Praha - Jadernou energii používá lidstvo už 70 let. Má se vydat cestou jaderné fúze, nebo štěpení? Hrozí Česku kvůli odstavování německých reaktorů blackout? A jak se mění japonská energetika po fukušimské havárii? Největším problémem je nemožnost předvídat koncepci vlád jednotlivých států, řekla v pořadu ČT Hyde Park Civilizace předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost ČR Dana Drábová.
Největším problémem současné jaderné energetiky je podle Drábové nejistá energetická politika evropských a zámořských států. „Transatlantická civilizace se směrem k jejímu využívání pro energetické účely chová poměrně těžko předvídatelně,“ tvrdí Drábová. Není tak jasné, zda se studenti a absolventi technických škol budou chtít k jaderné komunitě do budoucna připojit.
Vývoj podle ní nepokračuje zdaleka tak rychle, jak vědci doufali: „Dokud tady budou relativně levná fosilní paliva, i když se nám to nezdá, zejména když přijedeme k benzínové pumpě, tak nezvnikne takový tlak, aby se tyto technologie rozvíjely rychle.“ Dnes proto stále vědci dokážou jaderný potenciál využít jen z 5 %. „Proto jsou tady všemožné snahy o reaktory čtvrté generace a jadernou fúzi, která by lidem dala prakticky z hlediska věčnosti neomezený zdroj energie,“ uvedla Drábová. V roce 2050 by tak mohly do sítě začít dodávat energii i fúzní elektrárny, tzv. tokamaky.
Německu se nedaří vybudovat robustnější přenosovou síť
Nedávné odstavení jaderných reaktorů v Německu podle předsedkyně státního úřadu pro jadernou bezpečnost destabilizovalo i českou energetickou přenosovou síť. Česku tak hrozí větší nebezpečí blackoutu. „Počet situací, kdy od blackoutu v Německu byl velmi malý krůček, se v letech 2011 a 2012 hodně zvýšil, častokrát je zachránila pouze náhoda nebo velký um lidí, kteří přenosovou síť řídí,“ sdělila. Nejčastějším důvodem jsou podle Drábové větrné elektrárny na severu Německa, které vytvářejí velké rázy do sítě, a umístění přenosových sítí mezi západní a východní Evropou na území České republiky. Nasmlouvané dodávky energie, které na dnešním evropském liberalizovaném trhu míří například z Německa na Balkán, tak protékají českou sítí.
Pomoci by měla silnější přenosová síť, v posledních deseti letech se však německé vládě z plánovaných 4 000 kilometrů sítí podařilo postavit jen 300. „Česká republika není tak velká, aby nešla obejít, v současné době ale přenosové sítě nejsou takto postaveny. Německo se hodně snaží přenosovou kapacitu posílit, a hodně jim to nejde,“ konstatovala Drábová. Projekty zpravidla ztroskotají na nesouhlasu evropských obyvatel. „Propojení, která by byla potřeba, aby evropská přenosová síť byla robustnější, narážejí na odpor místních komunit,“ poznamenala Drábová.
Japonsko musí zlepšit jadernou kontrolu
Největší negativní kampaň současné jaderné energetice vystavěla zejména loňská havárie jaderné elektrárny v japonské Fukušimě. „Fukušimská havárie nám přinesla řadu věcí, se kterými jsme se do té doby nesetkali a které jsme pokládali za tak nepravděpodobné, že kontingenční plány se jimi příliš nezabývaly.“ Byla to podle Drábové první havárie v historii jaderné energetiky, kdy více bloků elektrárny bylo skutečně významně zasaženo extrémní přírodní událostí. Hlavní bezpečnostní problém však vidí v samotných tradicích této země.
„Japonská společnost je směřována k naprosté loajalitě a úctě k nadřízenému. Nejste ochoten a vychováván, abyste v danou chvíli improvizoval a vzal na sebe odpovědnost bez toho, že vám to nadřízený posvětil. To se podepisuje i na japonském jaderném dozoru,“ vysvětlila Drábová.
Jaderná elektrárna ve Fukušimě podle Drábové již před katastrofou obdržela mnoho doporučení Mezinárodní agentury pro atomovou energii. „Jedno z nich se týkalo důkladnějších plánů týkajících se možné havárie a toho, co bude potřeba udělat proto, aby lidé v okolí byli patřičným způsobem ochráněni.“ Doporučení však zůstala jen na papíře. „Japonsko prostě nedokázalo ve své kultuře skousnout to, že by na svém území mělo něco, co by potřebovalo rozsáhlé havarijní plány,“ poznamenala Drábová.
Za Černobyl mohl socialistický závazek pokroku
V případě katastrofy jaderné elektrárny v severoukrajinském Černobylu v roce 1986 však bylo podle Drábové lidské selhání daleko větší. Civilní pracovníci podle ní neměli pro tuto, do té doby vojenskou technologii patřičný výcvik o chování reaktoru a jeho slabých stránkách. „Ne že by se nedal bezpečně provozovat, ale doba neumožňovala lidem ptát se,“ potvrdila.
Kdyby obsluha nechala reaktor konat to, k čemu byl naprogramován, k havárii by podle Drábové pravděpodobně nedošlo. „Z dnešního pohledu se dá říct, že reaktor se bránil jejich zásahům do poslední chvíle. Ale byl tam ten faktor splnit socialistický závazek a oni skutečně všechny obranné mechanismy, které reaktor zapojil, nějakým způsobem zase vypojili.“
