Praha – Jako seriózní příspěvek do diskuse o možném zapojení či nezapojení České republiky do bankovní unie hodnotí ekonomové studii, kterou připravilo ministerstvo financí ve spolupráci s Českou národní bankou (ČNB) a kterou minulý týden schválila vláda. Přesto se v dokumentu objevují místa, která mohou překvapit, nebo taková, která zásadním způsobem mění pohled na notoricky známé argumenty. Přistoupení republiky k unii dokument prozatím nedoporučil.
Bankovní unie měla být kotvou, jež zabrání opakování finanční krize. Pro země eurozóny je členství v ní povinné. Ostatní členové EU se pro vstup mohou rozhodnout dobrovolně. Pro Bulharsko a Rumunsko je přistoupení k protikrizovému paktu jasnou volbou. Naopak Velká Británie se k němu postavila zády. Polsko, Maďarsko a Chorvatsko s konečným rozhodnutím vyčkávají. Postoj Česka měla pomoci vyladit studie ministerstva financí, která dala vládě jasné doporučení: zatím do bankovní unie nespěchat. „Vzhledem k tomu, že projekt bankovní unie není dokončený, je rozumné počkat, než se rozhodneme k ní připojit,“ konstatuje studie.
Doposud známé obrysy paktu svědčí podle závěrů dokumentu o tom, že členství v něm by Česku spíš neprospělo. Odmítavě se autoři staví mimo jiné i k doporučení Mezinárodního měnového fondu (MMF), podle nějž by o zapojení do bankovní unie měly spíše uvažovat ty země, v jejichž finančním sektoru hrají dominantní roli banky z eurozóny. To je i případ Česka. Podíl aktiv v domácím bankovním sektoru, která jsou pod kontrolou ze zahraničí, přesahuje 90 %.
Rozdílnost pohledů spočívá ve specifikách tuzemského bankovního sektoru. Především české banky jsou ve srovnání se zahraničím relativně méně závislé na financování od svých matek z eurozóny. Peníze v posledních letech proudily spíš opačným směrem.
„Studie je vhodným signálem, že probíhá diskuse mezi dvěma klíčovými hráči – na jedné straně ministerstvo financí, resp. vláda, a na té druhé ČNB. Rozhodnutí o přistoupení či nepřistoupení k bankovní unii je zásadní otázka, ve které by měla mít ČR jednotný postoj. A jestli spolu dva klíčoví aktéři kooperují, pak je to jenom dobře,“ říká hlavní ekonom Deloitte David Marek.
Jazýček vah leží přibližně uprostřed i podle mnohých ekonomů zběhlých ve fungování finančních trhů. „V našem případě jsou přínosy a náklady bankovní unie neutrální. Český bankovní trh je v tak dobré kondici, že to není nijak zásadní věc,“ míní bývalý guvernér České národní banky Zdeněk Tůma, nyní specialista na finanční služby poradenské společnosti KPMG. A dodává: „Bankovní byznys je lokální. Na tom, jak se banky chovají ke svým klientům, by členství v bankovní unii nic zásadního nezměnilo. A ani si nemyslím, že by se něco změnilo na stabilitě bankovního sektoru. Z toho důvodu je rozhodnutí Česka o vstupu do bankovní unie spíš politické.“
Z Prahy do Frankfurtu
Své zájmy ale hájí nejen politici. ČNB všemi dostupnými prostředky bojuje o to, aby nepřišla o pravomoci v oblasti dohledu nad tuzemským bankovním trhem. Tak například viceguvernér Mojmír Hampl nedávno v souvislosti s možností zapojení Česka do unie varoval před upřednostňováním zájmů zahraničních bankovních skupin na úkor zájmů českých finančních institucí.
Ministerstvo financí se ve studii snaží nahlížet na ztrátu kompetencí národního regulátora z různých úhlů pohledu. Mimo jiné upozorňuje, že s největší pravděpodobností by ČNB nepřišla o dohled nad celým českým bankovním trhem, ale jen nad třemi největšími bankami, tedy Komerční bankou, Českou spořitelnou a ČSOB. Ztrátu kompetencí by navíc mohly do jisté míry vyvážit jiné zisky, které by vstup do bankovního paktu přinesl. Jako pozitivum resort hodnotí například to, že by se Česko podílelo na schvalování všech žádostí o licence v rámci celé bankovní unie, vidělo by tak pod pokličku evropského bankovního sektoru jako celku. ČNB to ovšem jako argument pro členství v unii nevnímá.
Diametrálně odlišné názory mají centrální banka a vládní úřady také na to, do jaké míry ČNB „dosáhne“ do matek českých bank. Zatímco nyní na ně nemá v oblasti dohledu žádné páky, v případě vstupu Česka do bankovní unie by o dohledu nad nimi spolurozhodovala. Podle vlády další z jasných důvodů ve prospěch členství v paktu. ČNB to opět odmítá.
To, že by ČNB vstupem Česka do bankovní unie přišla o některé své pravomoci, je neoddiskutovatelný fakt. Avšak to neznamená, že by to mohlo vést ke zhoršení kontroly nad bankovním sektorem. „Principy dohledu jsou podobné, vychází se ze stejných základů, takže v tom velký rozdíl není. Ostatně ČNB přijímá mezinárodně uznávané standardy pro bankovní sektor a stejně to dělají i země, které budou členy bankovní unie. Takže v tomto žádný velký rozdíl nebude,“ zdůraznil hlavní ekonom Deloitte David Marek.
Tůma zase vidí jako klíčový přínos členství v unii pružný přístup tuzemské centrální banky k informacím o evropských finančních trzích. „Pokud budete u jednoho stolu, tak máte vždycky lepší informace, než když budete někdo, s kým se ti lidé okolo stolu občas baví podle své vlastní úvahy,“ připomíná Tůma, který má coby bývalý guvernér centrální banky s jednáním s dalšími evropskými regulátory bohaté zkušenosti.
