Cirk La Putyka slaví 15 let. Z přemíry energie a entuziasmu pro nový cirkus založil Rostislav Novák mladší soubor, který do té doby neměl v zemi obdoby. Teď spolupracuje s padesáti umělci z celého světa, přichází s novými akrobatickými prvky a taky se vrací do historie českého loutkářství. K výročí uvádí představení Okamžik. Za 15 let existence soubor odehrál v Česku přes 2200 představení a hrál ve 24 státech světa.
Okamžik, kdy člověk zavře oči a zase je otevře – pronikne do jiného divadelního světa. Zároveň metafora patnácti let souboru, který má za sebou úspěchy na mezinárodní scéně. „Okamžik rozhodně není o exhibici nebo dokazování nebo ukazování toho, co umíme. Je to oslava,“ míní principál souboru Cirk La Putyka Rostislav Novák mladší.
Oslava toho, že na jevišti stojí zakládající členové vedle nejmladší generace akrobatů, zahraničních hostů a také studentů kyjevské cirkusové akademie, pro které soubor připravil azyl. Společně se učili čím dál složitější triky. Nové jsou pro akrobaty i diváky. „Uvědomění si toho, že potřebujeme diváka, abychom mohli ten okamžik sdílet, je asi to nejcennější zjištění,“ dodává Novák.
I po patnácti letech prý jsou v tomto novém představení překvapivé momenty i techniky, například unikátní houpačka, ze které se doskakuje do veliké sítě, nebo takzvaný ukrainian bar, což je speciální disciplína, kdy dva performeři drží mezi svými rameny jednu tyč, která je vyrobená ze skokanských atletických tyčí. Nahoře je takzvaný flyer, který skáče salta, odráží se z této tyče a musí se vrátit zpět na sedmnácticentimetrovou kladinu, která je pružná.
„Protože jde o patnácté výročí souboru, chtěl jsem se dotknout téměř všeho, co jsme kdy dělali. Od vzdušné akrobacie po akrobacii na zemi, tanec nebo divadlo. Chtěl jsem ale přidat i nějaké nové cirkusové nápady, přičemž některé z nich jsou spíše staronové,“ tvrdí finský režisér Maksim Komaro. Podle Nováka to jsou právě zahraniční umělci, kdo přináší nové impulsy – známé jsou i představení souboru s rwandskými akrobaty.
V inscenaci používají i varietní loutky. Jsou přes 130 let staré a v rodině Nováků se dědí z generace na generaci. „Hrály s tím moje babička, moje maminka, já a už i nejmladší vnučka si ráda hraje s baletkou. Loutka v představení Putyky vždycky nějaká byla,“ vysvětluje loutkoherečka Anna Nováková. Nebo alespoň symbol loutky. Aby nezůstalo jen u kouzla okamžiku v hledišti, vydává soubor knihu. Popisuje v ní začátky i další plánovaný vývoj La Putyky.
„Tak trochu o ničem“
Cirk La Putyka je soubor nového cirkusu, jehož první inscenace La Putyka měla premiéru v roce 2009 v kulturním prostoru La Fabrika v pražských Holešovicích. Kombinuje akrobacii, tanec, loutky a sportovní výkony s živou hudbou. Od svého založení odehrála 2279 představení v Česku, hrála také na pěti kontinentech.
„První inscenace La Putyka vznikla z naprostého entuziasmu a bez očekávání. Chtěl jsem vytvořit představení o místě a na místě, kde člověk ten pohyb a cirkusové umění vůbec nečekal,“ míní Novák, který si prý představoval lidi, kteří sedí u půllitru piva a zničehonic skočí salto.
V Lidových novinách na La Putyku tehdy vyšlo ne úplně pozitivní hodnocení Jany Machalické. Bylo podle ní „tak trochu o ničem“. „Pořád ale platí, že všechny nápady, vtípky, mini scény a akrobacii by to chtělo svést do jednoho významového koridoru, a to se příliš nedaří, což je například dobře viditelné v rozbíhavě bezradném závěru,“ psala tehdy autorka.
Novák by dal nyní něčemu za pravdu, nikoliv ale tomu, že by představení mělo být „o ničem“. „Troufám si říct, že to je o něčem, ale pro mě je recenze vždycky důležitá. Když je ta recenze odborná, tak o to víc ji respektuji a jsem schopný přijmout i negativní recenze,“ míní. V roce 2022 už Machalická chválila, to se týkalo projektu Cesty, kdy napsala, že je obdivuhodné, jak tvůrci dokázali ukočírovat tak akční tvar, propojit tolik žánrových poloh i rozehrát všechny možnosti prostoru a ještě udržet avizované téma.
Fotka zlomené páteře
Jako zásadní však Novák považuje trilogii, která se jmenovala Family Roots in Black Black Woods. „Byla to tři představení na téma rodiny, jedno představení jsme odehráli 180krát v berlínském prostoru Chameleon, což byla úplně nová zkušenost. V druhém představení vystupovali moji rodiče, naše děti a byl to takový pohled na to, jak vnímáme cirkusové umění. A pak byl ten nejradikálnější projekt Black Black Woods, to byla šestihodinová performance, kde jsme stáli s mým tátou sami dva na jevišti,“ popisuje.
O konci Novák vůbec neuvažuje. „Samozřejmě tam byly propady, ať už to byl požár, kdy jsme přišli o zkušebnu, nebo to byla vážná zranění. V té zmíněné knížce jsou fotky zlomené páteře, takže tam člověk začne přemýšlet o tom, jestli je to dobrý směr. Ale ty lidi, ta smečka, jsou pořád tak motivující a nabíjející, že konec nevidím,“ tvrdí. Podle něj ale divadlo Jatka78, kde soubor sídlí, potřebuje rekonstrukci, kterou Praha jako majitel objektu údajně odmítá.
