Praha – Krachující banky v Evropě budou zachraňovat investoři a věřitelé - daňoví poplatníci už příště na pomoc nepřijdou. To je řešení, které má podle ministrů financí zemí Evropské unie vinu za špatné investice přenést přesně tam, kam patří, tedy na banky. Takzvaný bail-in systém totiž počítá s pomocí států, tedy daňových poplatníků, až v poslední řadě. Podle analytiků ale ztráty veřejnosti můžou přijít tak jako tak.
Až napodruhé a dohromady po celkem 26 hodinách jednání se ministrům financí podařilo shodnout na modelu, jak postihnout co nejvíc banky a co nejmíň evropské obyvatele. Ministři financí to označují jako vítězství. „Je to velký posun od daňových poplatníků zpátky k samotnému finančnímu sektoru. Ten se teď stane do velké míry zodpovědný za řešení svých vlastních problémů,“ uvedl nizozemský ministr financí Jeroen Dijsselbloem po vyjednávání s dalšími ministry.
Systém ale ve skutečnosti chrání jen některé. „Je to de facto populismus ze strany politiků, protože většina lidí má v bankách méně než 100 tisíc eur, které jsou pojištěny proti ztrátě. Není reálný důvod, proč by ti ostatní měli platit, když mají jen tu nevýhodu, že mají víc peněz,“ říká pro portál ČT24 Jaroslav Brychta, analytik X-Trade Brokers.
A teď už si banky budou řešit své problémy samy
Přesto je podle něj dohodnuté řešení krok správným směrem. Opačný případ, tedy model, během kterého zachraňují krachující banky státy (tedy tzv. bail-out), proběhl například ve Spojených státech po krachu banky Lehman Brothers, který se datuje jako počátek krize. Tam začal situaci řešit centrální bankovní systém FED.
„Špatné dluhopisy a problémová aktiva FED nakoupil a zachránil celý bankovní sektor. Ta podstata je úplně stejná, s jakou se potýkáme teď: za každou cenu zachránit bankovní sektor,“ vysvětluje Brychta. Pro významnou část bank se totiž už vžilo označení „příliš velké na to, aby bylo možné je nechat padnout“. Kdyby jim státy nepomohly, krize by se z finančních institucí rozlila i do firem a domácností a ohrozila by tak celou ekonomiku.
Cesta pokus - omyl
Dosud unie neměla žádný scénář na to, jak s krachujícími bankami zacházet. Přitom bankovní krize byly drahé: mezi roky 2008 až 2011 vydala Evropa na jejich záchranu zhruba 1,6 bilionu eur. Z peněz, které - vybrala na daních.
Významným zadlužením pro stát i nákladem pro celou EU se stal případ Anglo Irish Bank, synonymum pro krizi Irska. Kvůli jejím problémům se irská vláda zaručila za celý bankovní sektor, což vyústilo v to, že se v roce 2010 Irsko stalo po Řecku druhou zemí eurozóny, která zkrachovala a musela požádat o finanční pomoc. Země má do roku 2031 zaplatit 48 miliard eur, přitom miliardy na pomoc bance šly z peněženek celé eurozóny. Později se Irsko představy o zachování banky vzdalo a na začátku letoška rozhodlo o její likvidaci. Státu zřejmě s bankami došla trpělivost: podle současného vyšetřování Anglo Irish Bank za problémy banky stáli její představitelé a navíc tajili, jak je krize vážná.
„Je určitě dobře, že tady jsou nějaká společná pravidla. Protože poté, co jsme zažili řešení španělské bankovní krize, irské bankovní krize a kyperské bankovní krize, tak bylo vidět, že se pokaždé postupuje trochu jinak. A z toho pohledu tady vládla poměrně velká nejistota, v jakých situacích a za jakých podmínek se bude sahat na peníze především běžných vkladatelů,“ říká Jan Bureš, hlavní ekonom Poštovní spořitelny.
Zatímco v počátečních případech státy aktivně dluhy bank zásobovaly vlastními nebo unijními penězi, v případě Kypru už tak ochotné nebyly. Právě při vypořádávání jeho problémů se museli velcí střadatelé smířit s tím, že právě oni o peníze přijdou. „Na Kypru zjistili, že velká část vkladů pochází z Ruska. Rozhodli se, že část těch peněz zahraničním střadatelům zabaví,“ uvádí Brychta. V jiných zemích to ale podle něj nemusí být tak jednoduché, protože pokud by šlo o evropské vklady, mohly by instituce narazit na větší vlnu veřejného odporu.
Každopádně taková opatření znamenají, že si investoři i vkladatelé napříště můžou rozmyslet, kam peníze pošlou. A Evropa v jejich hledáčku být už nemusí.
Ani investoři, bohatí klienti a záchranné evropské fondy dohromady ale nezaplatí problémy těch největších bank. Na pomoc by měly být sice připravené národní fondy, ty ale zřejmě nabídnou řádově jen procenta toho, co mají banky rozpůjčované. „Což třeba v případě největší irské banky Anglo-Irish Bank by bylo zoufale málo a nakonec by se musely znovu tahat peníze z kapes daňových poplatníků,“ vysvětluje Bureš.
