V Brně se osvědčil projekt Bydlení především, stát do něj chce investovat a ministerstvo práce ho podpořilo 150 miliony korun z evropských fondů. Nicméně podle sociálního antropologa Petra Vašáta nemá smysl upnout se na sociální bydlení jako na spásotvornou myšlenku, která v Česku vyřeší bezdomovectví. Považuje to za stejný fetiš, jako že lanovky ukončí chudobu ve slumech. Hlavní příčinou bezdomovectví u nás i ve světě jsou podle něj nízké platy.
Slumy se upínají na lanovky, Česko na sociální bydlení. Nic z toho není spásotvorné řešení chudoby, říká odborník
Petr Vašát je pracovníkem Sociologického ústavu Akademie věd, tématem chudoby v Česku a ve světě se zabývá třetinu svého života. Podílel se například na projektu HOBOhemia, kdy bezdomovci dostali jednorázové fotoaparáty, aby zachytili den a okolí ze svého pohledu. Kromě toho v unikátním dotazníkovém šetření výzkumníci zjišťovali, do jaké míry bezdomovci konzumují alkohol.
Sám Vašát vyrazil několikrát zkoumat slumy v Jižní Americe. V Candelarii byl dokonce přepaden a okraden, nicméně dokázal ocenit jak zloděje, tak nepříjemný zážitek. „Z badatelského hlediska šlo o zajímavou zkušenost. Za dobu, kterou jsem tam strávil, jsem našel dobré přátele, spousta z nich bylo přepadených. Neříkám, že mi chyběla ta zkušenost, ale bylo dobré vidět, jak to vlastně probíhá. Jaký typ člověka se k tomu uchýlí a jak postupuje.“
V souvislosti s bezdomovectvím se u nás hodně diskutuje o zákonu o sociálním bydlení. Vy sám jste už dříve kritizoval, jaké pozdvižení tento zákon vyvolal. Co konkrétně je podle vás špatně?
Sám souhlasím s faktem, že sociální bydlení je nutnost. Nicméně celá diskuse, která se ve veřejném prostoru odehrává, mi nápadně připomíná debatu o zkrášlování slumů, kdy se všichni upínají na jednu ideu, která má být spásná pro všechny.
Abych to rozvedl. Myšlenka OSN, jak vyřešit chudobu ve slumech, je, že se na revitalizaci podílejí lidé, kteří v nich žijí. To je ve své podstatě obrovským paradoxem. Přijede zahraniční architekt, který řekne: „Tuhle zeď postavte tady a další zase jinde, natřete ji na takovou a takovou barvu.“ Samozřejmě že slum pak bude hezčí.
Ale slumy jsou vlastně důsledek vlivu industrializace a neoliberálních reforem probíhajících od 80. let. Jen pro příklad, v době rozkvětu neoliberálních reforem se v Monte Videu v Uruguayi mezi léty 1984 až 1994 ztrojnásobil počet domů ve slumech. Favely a slumy vznikly tedy z vnější příčiny, bez vlastního zavinění lidí, kteří v nich žijí. Ti jsou ovšem nyní v rámci revitalizace nucení se na jejich přetváření podílet. Tímto přístupem se celý projekt částečně depolitizuje a tíha odpovědnosti za vznik slumů se převede na místní.
A jak reagují místní? Stojí o tyto zásahy zvnějšku?
To je druhý rozměr. Oni to chtějí, což je ohromně zajímavé. Když ještě odbočím, tak například v Kolumbii je ideálem Medellín. Ten byl v letech 1991 až 1992 nejnebezpečnějším městem světa. Jakmile se vyřešil Escobar a další věci, tak město začalo investovat do bezpečnosti, do kamer a do policie.
- V roce 1991 napočítal Medellín 266 vražd na 100 tisíc lidí, v roce 2017 bo bylo jen 23 vražd na 100 tisíc. Současné nejnebezpečnější město světa je Tijuana v Mexiku, kde dojde ke 111 vraždám na 100 tisíc obyvatel.
Začal se klást důraz na inovace, vznikly eskalátory do slumu Comuna 13, vytvořily se tam lanovky, vzniklo významné architektonické dílo Biblioteca Espaňa. V roce 2013 se Medellín stal světovým městem inovací, což přilákalo obrovské množství turistů, a stalo se z něj i takové hipsterské město.
Jenomže hodně měst se v Medellínu vzhlédlo a snaží se jeho způsob řešení napodobit. Staví lanovky s vidinou, že se zvedne kvalita života ve slumu. Pozorujeme tu upínání se k lanovkám jako k nějaké modle.
