Evropskému sdružení stavebních spořitelen se nelíbí záměr Evropské komise, aby finanční instituce více využívaly vklady domácností na kapitálových trzích a samotní spotřebitelé své peníze ve větší míře vkládali do investičních produktů. Podle asociace je to chybný koncept, který narušuje bezpečí peněžních vkladů běžných spotřebitelů. S tím v zásadě souhlasí i analytici oslovení webem ČT 24. Podle nich by to byl dobrý nápad jen tehdy, pokud by byla jistota, že všechny úvěry tvořící podklad takového finančního nástroje budou řádně v termínech spláceny. To ale není reálné.
V polovině února Evropská komise představila Zelenou knihu Unie kapitálových trhů (CMU), která má evropským podnikům usnadnit přístup k finančním prostředkům a přispět k lepšímu fungování kapitálového trhu, přes který by podniky rovněž mohly získávat finanční prostředky. Klíčový bod nové strategie přitom stojí na pravidlech takzvané sekuritizace – tedy procesu, ve kterém banka nebo stavební spořitelna coby věřitel spojí dohromady půjčky, například hypotéky nebo další úvěry, a vytvoří z nich finanční nástroj. Ten si pak mohou koupit investoři.
Celý proces ale nese poměrně velké riziko. „Pro běžného občana platí především jedno: bezpečnost jeho peněžních vkladů,“ uvedl prezident EuBV Herbert Pfeiffer. Doporučení směrem k vytváření výše uvedených finančních nástrojů však podle něj vystavuje drobné klienty s malou odbornou znalostí rizikům ohledně jejich vkladů, které navíc nemusí ani odhalit. Spotřebitel by totiž znal jen velmi málo informací o tom, co skutečně kupuje.
„Znal by jen základní parametry finančního produktu, něco jako jistinu, očekávané výnosy (roční kupony) a kupní cenu takového instrumentu. A také cenu prodejní, neboť s takovými instrumenty by se asi veřejně obchodovalo. Vnitřek instrumentu by asi neznal, uvnitř by se totiž mohlo jednat o tisíce jednotlivých půjček,“ konstatuje analytik BHS Petr Hlinomaz.
Riziko individuálních dlužníků se násobí
Slepování pohledávek z půjček do jednoho balíku rozhodně není novinkou. Tyto produkty byly velice populární třeba před vypuknutím hypoteční krize v USA a podle analytiků vlastně i podstatou, proč vypukla. „Problém je, že se tímto způsobem znásobuje riziko individuálních dlužníků,“ říká analytik finančních trhů Next Finance Jiří Cihlář.
Při sekuritizaci jde v zásadě o transformaci pohledávek na cenné papíry, jejichž prodejem získává emitent, tedy vlastník pohledávek, potřebné finanční zdroje na své další aktivity. Zjednodušeně řečeno, například banka, která nechce být vystavena riziku, že nebudou splacené jí poskytnuté úvěry, vytvoří – a často i prostřednictvím jiné firmy - cenné papíry. Ty pak prodá investorům. Úvěrové instituce, které úvěr poskytly, tak již nejsou pak jejich vlastníky, uvolní si ruce a získají hotovost na další úvěrovou činnost.
„Když se takto dokážou ,zbavovat‘ úvěrů, nemusí je to tolik tlačit k tomu, aby dbali na kvalitu dlužníka a na sledování jeho schopnosti splácení. To může vést k narůstajícímu riziku,“ míní Hlinomaz.
Klíčový je rating, jenže ohodnotit rizika tisíců dlužníků je potíž
Jak tedy posoudit, zda takto vytvořený „slepovaný“ produkt stojí za to koupit? Klíčovou roli hraje rating. Každý takovýto balík by měl být ohodnocen známkou, která ukáže míru podstupovaného rizika. Ale právě v tom je ta největší potíž. Často je složité vyhodnotit rizika jednoho jediného dlužníka, natož posoudit rizika celého balíku složeného z jednotlivých půjček. „Přesně to se ukázalo při splasknutí hypoteční bubliny v USA. Tehdy ratingové agentury ve většině případů produktům přiřadily vyšší rating, než si zasloužily,“ říká Cihlář.
