I pro historiky je to příběh takřka neznámý. V Londýně žije československý rodák, který za druhé světové války létal jako stíhač u královského letectva. Kurt Taussig ale pozornosti českých historiků i úřadů desítky let unikal. Jeho příběh připomněl až před dvěma lety historik Milan Herčut a nyní, když se o Kurta Taussiga začala zajímat Česká televize, ho rodné Teplice vyznamenaly čestným občanstvím.
Začínal říjen 1938 a desítky tisíc lidí prchaly z nacisty zabíraných Sudet do českého vnitrozemí. Byla mezi nimi i rodina Kurta Taussiga. Mluvilo se v ní česky i německy, navíc byli Taussigovi židovského původu a tušili, co bude dál. Zimu strávili jako uprchlíci v dřevěných domcích kempu Hořálka u Čerčan, pak si je nacisti našli i tam.
Po týdnech za mřížemi vězení v Berouně mu svitla naděje a s bratrem se dostal do jednoho z dětských transportů známých jako Wintonovy vlaky – posledního, který se podařilo vypravit.
V roce 1942, když dosáhl plnoletosti, se přihlásil do československého letectva ve Velké Británii. Inspektorát jej však odmítl. Jako oficiální důvod uvedl, že není vyučen pro speciální práce u letectva – byť to u mnoha jiných nevadilo.
Pozdější práce historiků ukázaly, že důvodem byl spíše Taussigův německý původ. „Je zřejmě osoba neovládající český jazyk. Jeho přidělení k letectvu by jen pobouřilo české lidi,“ stojí v materiálu Inspektorátu československého letectva, který nalezl historik Milan Herčut. „Přitom jsem byl vychovaný tak, že jsem mluvil jak česky, tak německy, jako ostatně tehdy v Teplicích každý,“ ujistil sám Taussig.
Čechoslováci ho nevzali, tak létal s Brity
Nejenže Kurt Taussig hovořil česky, měl také československé občanství. Když ho ale letectvo nepřijalo, Čechoslovákem vlastně být přestal. Do Královských vzdušných sil (RAF) nakonec vstoupil, ale nelétal v některé z československých perutí, nýbrž na spitfirech britské 225. perutě, která operovala ve Středomoří, a postoupil až na hodnost odpovídající kapitánovi (F/Lt). Vstup do RAF muselo schválit československé velvyslanectví, což se stalo – a to byl na dalších 76 let poslední kontakt Kurta Taussiga s tuzemskými úřady.
Po válce se do Československa již nevrátil. V britské peruti česky (natožpak německy) mluvit ani nemohl a jazyk již začal zapomínat. „Kromě lásky k rodičům mě na druhou stranu kanálu vlastně nic netáhlo,“ vysvětlil.
Není to ale zcela přesné. Kromě lásky k rodičům mu zůstalo také pouto k rodnému městu. Teplice několikrát navštívil – aniž by vzbudil jakoukoli pozornost. V britských archivech totiž sice byl jeho osud zdokumentovaný, s Českem ho ale spojil až zmíněný slovenský historik Milan Herčut.
Na základě Taussigových poznámek a ověřování dalších archivních materiálů o něm předloni vydal knihu Spitfiry nad bojištěm, ta ale vzbudila jen malou pozornost. Až když se o osud válečného letce a teplického rodáka začala zajímat Česká televize, zaujalo to teplické zastupitele.
Do Londýna nakonec zamířila delegace z českého Senátu a Kurtu Taussigovi přivezla listinu o udělení čestného občanství a dopis od předsedy Senátu a bývalého teplického primátora Jaroslava Kubery. „Není to úžasné? Pro mě to hodně znamená. Já jsem do Teplic šíleně zamilovaný,“ vyznal se veterán z nehynoucí lásky k městu, kde se před 94 lety narodil.
Desítky „zapomenutých“ letců
Příběh Kurta Taussiga ovšem není úplně ojedinělý. Československých rodáků, kteří létali u RAF, ale nikoli u československých perutí – a tudíž nejsou „oficiálními“ československými veterány – bylo více. „Uniklo nám šedesát, osmdesát příběhů. V některých případech jsou jména známá, ale nejsou známy podrobnosti jejich válečné služby,“ vyčíslil Milan Herčut.
K pilotům, které historici „objevili“ teprve nedávno, patří například Jan Robert Alexander. Stejně jako Kurt Taussig se narodil v Teplicích, létal jako navigátor na liberatorech a později mosquitech u britských perutí a také on zůstal po válce v Anglii, kde v roce 2012 zemřel.
Všeobecné úctě – po desetiletích ústrků – se ale především těšili a těší ti piloti, kteří měli na trupu letadla pod kabinou československé barvy. Z „oficiálních“ letců, kteří za války létali ve Velké Británii, žije již jen poslední: Emil Boček.
