Europoslanci chtějí, aby se více elektroniky opravovalo a méně vyhazovalo. Spotřebiče by také měly mít vyšší životnost. Vzniknout by měly například štítky odolnosti, existovat by měly standardní náhradní díly a výrobci by měli zboží navrhovat tak, aby bylo snadno a levně opravitelné.
Opraváři se shodují, že obzvláště u moderních výrobků jsou opravy velmi obtížné. Nebo by vyšly dráž než nákup zcela nového přístroje. „Složitější jsou i opravy telefonů. U těch mobilních se dá za pár minut vyměnit už jen rozbité sklo,“ říká Karel Polák ze Servisu mobilů.
Přitom platí to, že více než tři Evropané ze čtyř by podle průzkumu Eurobarometr porouchaný výrobek raději nechali opravit, než vyhodili a koupili nový. Podle studie Think tanku EP je přitom průměrná životnost drobné elektroniky, hraček nebo oblečení jenom jeden až dva roky. Notebooky nebo kola v průměru také nevydrží o moc déle a většinou se porouchají po třech až čtyřech letech.
Podle europoslanců by pomohlo, kdyby každý nový spotřebič měl štítek životnosti. Ten by označoval jeho odolnost i to, jestli a jak ho lze případně opravit. „Když má spotřebitel před sebou výrobek, který je o třicet až čtyřicet procent levnější a vypadá, že je stejně výkonný jako dražší varianty, tak si ten levnější pochopitelně vybere, zvlášť když neví, že se ten přístroj porouchá po dvou letech, namísto aby vydržel deset roků,“ vysvětluje zpravodaj Pascal Durand.
„To by samozřejmě vedlo ke snížení celkové produkce odpadů v České republice,“ uvedl Jaromír Manhart, ředitel odboru odpadů ministerstva životního prostředí.
Podle resortu průmyslu a obchodu jsou ale některé návrhy nereálné. Hlavně ty, kterými by se měli řídit jednotliví výrobci. „V našem zájmu určitě není vývoj brzdit nebo spotřebitelům zakazovat nakupování,“ říká mluvčí ministerstva František Kotrba.
O tom, která doporučení nakonec Česko přijme, se začne teprve jednat. První změny by tak mohly platit nejdřív od konce roku 2019.
Může být selhání výrobků plánované?
Zejména výrobci elektroniky jsou často podezírání z toho, že životnost svých výrobků snižují záměrně, aby zákazníky přinutili k častějším nákupům. Takzvané plánované zastarávání se má dít s pomocí „kazítka“, tedy součástky, která se při běžném používání poškodí, a to až v době po záruční lhůtě.
Ve spotřebitelských diskusích na internetu lze najít mnoho takových případů, často se jedná o součástky nevhodně umístěné v oblasti, která se vysoce zahřívá, nebo jednoduše díly z nevhodného materiálu.
- Žárovkový kartel Phoebus z roku 1924 je jedním z prvních příkladů toho, jak výrobci záměrně zkracovali životnost svých produktů. Tehdy se přední výrobci žárovek, mezi něž patřily například i společnosti Philips, Osram, General Electric Company a Compagnie des Lampes, dohodli, že všichni zkrátí životnost svých produktů z 2 500 na 1 000 hodin. Kartel prokazatelně existoval až do roku 1942, kdy americká vláda General Electric a další zažalovala kvůli nekalé soutěži.
Francouzští senátoři „kazítka“ kriminalizovali
Ve Francii došla dokonce s tímto fenoménem trpělivost zákonodárcům a tamní Senát schválil zákon, který hovoří o zakázaném „souhrnu technik, s jejichž pomocí výrobce, a to hlavně při samotné konstrukci výrobku, záměrně zkracuje jeho životnost nebo použitelnost, aby zákazníky přiměl k častější obměně“. Pak lze takovéto praktiky postihovat podobně jako jiné podvody a trestat je pokutou ve výši tři sta tisíc eur a dvouletým vězením.
V Česku sice zatím žádný takový zákon není, ale spotřebitelské poradny řeší měsíčně desítky podobných případů. Jak potvrdila Gerta Mazalová ze Sdružení obrany spotřebitelů (SOS), stížností na to, že se výrobky rozbijí krátce po skončení záruční doby, není málo a jsou mezi nimi i drahé počítače, lednice, bojlery, kuchyňské roboty, přístroje na míchání či hnětení těst. A nevyhýbají se ani obecně známým značkám.
Kazítko je název důležité součástky výrobku spotřebního zboží, která má výrobcem plánovanou životnost a přestane fungovat krátce po uplynutí záruční doby výrobku.
Kazítka tak stále častěji zjevně hrají roli při tom, proč spotřebitel musí výrobek vyměnit, i když mu sotva skončila záruční doba. „Přesné údaje o počtu případů nedokážu říci, ale několik desítek měsíčně jich bude, protože tyto případy nejsou právně nijak řešitelné, po záruce prostě spotřebitel z hlediska zákona již právo na reklamaci záruční vady nemá a jediné, co může v dané chvíli dělat, je uzavřít smlouvu o opravě výrobku a tuto opravu zaplatit. Spotřebitelé tento aspekt právní úpravy většinou znají, takže tyto stížnosti spotřebitelů jsou spíše povzdechem nad tím, v jaké kvalitě jsou výrobky zhotovovány,“ konstatuje Mazalová.