Přenášení myšlenky o inovacích funguje různě, nelze očekávat, že by se úspěch z Medellínu zopakoval jinde. Zároveň to dává trochu zdání, že když někam přivedete lanovku, že není potřeba řešit vodu, kanalizaci nebo silnice. Lanovky jsou trendy. Politikům a úředníkům vyhovují, protože nemusí řešit právě například zmíněnou kanalizaci.
Není za tím víra, že když se postaví lanovka, tak s ní časem vznikne i ta kanalizace?
Ano, tohle je odvrácená strana modernizace a inovací. Uruguayská socioložka María José Álvarez-Rivadulla mluví dokonce o fetišizaci lanovek a zkrášlování slumů.
Vy jste někde zmínil, že do slumů investují hlavně severoamerické společnosti.
Parafrázoval jsem lehce zavádějící informaci. Mezi lety 2000 a 2009 se zdvojnásobil počet organizací, které nějakým způsobem investují pro změnu. Zvedla se vlna obrovského globálního filantropismu. Bývají to i nadace: Bloomberg Foundation a Rockefeller Foundation. Něco měnit a pomáhat prostřednictvím byznysu je poměrně nová myšlenka, která se výrazně rozjela po roce 2000. Ale opět se vytrácí pohled na procesy, které se odehrávají v pozadí.
Jaké to jsou? A co je špatně na tom, že nadnárodní korporace přijaly část odpovědnosti za svět?
Tito velcí byznysoví hráči mají tendenci aplikovat byznys model a logiku tržního systému na zlepšování života ve slumech. Použijí principy, které k tomuto stavu vedly, na to, aby jejich důsledky (míněno slumy) vyřešili. Valí se tu pak sněhová koule nabalující na sebe další problémy.
Dlouho se řešilo, jestli dochází ke gentrifikaci slumů (označení pro změny, které jsou důsledkem toho, když bohatší lidé nakupují nemovitosti k bydlení v dosud méně prosperujících oblastech – pozn. red.). Gentrifikace se nepochybně děje.
Slumy se stávají trendy, přesouvají se tam třeba i hotely. Unikátním je například Rio de Janeiro, kde některé slumy vznikly industrializací už v 60. letech. Když se tu měly konat letní olympijské hry v roce 2016, začalo se řadu let před tím s takzvanou pacifikací slumů. Ta ještě ani neskončila a ceny pozemků vyletěly obrovsky nahoru. Třeba ve favele Santa Marta vzrostla cena nemovitostí asi o 50 procent.
Ke gentrifikaci hodně dochází například v Indii a scénář se velmi často opakuje. Správa města prodá pozemky developerovi, ten postaví bytovky a nabídne je k žití původním obyvatelům. Oni se tam nastěhují, developer v průběhu dvou let zvýší nájem a tím se původních obyvatel zbaví a cena nemovitostí vyletí obrovsky nahoru. Vlastně zneužijí ty původní lidi a vyhodí je pryč. Něco podobného se stalo právě v Riu.
Upínání se na zákon o sociálním bydlení jako na spásu je fetiš
V čem jsou si tedy podle vás lanovky ve slumech podobné se zákonem o sociálním bydlení u nás? Rozumíte diskutovanému návrhu zákona natolik, abyste dokázal odhadnout jeho skutečný dopad?
Osobně sleduji spíš ideovou rovinu, která se kolem zákona o sociálním bydlení odehrává. Všichni se na něj upnuli jako na spásotvornou myšlenku, která vyřeší bezdomovectví. Nicméně tak to nefunguje.
V Brně měl projekt se sociálním bydlením velký úspěch. Bydlení si tam i po roce udrželo asi 80 procent lidí. To je přeci vysoké číslo úspěšnosti.
Teď už se dostáváme do sféry, která nemusí být pro řadu lidí komfortní. Podle mého názoru za úspěchem musí stát i velké úsilí, ať už ze strany obcí nebo i dalších lidí. Nezpochybňuji existenci samotného zákona o sociálním bydlení. Ten by v Česku rozhodně být měl a je dokonce nutné ho mít. Jakýkoliv nástroj, který může do jisté míry fungovat jako prevence bezdomovectví, je dobrý.
My nemáme nástroje předcházející bezdomovectví?
Chybí tady prevence, která musí být zacílená i ekonomicky. Je potřeba zesílit tlak, aby se zvyšovaly platy v sektorech, ze kterých se rekrutují bezdomovci. Důležité je, aby prevence mířila do krajů, kde jsou lidé nejvíce ohroženi. U nás fungují služby, které přicházejí na řadu, až když člověk na ulici skončí. Patří sem například azylové domy nebo sociální služby.
Co vám tedy nejvíce vadí na tom, jak se pohlíží na zákon o sociálním bydlení?
