Madrid – Býčí zápasy byly kdysi chloubou jihozápadu Evropy. Jejich význam ale čím dál víc upadá a diváků ubývá. V samotném Španělsku se počet slavností snížil pod dva tisíce. Mohou za to hlavně protesty ochránců zvířat a nedostatek peněz. Pro pyšné bojovníky s býky tak v Evropě není práce. Hledat ji nyní musejí jinde ve světě. Jejich častým cílem je Latinská Amerika.
V Peru projevují lidé nadšení i nadále
Francisco Torres Jerez dřív vířil muletou před tisícovkami diváků ve velkých arénách Francie a Španělska. Podobné slávy se teď v Peru nedočká. Býčí zápasy totiž mají v jihoamerické zemi skromnější podmínky. Přesto španělský toreador nelituje.
Podle jeho slov to na menších stadionech v Peru o to víc „žije“ a sport, který v Evropě pomalu vymírá, tu stále zvedá diváky ze sedadel. „Ve Španělsku je to teď pro toreadory druhá liga, počet festivalů se snižuje, návštěvnost klesá a pro nás jsou podmínky čím dál horší,“ prohlásil Jerez.
Od roku 2008 ubyla polovina akcí pořádaných ve Španělsku, Portugalsku a ve Francii. Divácké návštěvy navíc klesají stejně rychle jako šance na uplatnění pro toreadory.
Portugalec Nuno Casquinha se sbalil a odjel do Peru už loni v dubnu, když se za čtyři měsíce roku dostal do arény jen jednou. V Latinské Americe se chytil hned a nouzi o práci nemá. „Peru hostí nejvíc býčích zápasů do roka, tady ta kultura žije a kvalitní matadory tu vítají s otevřenou náručí. Oproti Evropě výdělky nejsou tak velké, ale jsou. A to je hlavní. Dá se s tím velice slušně vyžít,“ konstatoval Casquinha.
Pouhopouhý krvavý sport, či kulturní dědictví?
O tom, zda Španělsko chce, nebo nechce oživit tradiční koridu, se teď dohadují i tamní politici. Zatímco Katalánsko už na svém území krvavý sport zakázalo, současná konzervativní vláda premiéra Rajoye ji chce naopak zákonem prohlásit za své kulturní dědictví. Stejně tak už dříve učinila Francie.
