Divácky velmi atraktivní výstavou bude bezpochyby prezentace tvorby Vojtěcha Horálka, předloňského absolventa AVU z ateliéru Michaela Rittsteina, která začala minulý týden v pražské Husově ulici. Galerie GATE ve spolupráci s Galerií Gema ji pod názvem „Vojtěch Horálek: M33“ hostí do 28. dubna 2013. Ono M33 odkazuje na číslo nejprodávanějšího jídla z nabídky čínských bufetů a Vojtěch Horálek nabízí originální pohled na tuto kulinářskou, kulturní i etnickou minoritu, která se stala pevnou součástí koloritu českých měst a městeček.
Dovolím si vypůjčit název jedné výstavy, kterou jako „Artsafari“ v Praze v r. 2008 představilo sochařské studio BUBEC. Horálkova současná výstava je skutečné safari, putování za poněkud divokým, tedy živelně a téměř bez vlivu majoritní české společnosti se vyvíjejícím „uměním v lidovém orientálním stylu;“ Horálek pozoruje a přibližuje tuto zvláštní komunitu tím, že reinterpretuje její vizuální podobu se vším všudy – výtvarný styl s jeho naivitou a kýčovitou barvitostí, ustálené manýry a schematičnost, kterými zobrazují „svá“ témata. Není to tak, že by tvořili umění s vědomým záměrem, oni pouze žijí své soukromé životy a zabývají se obchodem, jejich „díla“ jsou bistra, obchůdky s orientálními předměty, kosmetické a masážní salony a jídlo, hity kulinářské tradice jejich původní domoviny. Čínské krámečky a hospůdky si zařizují po svém, tak jak to cítí a dokáží, a zde, když je „dílo“ hotovo, nastupuje Horálkovo zkoumání.
Je nesmírně těžké pro akademicky vzdělaného člověka dodržovat kánon stylu lidového umění, je to jako kdyby houslový virtuóz z filharmonie přišel na lidovou tancovačku a chtěl hrát vesničanům „po jejich způsobu a tanečníkům pod nohy,“ vrátit se nazpátek k amatérskému hraní, které ale posluchače celá staletí okouzluje jadrností výrazu, vášnivým zápalem pro hudbu i atmosférou autentické zábavy. Horálkovi se tento kánon výtvarného lidového umění Orientu daří zachovávat neobyčejně zdařile, přímo skvěle. Jedním z prostředků, který mu v tom velmi pomáhá, je dokonalá znalost řemesla. A „řemeslnou neškolenost“ a „výtvarnou obyčejnost“ českých Číňanů (Vietnamců či Asiatů obecně) zachovává Vojtěch Horálek na této výstavě přímo brutálně a pěkně si ji vychutnává.
Nikdo nepochybuje, že jeho obrazy jsou mistrovská plátna, jenže on touto cestou záměrně nejde, klasických obrazů je na výstavě pomálu. Jsou to spíš ohraničená jeviště, skutečné „malé divadelní scény“. Mají většinou formu reliéfů, v některých případech až basreliéfů, koláží a asambláží, a pro výrobu scény a rekvizit se autorovi hodí úplně všechno. Je vidět, že Vojtěch Horálek (*1983) vystudoval obor řezbářství a tvarování dřeva a restaurování dřeva na Střední a Vyšší odborné uměleckoprůmyslové škole v Praze (1998–2004) a že ocenění v soutěži Loutkářská Chrudim v r. 2008 dostal oprávněně (cena za výtvarné zpracování hry Lakomá Barka).
Jeho malá jeviště vznikají z útržků a výstřižků laciných potiskovaných látek, zbytků výšivek na kanavě, pytlů z juty z obchodů kávou a čajem, růžičkových polštářků, tkaniček do bot, potahoviny i silnější roletoviny, sešívá je hrubými kostrbatými „neumělými“ stehy režnou nití, zachovává všechny nerovnosti, nechává zapůsobit roztřepané, odřené a vyšisované cáry původní tkaniny, lepí do obrazů slídová okna a vitríny krámků, kusy tabulového skla zflikovaného lepenkou, hodí se mu plech, papír z krabice, papundekl, prkýnka překližky „všelijak“ zmlácená a stlučená k sobě lehce šejdrem a vložená do obrazu takovým způsobem, až je styl asijských krámečků dokonalý. Neexistuje materiál, který by nebyl použitelný k budování živobytí, hodí se úplně všechno, protože i oni dokáží upotřebit a zpracovat cokoliv a vždycky si nějak pomůžou. Horálek tuto asijskou životaschopnost svými „remaky“ vyzdvihuje; bazary, lehce šílená tržiště, salony, čajovny a bufáče žijí vlastním životem i s křiklavými lampiony, žárovičkami, lucernami a jídelními lístky a autor je štětcem pouze dotváří a dokresluje.
Výstava Vojtěcha Horálka ale není pouhým popisem výtvarného stylu života českých Číňanů (Asiatů/ne-Evropanů) a metody, jak tento styl vzniká. Je-li jeviště s rekvizitami připraveno, kus, který se na něm hraje, je už ryze autorský. Horálek do něj zasazuje jednak tradiční motivy, které mile provokují naši představivost a touhu vydat se do cizích krajů někam daleko, a šikovně vystihují to, co my si myslíme, že asi uvidíme v „Orientu“, ať je to Asie, Afrika, Martinique nebo dokonce eskymácký Sever, aby nás to uspokojilo jako dostatečně exotické. Horálkova výstava nás s laskavým humorem upozorňuje, že tato komunita žije především zde, v Čechách, mezi námi, a ať je v nich kulturní tradice původní domoviny jakkoli silně zakořeněná, i oni přece jen pozvolna podléhají civilizačnímu vlivu Evropy a opět obdivuhodně dokáží vystihnout a přizpůsobit se poptávce moderní doby.
A ještě něco. Horálek také decentně tvrdí, že stejně jako my „čumíme“ na ně, i oni „čumí“ na nás: a vidí turisty s drahou sportovní výbavou, kteří na luxusních kolech profrčí jedinečnou krajinou, aniž o ní a o tom, jaké bohatství může nabídnout, hlouběji přemýšlí. Je to mizející kus světa ke škodě všech. Z velké kolekce asi 35 prací a 2 prostorových objektů zmíním pouze jedno Horálkovo dílo nazvané „Lověna“ - prodejní značka loveckých zbraní z dob socialismu, český heroický příspěvek ke světovému lovu šelem: flintu nese liška, kterou si okamžitě spojíme s jinou šelmou - legendárním kocourem Mikešem od Josefa Lady. V tomto kontextu jsme i my stejní exoti a i naše tradiční kultura a způsob života nezadržitelně mizí. Proto je dobré jít na Horálkovu výstavu ještě jednou, kvůli „nim“ i kvůli „nám“.
Vojtěch Horálek: M33 / 13. 3. — 28. 4. 2013, Gate Galerie, Husova 21, Praha 1.