Největší problém podle mě je, že se klade důraz na to, že má sílu ukončit bezdomovectví. Jde o naprosto zavádějící interpretaci.
Také se velmi často akcentuje, že zákon míří na seniory nebo na rodiny s dětmi. Když to řekneme úplně na rovinu, jedná se o rodiny na ubytovnách, které mají problém získat byt běžným způsobem, protože naráží na rasismus a xenofobii.
Vysoké procento úspěšnosti celého brněnského projektu je podle mého názoru a mých zkušeností dáno velkou prací s dotyčnými lidmi. Často je možné situaci vyřešit způsobem, aby si člověk bydlení udržel. Proto, podobně jako někteří sociální pracovníci, se kterými jsem mluvil, jsem spíše rezervovanější k tak vysokému číslu úspěšnosti.
Pokud se vyjádřím velmi hrubě, když vezmeme vousatého stereotypního bezdomovce z ulice a umístíme ho někam do bytu, s největší pravděpodobností se v něm neudrží. Jednoduše proto, že v bytě nebude.
Lidi na ulici je potřeba zahrnout láskou
Nedokáže být sám doma?
V zásadě ano. Hodně to souvisí se sociálními vazbami. Takový člověk nikoho jiného než lidi z ulice nezná, po tolika letech si ani s nikým jiným nerozumí. Ani není možné, aby si s jinou sortou lidí rozuměl. Změna by měla být postupná.
Pokud bych se měl vyjádřit metaforicky, je potřeba zahrnout ty lidi láskou a vyjít jim vstříc úplně ve všem. Příkladem může být příběh jednoho respondenta, který dostal v jedné části Prahy byt poté, co žil několik let pod mostem. Nakonec pendloval mezi bytem a tím mostem. Je to jednoduché, stačí si uvědomit, jakým způsobem navazujeme vztahy poté, kdy projdeme školním systémem.
Těžko.
Velmi těžko. Žil jsem sám v New Yorku, kde je velice komplikované seznámit se s někým novým. Dostanete se náhodně k novým kontaktům přes spolubydlící, nějaký kurz a něco podobného. Zapadnout do nové neznáme skupiny v dospělosti je obtížné.
Teď si vezměte, když někoho po deseti letech na ulici vezmou a dají ho na byt. Pro toho člověka není možné tam zůstat. Proč by měl být sám v bytě, když většinu svých sociálních kontaktů má venku.
A jak si vysvětlujete, že projekt sociálního bydlení se v Brně povedl?
Nevím. Myslím si, že bydlení si lidé udrželi proto, že splňují některá základní kritéria, například jde o rodiny a tak podobně. Nicméně zásadní je si uvědomit, že sociální bydlení řeší jenom jeden problém. Jen pro ilustraci: například nárok na příspěvek na bydlení vzniká od stanovené nízké hladiny výplaty. Ale platy jsou celospolečensky položené dole, lidé dělají mizernou práci za mizerné peníze.
Odhadovaná struktura průměrných měsíčních příjmů bezdomovců podle pohlaví
Zažil jste vy sám za svoji praxi, že by se člověk dostal z ulice?
Jeden příběh s happy endem jsem zažil. V Plzni jsem měl respondenty, pár, se kterými jsem dělal hodně dlouhou dobu výzkum. Prošli pervitinem, heroinem, nakonec se dostali z ulice, mimochodem díky sociálním vazbám – babičce s dědou. Páru se dokonce podařilo vytlouct i alkohol.
Když jsem je byl navštívit, dali jsme si kávu a najednou jsme seděli v kuchyni v naprostém tichu. Zeptal jsem se jich: „Nenudíte se tady?“ A holčina vykřikla: „No hrozně!“
Jak vás taková otázka napadla?
Cítil jsem to ve vzduchu. Když člověk stráví šest let na ulici, na drogách, musí se prát a tak dále.
Život na ulici je i každodenní dobrodružství.
Ano, usedlý způsob života je potom nuda. Musíte se naučit vypěstovat si koníčky, trávit čas jinak než u televize a s pivem, protože druhý den musíte do práce. Ke koníčkům se člověk dostane jednoduše až potom, co má dostatek.
Bydlení je jen začátek a je potřeba pracovat na dalších sférách. Systém prevence a řešení musí jednotlivé sféry prolínat. Redukce bezdomovectví jenom na bydlení je mýtus a fetiš stejně jako zmíněné lanovky ve slumech. Z mého pohledu je nefunkční. Tím neříkám, že sociální bydlení nepomáhá nebo není důležité. Je, a to velmi.
Musí se zvednout platy a přijít dluhová amnestie. Lidé dělají mizernou práci za mizerné peníze
Co všechno kromě sociálního bydlení je tedy potřeba zajistit, abychom předcházeli bezdomovectví nebo ho efektivně řešili? Když se na to podíváte ze své zkušenosti, protože s bezdomovci jste strávil velkou část svého života.
