Praha – Všichni měli práci, ceny byly stálé a nezáleželo na tom, zda někdo žije v Praze, Bratislavě nebo na venkově. Nebylo také nutné ztrácet čas tím, zda se dá někde nakoupit levněji. Často se ale muselo stát ve frontách na nedostatkové zboží a koupit něco ze Západu vyžadovalo velkou trpělivost a kontakty. Jaký byl život Čechů před čtvrtstoletím z pohledu ekonomiky?
Stálé ceny a práce pro všechny. Jak fungovala ekonomika za socialismu?
GALERIE
videogallery_486303
Lidé měli za socialismu radost z věcí, které dnes mnohdy berou jako samozřejmé. Byly to drobnosti všedního dne. „Neuvěřitelná historka je, jak jsme sháněli výlučné dárky, třeba šampon s jablečnou vůní z Tuzexu, který jsem kupoval své první ženě. Samozřejmě se to setkalo s úspěchem. Kupoval jsem tam taky kávu, čaj nebo pražskou šunku,“ vzpomíná v rozhovoru pro ČT24 spisovatel Michal Viewegh, kterému bylo v době revoluce 27 let.
Právě Tuzex (Tuzemský export) byl v normalizační ekonomice ostrovem přepychu. Jednalo se o síť obchodů, v nichž se za valuty cizích měn nebo tuzexové poukázky (tzv. bony) dalo koupit zahraniční, zejména západní zboží, které nebylo v normální síti prodejen k dispozici. Československé koruny nebyly v obchodech přijímány. Kolem Tuzexu se tak vytvořila neoficiální síť tzv. veksláků – překupníků, kteří sháněli západní zboží, valuty i bony. Byli neviditelnou rukou tehdejšího černého trhu.
Běžný konzument se ovšem potýkal s problémy i ve zcela běžném maloobchodu. Zatímco režim v Rudém právu hlásal o nadprůměrných zemědělských sklizních a úspěšném plnění pětiletky, lidé v prázdných regálech hledali běžné potraviny. Výhodu samozřejmě měli ti, kdo se s personálem prodejny znali. Podpultový prodej často fungoval i jako protislužba.
„Pamatuju si pár takových zážitků z naší zeleniny, kde byl celý regál cibule, řepy, brambory. A banány? To byl hit, když jich pár přišlo, celá ulice pro ně běžela,“ popsala ředitelka české pobočky UNICEF Pavla Gomba. V době revoluce jí bylo patnáct.
Tuzex
Oblečení se bralo bez ohledu na velikost
Nadlidské úsilí vyžadovalo také obléknout se podle svého – i přesto ale mladí muži a mladé ženy šetřili a sháněli nesehnatelné. Nebylo výjimkou, že vysněné módní kousky nakonec neodpovídaly jejich původním představám. „Já jsem měla džíny od tety z Kanady. Jedenkrát za rok přišel balíček, člověk se na to těšil celý měsíc, když věděl, že to putuje po moři, ale ony byly růžové! Ona to myslela dobře, ale nebylo to to pravé,“ směje se Gomba.
Že mezi oděvy byly nejžádanější džíny, potvrzuje i Viewegh: „Já jsem je sháněl v Tuzexu, jinde to nešlo. Vystál jsem frontu před Tuzexem, jak bývalo Kino Pilotů, a dostal jsem džíny neodpovídající velikosti, pak jsem je pracně vyměňoval. Dnes to trvá deset minut.“
To, co nebylo, si lidé vyrobili doma. Oblečení nebylo výjimkou. „Maminka každou neděli vytáhla šicí stroj – tehdy v polovině osmdesátých let začala být Burda i u nás, maminka snad byla první předplatitelka časopisu – dívaly jsme se společně na modely, co se nosí, a maminka po nedělích šila a šila,“ vypráví Gomba.
Pan Vajíčko
Pan Vajíčko propagoval nedostupné výrobky
Za nedostatkem stálo socialistické centrální plánování. Původně mělo být geniální metodou, jak předehnat západní ekonomiku, nakonec ale vedlo k převisu poptávky nad nabídkou. Ke koupi nesehnatelného zboží mnohdy lákaly i reklamy, jejichž tváří byla animovaná postavička známá jako pan Vajíčko.
