Praha – Rovná daň je účinným nástrojem pro efektivnější výběr daní, říká daňový expert Daniel J. Mitchell z washingtonského CATO Institutu. Bez efektivní vlády však nebude mít nikdy maximální možný dopad. Podle Mitchella je přitom nejlepší, pokud je jednotná sazba daně z příjmů spíše nižší, což má zabránit únikům do daňových rájů nebo přiznávání menších příjmů.
Obhájce rovné daně na své pražské přednášce zdůraznil její hlavní výhody. Mezi ně podle Mitchella patří podpora hospodářského růstu, spravedlivé zdanění všech sociálních vrstev a firem, menší daňové úniky a v neposlední řadě její jednoduchost. Hospodářský růst následoval například po zavedení rovné daně v pobaltských zemích nebo třeba v Rusku.
Každá vláda by ale při jejím zavádění měla myslet na širší kontext a přizpůsobit jí nejen celkovou daňovou reformu, ale myslet také na celkovou fiskální politiku země. Jinak ani nemá cenu rovnou daň zřizovat.
Další věcí je nejen vůle k tomu, zavést rovnou daň, ale také ji nastavit na nízkou úroveň. Vysoké daně pro všechny vrstvy obyvatel by mohly mít zásadní vliv například na kupní sílu obyvatel, což by se projevilo v hospodářském růstu a negativně ovlivnilo i další ukazatele stavu ekonomiky. Relativně nízká rovná daň však motivuje k investicím, práci a produktivitě i úsporám.
Zdanění bohatých není cestou
Naproti tomu zdanění pouze bohatých vrstev obyvatel má za následek, že vláda vybere méně peněz, protože je nebudou chtít přiznávat a pokvete korupce a šedá ekonomika. Jako příklad uvádí Mitchell situaci ve Spojených státech. Zde byla daň pro bohaté snížena ze 70 na 28 procent a daňová správa najednou vybrala pětinásobek toho, co jí na účty teklo předtím.
Mnohé vlády navíc nakonec zjistily, že zdanění bohatých nepřináší tolik ovoce, co slibovaly nejen sobě, ale také svým voličům. Nakonec jim peníze vybrané z těchto daní nestačily a stejně vždy musely sáhnout po zdanění střední třídy, míní Mitchel. Jen o tom ve svých volebních programech nemluví.
Někdo by podle něj mohl namítnout, že se například Skandinávii s vysokým zdaněním bohatých daří. Zde však podle něj panují velmi volná pravidla trhu, ať už finančního nebo třeba realitního, a nedochází zde k přílišné regulaci. Zároveň dodává, že je potřeba dívat se i na fiskální politiku těcho států (nejsou tak zadlužené), nejen tu daňovou. Podle Mitchela by se jim a jejich ekonomice ale nakonec dařilo s nižšími daněmi ještě lépe.
Klady a zápory rovné daně
+ spravedlivé zdanění všech obyvatel i firem
+ jednoduchost daňového systému (snadnější vyplnění daňového přiznání apod.)
+ eliminace dvojího zdanění (odpadá přiznávání dividend, úroků a dalších forem kapitálového příjmu – ty se zdaní na úrovni firem)
+ vyšší objem prostředků vybraný na daních (nedochází k přelévání do daňových rájů atd.)
+ snížené náklady oproti složitějšímu systému výběru daní u progresivního zdanění
+ vyšší hospodářský růst (mezi jednotlivými ekonomy diskutabilní záležitost)
+/- zrušení všech daňových výjimek
- nebere se v potaz sociální solidarita
- nižší objem prostředků vybraný na daních (procentuelně budou bohatí odvádět méně)