Čelem vzad!
Další argument, který ČNB nasadila do debaty proti bankovní unii, je nekontrolované nebezpečí přeměny českých bank z dceřiných společností zahraničních matek na pouhé pobočky. Taková změna statutu by totiž znamenala odliv kapitálu z bank v ČR do zahraničí. Při jednání o vzniku unie v roce 2012 proto český ochránce finančního trhu požadoval právo takovou přeměnu zakázat. Aby dodala tehdejší vláda Petra Nečase požadavku regulátora váhu, hrozila nejtvrdší zbraní - vetem celého paktu.
Někteří experti nicméně považují argumentaci ČNB ohledně přeměny dcer na pobočky za ryze účelovou. S bankovní unií toto riziko podle nich nesouvisí. „Pozice regulátora je stejná. Ať už je země členem bankovní unie, nebo není, měl by být konzultován, pokud k něčemu takovému dochází. Ale zarazit to úplně nemůže ani dneska,“ tvrdí Tůma. Ke stejnému závěru nově dochází také studie, když připomíná, že rozhodnutí o změně právní formy je i podle stávajících pravidel „výsadním právem akcionáře dotčené instituce, nikoliv orgánu veřejné moci“.
Zároveň však autoři studie soudí, že podnět k přeměně tuzemských finančních institucí z dcer na pobočky může dát naopak nepřipojení České republiky k bankovnímu paktu. Kouzlo tkví v tom, že pokud se Česko nestane členem unie, bude na dcery dohlížet ČNB. Kdyby se z nich ovšem staly pobočky, spadnou i v tomto případě pod dohled Evropské centrální banky. Změnou statutu svých českých dcer by tak mohly mateřské skupiny dosáhnout částečného odbourání administrativy tím, že by komunikovaly jen s jediným regulátorem (s ČNB by se nemusely „bavit“).
Ve světle zkušeností ze Slovenska, které muselo coby člen eurozóny vstoupit do bankovní unie povinně, se ale zdají i tyto obavy liché. Svou tamní dceru totiž přeměnila na pobočku její české sestry UniCredit Bank. A podobné plány má podle zpráv z médií také skupina Erste, vlastník spořitelen na obou stranách hranice. „Na tom vidíme, že při rozhodování bank o změně právní formy nejde o to, jestli jsme, nebo nejsme v bankovní unii,“ uvedl Tůma.
Veřejné finance na misce vah
Při hodnocení přínosů a nákladů členství v bankovní unii se studie ministerstva financí striktně drží stávajícího stavu věcí. Budoucí scénáře, ať jsou jakkoliv pravděpodobné, nechává stranou zájmu. Tak například v úvahu nebere možný budoucí nárůst českého státního dluhu. Ten přitom závisí jen a jen na politické vůli a v českých podmínkách zatím platilo, že i vlády, které se chlubily nálepkou „spořivé“, nechávaly státní dluh růst. K dispozici navíc stále není ani „brzda“, která by politikům zabránila v utrácení. Finanční ústavu, která by se jí měla stát, slibují politici už roky, zatím však vždycky spadla pod stůl. Vláda ještě v létě tvrdila, že klíčová rukověť stability veřejných financí začne platit od ledna 2015. Nezačala. Na poslední schůzi kabinet projednávání finanční ústavy znovu odložil.
Nebržděné zadlužování státu přitom může otřást i finančním sektorem. V Evropě (a Česko v tom není výjimkou) je totiž obvyklé, že banky patří ke klíčovým investorům do státních dluhopisů. Pokud se stav veřejných financí prudce zhorší například v důsledku hospodářské recese, klesne hodnota státních dluhopisů. To vede k tomu, že investoři – k největším patří bankovní domy – utrpí ztráty, což nabourá jejich stabilitu. V krajním případě to u slabších bank může vyvolat potřebu záchrany z veřejných peněz. Podá-li jim stát pomocnou ruku, stav veřejných financí se ještě zhorší a nákaza se šíří spirálovitě dál.
A právě rozetnutí začarovaného kruhu mezi bankovním sektorem a státním dluhem je jedním z hlavních cílů bankovní unie. Vysoký podíl státních dluhopisů v držení bank a neexistence platné fiskální brzdy by tak měl Česko k přistoupení k bankovnímu paktu motivovat.
Nenaplněné obavy
Ačkoliv je studie poměrně čerstvá, už nyní je jasné, že se některé obavy z nečlenství v bankovní unii nenaplnily. Její autoři se například báli, že by tuzemské banky mohly v porovnání s těmi ze zemí unie ztrácet konkurenceschopnost. A zahraniční investoři by pak mohli ztratit zájem o ČR jako celek. Jednotný dohled nad 120 evropskými bankami odstartoval začátkem listopadu. Nezapojení pod jeho křídla se ale na postavení země na finančních trzích zatím nijak neprojevilo.
„Image České republiky jakožto ekonomiky, která se obešla bez krize a která je relativně stabilní, je pořád dosti vysoká a pevná. Když se podíváme na české dluhopisy a německé dluhopisy, tak jsou dnes hodnoceny trhem v podstatě jako stejně dobré, což bylo před pár lety nemyslitelné,“ připomněl ekonom Pavel Kohout, někdejší člen NERV.
V tomto světle se tedy vyčkávací taktika, k níž autoři studie nabádají, nemusí zdát jako špatná. Podle jejich plánů by si otázku, zda vstoupit, nebo nevstoupit do bankovního paktu měla česká vláda znovu položit za 18 měsíců.
