Praha - Státní vyznamenání pro Evžena Plocka chce prosadit šéfporadce premiéra Vladimír Špidla. Jihlavští zastupitelé ale letos nepodpořili návrh, aby bylo zdejšímu rodákovi Plockovi uděleno čestné občanství. Plocek se přesně před 45 lety upálil na protest proti nastupující normalizaci, chtěl tak navázat na oběť Jana Palacha a Jana Zajíce.
Tři měsíce předtím smrt Jana Palacha vyvolala sérii demonstrací, v dubnu 1969 ale už s nastupující normalizací převládla ve společnosti rezignace a Plockův čin zapadl. Zatímco Jan Palach a Jan Zajíc byli mezi prvními oceněni řádem T.G. Masaryka, Evžena Plocka zatím žádný z polistopadových prezidentů nevyznamenal.
V příštích týdnech chce proto Špidla oslovit sociálnědemokratické senátory, aby vyznamenání navrhli prezidentu Zemanovi. „Tohle to je prostě vina naší společnosti, protože takovéto činy se mají ocenit. A já samozřejmě nemohu navrhovat vyznamenání, ale přeci jenom mám vliv,“ uvedl Vladimír Špidla. Někteří jihlavští historici zase chtějí, aby Plocka ocenilo jeho rodné město, letos ale Plocek čestné občanství nezískal, zastupitelé mu totiž nedali dost nominačních hlasů.
Evžen Plocek se upálil na Velký pátek 1969
Na Velký pátek 4. dubna 1969 navštívil Evžen Plocek cestou ze zaměstnání své rodiče. Poté odešel na jihlavské náměstí, kde se před sídlem OV KSČ okolo 18. hodiny polil ředidlem a zapálil. Cestou k budově okresního výboru KSČ odhodil dva složené papíry s texty: „Pravda je revoluční - napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář - nesnáším necit - Evžen“.
„Jeho čin je zajímavý tím, že se stal na Velký pátek, což je pro člověka věřícího svátek, který prožívá jinak než člověk, který je nevěřící. Prostě to vnitřní rozpoložení je jiné,“ doplňuje badatel a publicista Miroslav Mareš.
Protože na náměstí stály houpačky a kolotoče, lidé se nejdříve domnívali, že jde o nějakou pouťovou atrakci. Až po chvíli přispěchali na pomoc a Plocek byl odvezen do jihlavské nemocnice. „Kolemjdoucí ho za několik sekund povalili na zem, uhasili, přijela sanitka a s těžkými popáleninami byl Evžen Plocek odvezen do nemocnice,“ popsal historik Pavel Bajer.
Tam za několik dní zemřel. Přes mnohé překážky se pracovníkům Motorpalu podařilo uspořádat v Jihlavě veřejný pohřeb. „Nepodařilo se jim zabránit pohřbu, tak se alespoň snažili, aby to nebylo oficiální. Ve skutečnosti byl vypraven pohřeb od jeho závodu, kde nad rakví mluvil i jeho pan ředitel, ale i třeba šéf Lidových milicí,“ uvedl historik Tomáš Vilímek z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Plockovu rakev při pohřbu doprovázely tisíce lidí, mezi nimi i jeho manželka a patnáctiletý syn.
Do dalších měst už se ale zpráva o jeho protestu nedostala. V tisku se o sebeupálení Evžena Plocka kromě dvouřádkového oznámení v černé kronice neobjevilo ani slovo. „Ty orgány na to byly připraveny a hlavně věděly, jaké potenciální nebezpečí se v tom skrývá,“ vysvětlil Vilímek . Povědomí o Plockově činu se mimo Jihlavu dostalo až koncem osmdesátých let, když reportáž o něm v samizdatové revue Alternativa publikovala spisovatelka Eva Kantůrková.
„Podařilo se to vlastně utajit. Stalo se to na velikonoční pátek a většina lidí v Jihlavě byla mimo město. Tvrdí se, že tehdejší předseda vlády Černík měl uvalit na informace o Plockově upálení embargo. Členové OV KSČ se sešli již hodinu po jeho činu a vydali pokyn, aby se o něm neinformovalo. Přesto se dostala malá noticka do rozhlasu a 8. dubna se v rámci černé kroniky v Rudém právu objevil malinký odkaz, že se nějaký muž pokusil o sebevraždu upálením a že se to vyšetřuje,“ upřesnil historik Tomáš Vilímek.
Evžen Plocek se narodil v roce 1929. Pocházel z křesťanské rodiny, jeho otec byl činný v lidové straně a do února 1948 byl členem Okresního národního výboru. Sám Plocek nastoupil do jihlavské továrny Motorpal, kde se záhy stal přirozenou autoritou a získal si respekt ostatních dělníků. Od poloviny 50. let byl členem KSČ a aktivním odborářem, později v 60. letech se angažoval jako reformní komunista pro změny, které přineslo pražské jaro. „Ovlivnilo ho, jak v Praze viděl následky srpna 1968,“ poznamenal Tomáš Vilímek. Za Jihlavu byl Plocek delegován na vysočanský sjezd, který se postavil proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968. „Situaci od března 1969 vnímal Plocek jako ústup od pozic,“ dodal historik.
Sám Plocek měl v nemocnici říci, že neviděl jinou formu protestu a chtěl vyvolat reakci ve společnosti. „Je u něj znát deprese z vývoje ve společnosti, on sám to bral jako projev zoufalství,“ myslí si Vilímek. Oproti Palachovi a Zajícovi byl Plocek člověk ve středním věku, byl ženatý, měl dítě a byl členem KSČ. „Pro režim to bylo komplikované, nešlo to svést na mladickou nerozvážnost,“ řekl k tomu Vilímek.
Čin Evžena Plocka kromě návrhů na čestné občanství či státní vyznamenání vzbuzuje i negativní reakce. Jaromír Kalina z KDU-ČSL kritizuje jeho křesťanskou víru a zároveň členství v KSČ. „Mně to trochu napovídá, že to byl člověk, který chtěl asi udělat kariéru,“ říká. „Do KSČ vstoupil v roce 1955, tedy v době, kdy KSČ prováděla největší represe a zavírala a vraždila nevinné. Evžen Plocek musel vědět, že vstupuje do zločinecké organizace,“ dodal autor knihy o obětech StB Martin Herzán.
