Praha – Přestože Československu vládlo od jeho vzniku už osm prezidentů, skutečného uctění jejich památky se po smrti dočkalo jen pět z nich; Emil Hácha, Antonín Novotný a Gustáv Husák se státního pohřbu nedočkali a svět se s nimi rozloučil pouze v rodinném kruhu. Naopak zřejmě nejimpozantnější pohřeb proběhl po smrti zakladatele státu Tomáše Garrigua Masaryka, okázalé bylo i rozloučení s tzv. prvním dělnickým prezidentem Klementem Gottwaldem.
Tomáš Garrigue Masaryk zemřel dva roky po odchodu z prezidentského úřadu, 14. září 1937 v Lánech. Jeho státní pohřeb proběhl v Praze a v Lánech 21. září a jednalo se zřejmě o nejspontánnější uctění prezidentského skonu.
„Pohřeb byl impozantní, v čele smutečního průvodu jel na koni generál Syrový, za ním pochodovali vojáci československé armády a také oddíly legionářů. Současně to byl pohřeb spontánní, lidový,“ doplňuje historik Jiří Pernes. „Lidé cítili to nebezpečí, které koncem 30. let obklopovalo republiku a chápali, že se loučí s prezidentem, který byl zakladatelem státu a současně také jistotou jeho nezávislosti, jeho samostatnosti.“
Po smutečním obřadu na Pražském hradě prošel pohřební průvod s Masarykovými ostatky na dělostřelecké lafetě Prahou. Z Wilsonova nádraží byly prezidentovy ostatky přepraveny do Stochova a odsud do Lán, kde byl prezident pochován v prostém hrobě dnes zarostlém trávou.
- Pohřeb T. G. Masaryka zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3132/313178.jpg
- Pohřeb T. G. Masaryka zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3132/313181.jpg
- Busta prvního československého prezidenta TGM zdroj: ISIFA/LN http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3118/311708.jpg
- Pohřeb T. G. Masaryka zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3132/313180.jpg
- První československý prezident Masaryk zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2982/298104.jpg
Opulentní pohřeb rudého faraona
Jako místo Masarykova posledního odpočinku byl zamýšlen památník na pražském Vítkově, to však první československý prezident ještě za svého života odmítl. Nakonec zde spočinul jeden z jeho nástupců, první komunistický prezident Klement Gottwald. Ten zemřel jen týden po Stalinovi 14. března 1953 a mladá komunistická moc pojala celé rozloučení s tímto prezidentem jako demonstraci vlastní síly.
Gottwaldův pohřeb se konal 19. března 1953. „Byl neuvěřitelně pompézní a postihl nejen Prahu, ale celou republiku,“ vzpomněl historik Pernes. „Ve všech vesnicích se konaly tryzny a vznikly koutky smutku, kde byla na stolech nebo pilonech vystavena Gottwaldova busta.“ Rozloučení s Gottwaldem neprobíhalo v kostele, ale ve Španělském sále Pražského hradu. Stejně jako v případě Masaryka byla i Gottwaldova rakev vezena na lafetě Prahou, na Letné vzdala prezidentovi hold armáda i Lidové milice. Průvod končil smutečním shromážděním před Národním muzeem.
Na rozdíl od ostatních hlav Československa se však Gottwald nedočkal po smrti klidu. Byl sice pohřben v památníku na Vítkově, z jeho ostatků se však stejně jako v případě Lenina stala komunistická relikvie, a byl mumifikován.
Husák a Novotný odešli v zapomnění
Jak připomíná Pernes, Gottwald byl pohřben v generálské uniformě, ačkoli svou armádní službu ukončil s hodností poddůstojníka. V generálské uniformě komunisté pohřbili i svého druhého prezidenta, Antonína Zápotockého (zemřel v roce 1957) – a to přesto, že naposledy oblékl uniformu Rakouska-Uherska. I Zápotocký (s výjimkou Gottwalda jediný prezident, který zemřel ve funkci) byl pohřben na Vítkově, urna s jeho ostatky byla uložena do mramorového sarkofágu.
Naopak pohřeb pouze v rodinném kruhu čekal po smrti prezidenty Antonína Novotného a Gustáva Husáka. První z nich zemřel v zapomnění v roce 1975 poté, co byl v rámci pražského jara zbaven všech politických funkcí. Na rozdíl od řady kovaných komunistů se mu po sovětské okupaci návrat do politického života nezdařil.
Nepozorován a zpola zapomenut odešel ze světa i předchůdce Václava Havla, Gustáv Husák. Smrt hlavní tváře československé normalizace přišla 18. listopadu 1991. Pochován byl v rodinném kruhu, pohřbu se ale zúčastnili i někteří politici, mj. tehdejší předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský. Čarnogurský si za toto gesto vysloužil zejména v Česku kritiku, protože přišlo v době, kdy se vyhrocovaly česko-slovenské pře, jež nakonec vyústily v rozpad Československa.
Nejméně žádané bylo ovšem připomínání smrti protektorátního (tzv. státního) prezidenta Emila Háchy, který zemřel 27. června 1945 v pankrácké věznici jen necelých čtrnáct dní po zatčení v lánském zámku. Jak informoval historik Jiří Pernes, obnovené Československo zakázalo Háchovým příbuzným vystavit i prezidentovo pohřební oznámení. Pohřeb se konal v rodných Trhových Svinách.
Benešův pohřeb, poslední manifestace víry v demokracii
Napjatou atmosférou se vyznačoval pohřeb druhého československého prezidenta Edvarda Beneše. Státník zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí v době, kdy se Československo již půl roku halilo do rudého pláště. Pohřeb se konal 10. září v Praze a vláda Antonína Zápotockého jej pojala jako re-interpretaci Benešova odkazu. Výsostného demokrata představila jako spolutvůrce nového zřízení, mj. proto, že mezi únorovým převratem a květnovou abdikací nevykročil proti režimu a mlčky podepisoval předkládané zákony.
Češi ovšem takový pohled nepřijali. „Lidé v něm viděli posledního garanta demokracie, a proto se jeho pohřeb změnil v jakousi demonstraci protikomunistického režimu, kde lidé mávali americkými vlaječkami,“ podotýká Pernes. I sami komunisté měli obavy z možného protirežimního rozměru Benešova státního pohřbu, a proto na pohřební průvod mj. dohlížely čtyři tisíce Lidových milicí. Samotnému pohřbu také předcházelo zatýkání lidí, které rudá moc považovala za nepřátele státu.
Poslední státní pohřeb, který Československo zažilo, proběhl v roce 1979, když zemřel prezident a generál Ludvík Svoboda.
