Španělé by jí řekli Primera Dama, Francouzi ji titulují jako Première Dame a Američané, kteří představují zřejmě hlavní inspirační vzor, používají zavedený termín First Lady. V Česku nemá institut první dámy přílišnou tradici, postrádá i historickou kontinuitu a manželky řady prezidentů se navíc zdráhaly titul první dáma vůbec používat; přesto je s vnímáním úřadu českého a československého prezidenta spjatý stejně silně jako zámek v Lánech nebo krédo Pravda vítězí.
Jak předesílá někdejší prezidentský mluvčí Ladislav Špaček, základní prostor vymezuje partnerkám hlavy státu jejich role čestného doprovodu. Svět protokolu je totiž založen na párovém principu a s drahými polovičkami počítá natolik, že pro ně obvykle staví i separátní program; když Barack Obama poprvé navštívil Prahu, provedla Livia Klausová jeho ženu Michelle Starým Městem a společně navštívily koncert ve svatojiřské bazilice.
První dáma, nebo manželka prezidenta?
Samotný titul „první dáma“ vychází z americké tradice a odkazuje k postavení prezidentovy partnerky jakožto první ženy ve státě. Za pozornost v této souvislosti stojí, že shodně se svou prvorepublikovou předchůdkyní Hanou Benešovou ani Livia Klausová neformální titul zásadně nepoužívá a striktně se drží označení manželka prezidenta.
Její motivaci by mohl objasnit názor socioložky Hany Havelkové. Podle ní totiž označení první dáma zavádí do občanské společnosti, kde si mají být všichni rovni, nezdravou stavovskou hierarchii a prezidentovu partnerku staví nad ostatní ženy. „Diskursem à la první dáma se posiluje zvláštní výsadní postavení i samotného prezidenta,“ doplňuje s tím, že paralelně s první dámou můžeme uvažovat i o „prvním pánovi“, což jen umocňuje výsadní postavení prezidenta coby tatíčka a monarchy.
S obdobně kritickou perspektivou potom nahlíží i na tradiční aktivitu manželek českých prezidentů, a sice charitativní činnost. Tu dokonce označuje za přehnané přejímání zahraničních, především amerických vzorů, k němuž po roce 1989 došlo. Pokud Ladislav Špaček i Roman Joch shodně hovoří o tom, že péčí o postižené, chudé a handicapované dává první dáma správný příklad ostatním, podle socioložky Havelkové jde jen o další projev hradní dominance. „Charita posiluje pozici milosrdenství a milosti shora,“ konstatuje a dodává, že v případě Livie Klausové může být podobné vnímání charitativní činnosti ještě výraznější, neboť její manžel po celou svou politickou kariéru útočí na „zdola směřující občanské iniciativy“.
V tradici sociálních aktivit přitom bude zřejmě pokračovat i manželka prezidenta, který vzejde z přímé volby. Kupříkladu kandidát Jan Fischer již v minulosti avizoval, že pokud bude zvolen hlavou státu, hodlá se jeho manželka Dana realizovat pomocí nemocným.
Přerušená tradice
Historicky první „první dámou“ byla Charlotta Garrigue Masaryková, kvůli jejím zdravotním potížím a brzké smrti však protokolární úlohy prezidentské partnerky zastávala dcera Alice. Základní prostor činnosti manželky prezidenta proto položila teprve Hana Benešová; právě ta úlohu prezidentova doprovodu povýšila na institut svého druhu a zejména po roce 1945 se těšila mimořádné popularitě i pozornosti společenských časopisů. Napodobit se ji snažila Marta Gottwaldová (zejména co se módy týče, což se při rozdílné tělesné konstituci obou dam obvykle nesetkávalo s úspěchem), dále ale ženy československých prezidentů „mizely ve stínu“ a v případě posledního komunistického prezidenta národ prakticky nevěděl, že první dámu vůbec má – až do chvíle, kdy Viera Husáková nešťastně zemřela při letecké havárii. Tradici působnosti prezidentovy manželky tak po roce 1989 Olga Havlová zakládala prakticky nově.
Politika první dámy? Možná, ale nežádoucí
Bylo by ovšem mylné domnívat se, že úloha první dámy končí vítáním státníků a zájmem o slabší. Záleží totiž zcela na naturelu dané první dámy, jak svou úlohu pojme. „Do jaké míry chce být soukromou osobou, nebo naopak být veřejně a společensky činná, by mělo být jejím svobodným rozhodnutím,“ konstatuje v této souvislosti komentátor a politický poradce Roman Joch. Shodně s Ladislavem Špačkem potom zdůrazňuje, že jako nevolená osoba by se měla vyvarovat leda politické aktivity – pokud se nechce se svým mužem rozvést.
Sám institut se tak ovšem dostává do schizofrenní situace, kdy partner nejvýše postaveného politika v zemi o jeho politických aktivitách zdvořile mlčí, ačkoli trendy politické komunikace velí využívat partnery stále častěji – ať už se jedná o Petru Paroubkovou na předvolebních plakátech ČSSD, účast Ivany Zemanové na turné „zemáku“ po Moravskoslezském kraji nebo emotivní projev Pavly Topolánkové na kongresu ODS, který jejího muže katapultoval do čela strany.
Že v případě první dámy vzbudí pozdvižení sebemenší vyjádření politické nevole, ovšem potvrzuje i pobouření, které vyvolala svérázná reakce Dagmar Havlové na projevy republikánských poslanců při volbě Václava Havla prezidentem; a to svého muže podpořila „jen“ nesouhlasným pískotem. Zahraničí přitom zná řadu případů vrcholných politických aktivit prezidentských partnerek, ať už se jedná o americkou ministryni zahraničí Hillary Clintonovou, která byla ještě coby první dáma zvolena senátorkou za stát New York, nebo argentinskou prezidentku Cristinu Fernandézovou. Ta v čele země vystřídala v roce 2007 vlastního manžela.
Pokud české první dámě nějaký politický vliv zbývá, je to vliv zákulisní a neformální – což potvrzuje i Roman Joch: „Coby rádce nemá na státníka nikdo větší vliv než osoba, vedle které usíná. Je to poslední rada dne, kterou státník před usnutím vyslechne.“
Kdo zaujme úlohu sledované „drahé polovičky“, bude jasnější už dnes odpoledne. Ještě před tím, než národ rozhodne, se ale můžete podívat, s kým prezidentští kandidáti sdílejí své osudy (Táňa Fischerová není do galerie zahrnuta, žije bez partnera):