Další problém je i v tom, že v dnešní době velmi nízkých úrokových sazeb centrálních bank není problém sehnat levný úvěr. Jak ale úrokové sazby v příštích letech porostou, řada dlužníků se může dostat do problémů se splácením. To může dramaticky zvýšit rizika balíků složených z jednotlivých úvěrů.
Z toho podle Cihláře plyne, že pro individuálního investora by bylo velice složité tyto informace získat a ještě náročnější je správně vyhodnotit. „Zvlášť, když se to v minulosti nepodařilo ani renomovaným agenturám,“ dodává.
Podle analytičky skupiny Roklen Lenky Dvořákové by sice produkt měl být jasně popsán, jestli například obsahuje jen firemní úvěry, spotřebitelské úvěry, nebo jde o nějakou kombinaci obou. Nicméně v případě, kdy se zatím Češi do investování na kapitálových trzích příliš nehrnou a nejvyužívanějším produktem je stavební spoření či spořicí účet, jsou tyto produkty z jejího pohledu příliš rizikové.
„Určitě by šlo o rizikovější produkt s komplikovanější strukturou, ne jako dluhopis jednoho státu nebo akcie jedné firmy,“ říká Dvořáková. To by však také na druhé straně mohlo znamenat vyšší výnos než státní dluhopisy. „Ale investoři by si měli být tohoto rizika vědomi. Na první pohled může úrok z této investice vypadat lákavě, ale není nikde garantováno, že vložené peníze dostane investor zpět,“ dodává.
Dobrý nápad by to byl, pokud by byla jistota splácení
Výkonný ředitel evropského sdružení Andreas Zehnder upozornil, že v roce 2013 Evropská komise ve snaze posílit hospodářství EU kladla důraz na dlouhodobé spořící produkty. Nová komise ovšem tyto plány změnila a přišla se snahou posílit více právě kapitálový trh. To podle Zehndera může v EU vést ke stejným problémům, kvůli kterým vypukla hypoteční krize v USA. „Krize ukázala, že právě spořicí produkty v době krize pomohly stabilizovat finanční trh v Evropě,“ uvedl.
Analytici se tak shodují, že myšlenkově jde spíš o krok zpět než kupředu. „Možná se dá říci, že je projevem klesajících obav z rizika a z nějakého kolapsu a je spíše veden snahou zvýšit objem peněz v ekonomice, ve finančním sektoru,“ přemýšlí Hlinomaz.
Podle něho by to asi byl dobrý nápad, kdyby byla jistota, že všechny úvěry tvořící podklad takového finančního nástroje budou řádně v termínech spláceny. „Taková ale realita z různých důvodů není. U jednotlivých dlužníků mohou například nastat osobní potíže vedoucí ke zhoršení splácení, úvěry mohou být v principu převáděny z osoby na osobu, refinancovány a může se také měnit vnější prostředí, takže růst úrokových sazeb, který třeba zasáhne dlužníky a zhorší jejich schopnost splácení,“ vyjmenovává Hlinomaz.
A je potřeba vzít v úvahu ještě jeden fakt. Před vypuknutím poslední krize se v mnoha případech pro poskytovatele úvěru stala důležitější schopnost prodat úvěr dále než schopnost klienta splatit úvěr. Banky se částečně z krize poučily, český trh je podle analytiků poměrně konzervativní. Nic to ale nemění na tom, že riziko balíku složeného z jednotlivých úvěrů je těžko odhadnutelné.
Snaha EU by ovšem neměla mířit na změnu legislativy v jednotlivých zemích. Například v Česku je zákonem striktně dáno, jak mají stavební spořitelny s vklady klientů nakládat. „Máme zakázáno investovat do akcií nebo rizikových dluhopisů. Stát na to má právo, když podporuje stavební spoření, a já si myslím, že je to tak správně,“ uvedl předseda Asociace českých stavebních spořitelen Vladimír Staňura, předseda AČSS.
Obecně kritici tvrdí, že Brusel bude muset nejprve přesvědčit zákazníky v kontinentální Evropě, zvyklé nechávat si peníze na běžných účtech, aby investovali do dluhopisů a akcií, které nesou větší míru rizika.
