cíl získat na březích řeky Alfeje stále vytoužené vavříny, se umění a literatura spojily se sportem, aby zajistily velikost olympijských her. Totéž musí platit i v budoucnosti,“ oznámil Coubertin v článku, který vyšel na titulní straně Le Figaro deset let po obnovení olympijských her.
Začalo to ve Stockholmu
Pořadatele nadcházející letní olympiády v Itálii vyzval, ať „znovu otevřou chrám sportu antickým souputníkům jeho slávy“ jako kdysi Římané, kteří olympijský oheň udržovali po ovládnutí Řecka. Ostatně zmíněný císař Nero se Her sám účastnil jako vozataj, a dokonce byl vyhlášen za vítěze – přestože spadl z vozu a do cíle se vůbec nedostal.
Konference uspořádaná v roce 1906 v Paříži schválila pět uměleckých soutěží: v architektuře, sochařství, malířství, literatuře a hudbě, a to jako trvalou součást budoucích olympiád. „Mistři pera a štětce“ měli mít zaručen stejný status jako třeba atleti, podmínkou bylo, aby se jejich díla inspirovala myšlenkou sportu.
Jenže kvůli výbuchu Vesuvu ve stejném roce se Řím pořádání olympiády vzdal a předal štafetu Londýnu, který na přípravu paralelního kulturního klání neměl dost času. A tak umělci „oblékli dresy“ až v roce 1912 ve Stockholmu.
Umění mělo tehdy také pomoci vzbudit široký zájem o sportovní Hry, takže pro olympiádu ve Švédsku vznikl vůbec první olympijský plakát. Moderní pojetí ale připadalo některým účastnickým zemím příliš skandální a odmítli malbu zobrazují nahého muže se stuhami na přirození vylepovat.
Zlato pro Coubertina, bronz pro Obrovského
Tím hlavním poslem múz ale měly být umělecké soutěže. Nicméně Coubertinovi se zdálo, že švédští pořadatelé v přípravách poněkud lavírují, a tak se organizace ujal sám. Navíc se rozhodl i soutěžit. Pod pseudonymy Georges Hohrod a Martin Eschbach – vybranými podle vesnic v blízkosti rodiště jeho manželky – zaslal porotě v kategorii poezie Ódu na sport. A vyhrál zlatou medaili.
Zájem o uměleckou olympiádu postupně rostl. Například v roce 1932 při Hrách v Los Angeles, kde uspěli i Čechoslováci, se posuzovalo na tisíc děl od umělců z více než třicítky zemí.
Bronz tehdy získal československý výtvarník Jakub Obrovský, který vytvořil dynamickou sochu Vraždící Odysseus. Pro rodáka z Bystrce u Brna bylo podnětem k sochařské tvorbě často lidské tělo.
Slyš, polnice zní!
Skladatel a houslista Josef Suk se přihlásil s pochodem V nový život. Vyhrál stříbrnou medaili, přičemž zlato nebylo uděleno. Suk pochod původně komponoval jako vojenský, doprovázet měl československé vojáky, kteří se hned po skončení první světové války vydali pomáhat na Slovensko při obraně mladé republiky před Maďary.
K nedokončené partituře se později vrátil a marš věnoval Sokolu, cvičenci na něj ale nepochodovali, hrál se jen k poslechu a hraje se dodnes. Dokonce k němu dodatečně vznikl text s bojovnou výzvou: Slyš, polnice zní! Nuž vzhůru dítky národa! Za druhé světové války slyšeli úvodní fanfáry posluchači ve znělce pořadů, které Jiří Voskovec a Jan Werich vysílali z exilu.
Slova k Sukově pochodu přibásnil Petr Křička, shodou okolností bratr komponisty Jaroslava, jehož orchestrální Horácká suita obsadila na další olympiádě v Berlíně třetí místo. A tím výčet olympijských úspěchů pro československé umění končí.
Medailoví rekordmani
V celé – nakonec jen tři desítky let trvající – historii uměleckých olympiád se rekordmany co do počtu medailí stali švýcarský výtvarník Alex Walter Diggelmann a dánský spisovatel Josef Petersen. Oběma se podařilo dostat třikrát na stupeň vítězů, i když zlato získal jen první z nich.
Vrcholové zapojení jak svalů, tak ducha předvedli účastníci, kteří se kvalifikovali na uměleckou i na sportovní část olympiády. Například Američan Walter Winans uspěl ve střelbě na běžícího jelena (už neexistující disciplína, zvíře později nahradil neživý terč) a zároveň zaujal sochou klusáka.
Málo amatérů a drahé vstupné
Múzy soupeřily o prvenství až do roku 1948, kdy se Hry vrátily do Londýna. V tomto ročníku na umělecké soutěže vrhlo stín několik problémů. Jedním bylo rozmělnění hlavních disciplín do přílišného množství dílčích kategorií, jako „rytiny“ v malířství nebo „instrumentální a komorní skladby“ v hudbě. To ztěžovalo výběr kvalitních vítězů.
V očích pořadatelů navíc docházelo k porušování Coubertinovy ideje o hrách vyhrazených amatérům, když umělci na prodeji svých děl tržili, což je vlastně profesionalizovalo. Pravidlo amatérismu se ovšem, nutno podotknout, nepodařilo Mezinárodnímu olympijskému výboru nakonec udržet ani mezi sportovci.
A už jen jednou z pověstných posledních kapek se v Londýně stalo příliš drahé vstupné do muzea, kde umělečtí olympionici vystavovali, což se projevilo na propadu návštěvnického zájmu.
Důsledek? V roce 1949 olympijský výbor soutěže v umění zrušil, protože se neslučovaly s čistotou olympijské myšlenky. Umělecké klání nahradily dodnes existující „kulturní programy“, k nimž se zavazují hostitelská města. Ostatně sám výbor si napsal do olympijské charty jako svou úlohu „prosazovat a podporovat iniciativy spojující sport s kulturou a výchovou“.
Letos je toto propojení ještě užší díky „povýšení“ breakingu mezi olympijské disciplíny.
Breaking jako olympijská disciplína
Běh či hod diskem jsou olympijskými stálicemi od antiky, je ale spousta disciplín, které na soutěžním seznamu postupem přibývají, nebo naopak ubývají. Čas zavál běh těžkooděnců, jimž se mohlo fandit ve starověkém Řecku, i přetahování lanem nebo plivání tabáku z moderních Her. K novějším přírůstkům naopak patří karate, jízda na skateboardu a poprvé také breakdance.
Pod pěti kruhy se v tanci spojeném s hip-hopovou subkulturou soutěžilo už v roce 2018 na olympiádě mládeže v Buenos Aires, letos poprvé se ale breaking dostal na „velké“ Hry. Cestu k olympijským medailím mu vydláždili tanečníci ve Spojených státech na začátku sedmdesátých let. Náročné figury trénovali na chodbách činžáků i v parcích.
„Z ulice se dostal až na olympijské hry. Tanečníci musejí smýšlet jako umělci, ale už trénují jako vrcholoví sportovci,“ poznamenal předseda České asociace moderního tance Robert Kysela.
Čeští reprezentanti se na olympijskou premiéru breakingu nekvalifikovali. Další šance je čeká až za osm let, kdy se uskuteční Hry v australském Brisbane.