„Stačilo by přitom vyměnit vadnou součástku, ale ta se už nevyrábí. Takže se spotřebitelé pochopitelně zlobí, zvláště když mají svou už oblíbenou značku, s výrobkem jsou jinak spokojeni a jsou na něho zvyklí,“ dodává.
- O zatím největší mediální skandál se v tomto smyslu počátkem 21. století postarala společnost Apple. Kalifornský gigant své mp3 přehrávače iPod sestrojil tak, aby nebylo možné vyměnit baterii, jejíž životnost navíc v Palo Altu uměle omezili na 18 měsíců. V roce 2003 následovala v USA hromadná žaloba, jež vyvrcholila mimosoudním vyrovnáním: Apple musel slíbit, že baterie bezplatně vymění a zároveň prodlouží záruku z osmnácti měsíců na dva roky.
Pokud by se do opravy někdo chtěl pustit například na vlastní pěst, narazí většinou na skutečnost, že nefunkční součástku nelze samostatně sehnat nebo je umístěna v těle přístroje tak, že se k ní nedostanete. Mezi další nejčastější formy kazítek patří umělohmotné součástky, které by měly být kovové, nebo baterie jako pevná součást produktu, když ji nelze vyměnit.
„Starší lidé, hlavně muži, jsou zvyklí si například nářadí udržovat v pořádku a pečovat o ně. Tak nedovedou pochopit, že mohou sekačku nebo pracovní šroubovací kladivo vyhodit jen proto, že není ten často jednoduchý náhradní díl, a to ani po dobu záruky. O dražších věcech ani nemluvě,“ dodává Mazalová.
Naprogramují přesnou délku životnosti
Nejextrémnějším případem je, když firma rovnou naprogramuje do svých výrobků přesnou délku životnosti. Spekuluje se o tom, že to zřejmě dělají někteří výrobci paměťových karet pro fotoaparáty nebo telefony. V praxi to vypadá tak, že překročí-li majitel určitou kvótu, karta se stane nepoužitelnou.
Hovoří se také o tiskárnách - některé byly nastaveny tak, aby po určitém počtu vytištěných stránek přestaly tisknout. Konkrétně je případ náplně do laserové tiskárny, kdy její zabudované počítadlo zapříčinilo, že tiskárna již po patnácti tisících vytisknutých stránkách hlásila, že je nutno náplň vyměnit. Ovšem počítadlo se povedlo třikrát přetočit a bez problémů tak vytisknout padesát tisíc dalších stránek.
Poupravenou životnost mohou mít třeba podrážky, které jsou z nekvalitní gumy, a tím se předčasně ošoupávají. Navíc jsou k botě přilepeny tak, aby nebylo možné je vyměnit. Nebo spirálovité umělohmotné zipy, které příliš brzy vypoví službu. Případně bavlněné triko s tak krátkými vlákny, že vydrží sotva pár vyprání, než se změní na nepoužitelný hadr.
77% Evropanů upřednostňuje opravu rozbitého zboží před nákupem nových výrobků.
Parlament chce ale zakročit i proti zmíněným kazítkům, tedy zabudované defektnosti. Výrobce může svůj produkt konstruovat tak, aby se pokazil po určitém počtu použití. Takový záměr je ovšem většinou těžké prokázat, a proto poslanci žádají Evropskou komisi, aby vytvořila nezávislý systém, který by podobné praktiky odhaloval.
Z pohledu ochrany spotřebitelů vnímá SOS snahu evropských poslanců pozitivně jak z hlediska ekologického, kdy neustálým obměňováním výrobků za nové a nové dochází k poměrně masivnímu plýtvání přírodními zdroji, tak i proto, že v současné době je spotřebiteli garantováno bezvadné užívání konkrétního výrobku pouze v rámci záruční doby.
Právníci SOS ale zároven upozorňují na to, že se nejedná o žádnou novou evropskou legislativu, která by byla závazná, ale v podstatě jen o návrh poslanců EP, aby se touto problematikou někdo v Evropské komisi zabýval.
„To je sice určitě dobře a je to chvályhodné, ale zatím to na nic nebude mít vliv. Návrhy jsou to rozumné, ale abychom to mohli nějak zhodnotit, tak musíme počkat, jak bude vypadat případná legislativa v této oblasti. To bude trvat několik let, nebo z toho možná nakonec nebude vůbec nic a je jasné, že tam budou různé tlaky výrobců podnikatelů, naopak ekologických organizací,“ zamýšlí se Mazalová.
Nejlepší cesta v současné době je podle Mazalové zapracovat na zvyšování informovanosti spotřebitelů. „Aby si kupovali produkty, u nichž mají nějakým způsobem zaručenou možnost opravy, například síť autorizovaných servisů, smluvní závazky výrobce a prodejce, nebo aby se zajímali o možnosti opravy při koupi, případně si dávali také pozor na definování prodloužených záruk,“ dodává.
- Otec americké novinářky Nicole Foxové pracoval v padesátých letech v továrně DuPont, kde se vyráběly nylonky. „Matka vyprávěla, že byly vynikající a v podstatě nezničitelné. Jenže proto, že tolik vydržely, se jich prodávalo málo. Otec a jeho oddělení dostali za úkol změnit složení nylonek tak, aby se na nich dělala oka. Muselo to být pro inženýry tenkrát potupné, muset vyrábět zboží podřadné kvality, když přitom přišli na to, jak to dělat dobře,“ citoval dnešní seniorku v reportáži francouzsko-německé televizní stanice ARTE s názvem Prêt a jeter (Připraveno k vyhození) časopis Týden.
