Tábory nucené práce (TNP) představovaly jednu z prvních forem masové perzekuce komunistického režimu v Československu. Zákon číslo 247 o vytvoření táborů nucených prací schválilo Národní shromáždění 25. října 1948. Za pět let jimi prošlo kolem 20 tisíc lidí. Desítky z nich internaci nepřežily a ti, co přežili, si odnesli následky na celý život.
Tábory nucené práce – první forma masové perzekuce
Zákon 247 měl zastrašit domnělé politické odpůrce komunistického režimu. Umožňoval zajetí nepohodlných lidí bez nutnosti soudního řízení ve velmi tvrdých podmínkách a pod přísným dohledem. Režim tím navíc získal neobyčejně levnou pracovní sílu pro neoblíbenou práci v nejtěžších průmyslových odvětvích. „Život v pracovních táborech se rovnal životu v kriminálech. Bylo to jedno a to samé,“ řekl politický vězeň Miroslav Růžička.
Historik Libor Svoboda o způsobu, jakým byli lidi posílání do táborů:
„V krajích byly zřízeny tříčlenné komise složené z prověřených pracovníků národního výboru, členů strany. Ti jednou či dvakrát do měsíce zasedli a probírali se seznamy jmen. Šlo o politicky nespolehlivé lidí, příslušníky předúnorových nekomunistických stran, živnostníky, příslušníky západního odboje – zkrátka o každého, kdo nepadl do škatulky budování nového systému. Odrážely se tam ale i osobní msty.“
První tábor se otevřel 10. prosince 1948 pro 29 mužů v Kladně. Do konce stejného roku jich bylo po celé republice zprovozněno 10 tisíc. Původní záměr ale počítal dokonce se třiceti tisíci. Nejvíc lágrů bylo na Ostravsku, Kladensku a Jáchymovsku blízko kamenouhelných a uranových dolů. „Anabáze skončila až smrtí Stalina a Gottwalda, jinak bychom skončili na Sibiři,“ dodal Růžička.
Životní podmínky v TNP se velmi podobaly těm vězeňským. Objevily se i názory, že byly horší než v německých koncentrácích. Některé tábory byly umístěny ve zděných budovách, jiné v nevyhovujících dřevěných barácích. Často chyběla pitná voda a jakékoliv hygienické či sociální zařízení.
Všichni zajatci museli pracovat: muži většinou v dolech, hutích, stavebnictví a keramickém průmyslu, ženy (tvořily zhruba pětinu zajatců) v lehkém průmyslu a zemědělství. Ušetřeni od práce nezůstali ani trvale nemocní, kteří pobývali v TNP Mírov, kde byli také internováni význační důstojníci československé armády. Podniky využívaly s oblibou levnou pracovní sílu k těžké a špatně placené práci, k níž jen obtížně získávaly běžné zaměstnance.
Zvláštní kapitolu v systému TNP představovaly tábory v Jáchymovských dolech. První z nich, Vršek, vznikl 3. října 1949. Brzy následovala další neblaze proslulá místa: Nikolaj, Plavno. Nejvíce vězňů, 1 638, pobývalo v Jáchymovských dolech v listopadu 1950. K likvidaci táborů přispěla mimo jiné mezinárodní kritika Československa za zákony legalizující nucenou práci. Definitivní legislativní tečku za existencí lágrů udělal v prosinci 1953 zákon číslo 102.
Rozhovor s historikem Liborem Svobodou (zdroj: ČT24)