Nová výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze představuje dvě odlišné kultury, v nichž se dlouhodobě užíval modrotisk. Pod názvem Móda v modré přibližuje tradici i současnost indiga v českém a japonském textilu. V Česku se technice s dvoutisíciletou tradicí věnují už jen dvě rodinné dílny.
„Původně pochází z oblasti Dálného východu, ze starověké Číny, Indonésie a Indie,“ představuje modrotisk kurátorka Markéta Vinglerová. Japonské barvení látek indigem využívalo techniku rezerváže, kdy se pomocí šablon či forem nanáší takzvaná rezerva na plátno a chrání tak místa, která mají zůstat nezbarvená. Poté se opakovaně látka namáčí do kádí s indigem a nakonec se rezerva odstraní. V Japonsku se používaly papírové či kovové šablony, v českých zemích nejčastěji dřevěné formy.
Jen dvě dílny
Metoda modrotisku užívaná v českých zemích byla před třemi lety zapsána na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Na základě společné nominace Česka, Rakouska, Maďarska, Německa a Slovenska.
Zatímco v devatenáctém století byla modrotiskařská dílna téměř v každém malém městečku, v současnosti se u nás technice modrotisku věnují už jen dvě rodinné dílny. „Jedna je v Olešnici na Vysočině, druhá ve Strážnici na Moravě. Jsou to opravdu staré dílny, kde se toto řemeslo předává z generace na generaci,“ upřesňuje kurátorka.
Na krojích i současných modelech
Výstava ukazuje genezi vývoje modrotisku na našem území. Oblíbenost techniky dokládají kroje zapůjčené z Rožnova a Strážnice i produkce z dob socialistického Československa. „Modrotisk byl v druhé polovině dvacátého století velmi populární, bylo to také podporováno sítí obchodu Krásná jizba, kde byl k dostání, i prostřednictvím Ústavu lidové a umělecké výroby, který měl pod svými křídly modrotiskové dílny,“ doplnila Markéta Vinglerová.
Vystaveny jsou například šaty podle návrhu Liběny Rochové z osmdesátých let. Rochová patří i k současným módním návrhářům, na výstavě jsou zastoupeny i oděvy od Pavla Ivančice, Alice Klouzkové, Moniky Drápalové nebo Kláry Nademlýnské.
„Současní návrháři hodně diskutují téma udržitelnosti a lokálnosti a modrotisk je technologií, která toto může poskytnout,“ míní kurátorka. Návštěvníci uvidí také využití modrotisku ve volném umění, třeba na textilní instalaci Adély Součkové.
Jukaty z devatenáctého století
Jako doplnění k českému modrotisku je vystaven japonský tradiční modrotiskový textil, tedy kimona a jejich letní varianty jukaty z devatenáctého století. Zjednodušené oděvy z jednoho kusu látky byly používané třeba jako domácí oděv nebo oblečení do lázní. Spoluautorka expozice Secuko Šibata upozorňuje, že se jich zachovalo jen málo, byly často velmi obnošené.
Současnější módu zastupují například modely od Isseie Mijakeho. Kam dnes v Japonsku směřuje využití prastaré techniky, je vidět i na příkladech tvorby studia Buaisou či prací výtvarnice Fukamoto Šihokoové. Pohled do Japonska rozšiřují ukázky metráže, vzorů a látek a doplňků.
„Nechtěli jsme žádnou srovnávací výstavu,“ vysvětluje Markéta Vinglerová, „chtěli jsme ukázat bohatost vzorů v obou tradicích. Přispělo k tomu i to, že loni, kdy měla být výstava původně organizována, bylo stoleté výročí navázání diplomatických vztahů mezi Českem a Japonskem.“
Móda v modré je v Uměleckoprůmyslovém muzeu k vidění do 20. února příštího roku. Doprovodný program nabízí mimo jiné výtvarné dílny.