Známou mantrou socialistického hospodářství byla také plná zaměstnanost – pracovat musel každý. Nad rámec pracovní doby pak lidé přikládali ruku k dílu na brigádách. Ne každý ale mohl pracovat (nebo studovat) tam, kde chtěl. Třeba socioložka Jiřina Šiklová nesměla působit na akademické půdě. „Po roce 1968 jsem musela odejít z filozofické fakulty a živila jsem se manuální prací. Dlouho dobu jsem dělala v Thomayerově nemocnici na geriatrickém oddělení. Taky jsem pracovala v ČKD Polovodiče,“ zavzpomínala Šiklová. Listopadová revoluce ji zastihla v pozici uklízečky.
Průměrný Čechoslovák si na konci osmdesátých let měsíčně vydělal asi 3 000 korun. V porovnání se současnou průměrnou mzdou zhruba 25 500 si koupíme podle Českého statického úřadu víc.
ROHLÍK JE LEVNĚJŠÍ O 20 %. Před revolucí stál 30 haléřů. Přepočítáno na současný měsíční příjem by dnes měl stát 2,50 koruny. Průměrně ale stojí kolem 2 korun.
PIVO JE LEVNĚJŠÍ O 50 %. Za půllitr Plzně se dříve platilo 6 korunami. Pokud tuto částku vztáhneme k tehdejší výplatě, měl by dnes stát 51 korun. Ale nestojí – kupuje se zhruba za 25 korun.
BENZIN NATURAL JE LEVNĚJŠÍ SKORO O 47 %. Před revolucí stál litr Naturalu 8 korun. Dnes by ho z tehdejší výplaty chtěl kupovat málokdo – litr by vyšel na 68 korun (aktuálně stojí kolem 36 korun).
TELEVIZOR ZLEVNIL O 90 %. Průměrná cena televizoru dnes nepřesahuje 10 000. Před pětadvaceti lety však na jeho koupi nestačily ani čtyři průměrné platy. Kdyby byla kupní síla stejná, dnes by stál přes 110 000 korun.
Stávkující zaměstnanci masny.
I před listopadem se přitom příjmy lišily. Šiklová vydělávala podle svých slov v nekvalifikovaných manuálních profesích měsíčně asi 1 300 korun. Prý jí to stačilo, protože se žilo skromněji než dnes. „Například se vařilo doma, nechodilo se do restaurací – to nikoho ani nenapadlo. A když se jelo na hory, tak se jelo v sobotu závodním autobusem,“ říká.
Relativně vysoké platy měli naopak dělníci v továrnách a horníci. „ČKD bylo trošku o něčem jiném. Třeba já jsem vydělával někdy až 12 000 hrubého měsíčně. Ten stejný plat jsem potom měl jako federální ministr,“ srovnal Petr Miller, někdejší pracovník ČKD, který řídil od prosince 1989 do července 1992 resort práce a sociálních věcí.
Ekonomika zaostala. A doplatila na to
Páteří předlistopadové ekonomiky byl těžký průmysl. Vedla elektronika, strojírenství, zpracování kovů nebo hutnictví. Výrobky mířily převážně na trhy Rady vzájemné hospodářské pomoci, jakéhosi ekonomického sdružení socialistických států. Od konce šedesátých let ale postupně hospodářství zaostávalo. Trpělo hlavně nedostatkem inovací.
„V polovině osmdesátých let bylo zcela zřejmé, že ekonomika bude mít potíže. Tvorba zdrojů zaznamenala sestup a velmi obtížně se vyškrábávala zpět,“ poukázal ekonom Richard Hindls. „Ekonomika nebyla schopná snížit svoji strukturu a energetickou náročnost,“ dodal.
Výroba Škody 1000 MB v Mladé Boleslavi
Život ale není jenom práce – jak jsme trávili volný čas? Podívat se do zahraničí bylo téměř nemožné. Bylo totiž zapotřebí získat výjezdní doložku a devizový příslib. „My jsme měli zažádáno o výjezdní doložku marně. Poprvé jsem jel na Západ asi v prosinci 1989 s učiteli ze základky ve Zbraslavi, byl to jednodenní výlet do Vídně,“ vylíčil Viewegh.
Lidé cestovali alespoň po Československu. Všudypřítomná sídliště se o víkendech pravidelně vyprazdňovala a kolony škodovek mířily na venkov. Chaty a chalupy byly jejich útočištěm před normalizační šedí měst.