(smích) Ano, skoro už jednu třetinu. Na té globální úrovni se musíme zaměřit na distribuci příjmů. Velkou roli hrají korporace. Jsme ekonomika závislá na přímých zahraničních investicích. Je nezbytné oponovat tomu, aby platy byly nízké.
I v globálním měřítku je nutné posílit roli států, aby dokázaly korporacím čelit a nezastávaly názor, že je dobré vyjít vstříc globálním hráčům. Státy musí umět říct ne a dbát na dodržování své legislativy. Neměla by se dávat půda a budovy lidem, kteří je zneužívají.
Dobrá. To se pohybujeme na úrovni států a korporací. Co dělat, když se bavíme o českých bezdomovcích nebo lidech, kteří se pohybují na hraně?
Jednou z nejdůležitějších věcí je oddlužení, a nejen to. Zásadní je hledat příčinu, proč dluhy vznikly a vznikají. Tady se vracím zpátky k tomu, co jsem už řekl. Zdrojem zadluženosti jsou z velké míry právě nízké platy. Další příčinou je špatně provedená transformace na tržní hospodářství. Ale obecně řečeno, musí se vyřešit dluhy a zadlužování.
Odhadovaná struktura průměrných měsíčních příjmů bezdomovců dle typu „bydlení“
Vždyť máme možnost vyhlášení osobního bankrotu. To nemůže pomoct?
Ano, ale způsob, jakým je nastavený, je hodně špatně proveditelný. Spousta lidí nesplní stanovená kritéria. Jedním z nich například je, že musíte být mladá, musíte mít perspektivu, že můžete část splatit. Myslím si, že někdy v budoucnu musí proběhnout nějaká dluhová amnestie.
Je ohromně zajímavé položit si otázku, proč tyto amnestie probíhají na úrovni velkých hráčů, a ne na úrovni malých. Když je možné, aby se vyhlašovala dluhová amnestie na úrovni korporací a států, tak musí být proveditelná i u drobných lidí.
Podle mě je nutné k bezdomovectví přistupovat komplexně. Jeho jevy jsou provázané a v podstatě postindustriální bezdomovectví všude na světě je výsledkem distribuce příjmů, gentrifikace a politiky, zejména neoliberálních reforem, ke kterým docházelo v 80. letech a jejichž největší dopad byl v 90. letech.
K tomu ještě patří punitivní urbanismus (viz Fakta). Sám o sobě nezpůsobuje bezdomovectví, ale přispívá k jeho reprodukci. Nátlak a jím způsobená represe vyčleňují bezdomovce jen do určitých lokalit. Ti se pak už baví jen mezi sebou.
- Opatření a restrikce, které omezují využívání veřejného prostoru a vedou k vytlačování bezdomovců z veřejných míst, jako například nádraží, náměstí a tak podobně. Cílem bývá revitalizace. Příkladem může být vyčištění New Yorku za Rudyho Giulianiho nebo nedávné zanesení zákazu spaní na ulici do maďarské ústavy.
Zobrazování chudoby jako každodenního hrdinství je sexy. Ale schovává její globální příčiny
Ve své práci poukazujete na zkreslování chudoby jako každodenního hrdinství. Toho, jak ji vnímá veřejnost nebo jak je zobrazována. Mohl byste upřesnit, co konkrétně vám vadí?
Narážím na současný trend, který se stal hodně populárním. Týká se filmařů, médií a v neposlední řadě některých badatelů a hlavně hodně aktivistů. Jde o tematizaci chudoby a její zobrazování jako příběhů každodenního hrdinství.
Máte tím na mysli filmy, ve kterých se chudý hrdina ze slumu odstřihne od svého gangu, postaví na vlastní nohy a začne žít normální život?
Ano, může jít i o naivní příběhy. Mám na mysli spíš způsob, jakým jsou chudoba a život na ulici popisovány. Všeobecně se sklouzává k jednorozměrným popisům. I v dobré víře ukázat zápolení lidí se příběhy redukují na popis sexy každodennosti. Odhlíží od politickoekonomických makrostruktur, které to celé vytváří.
Ukazují se jenom příběhy, a to téměř modelově: „Pan František, stalo se mu toto a toto. Nyní každý den zápolí o živobytí a tlačí kárku.“
Krásnou ukázkou je film Kibera: Příběh slumu. Snímek se mi líbí, vizuálně je opravdu velmi povedený a zajímavý. Dokument ukazuje, že Kibera není jen doupě nějakého nemorálního jednání, ale že její obyvatelé každodenně žijí, mají své životy, vydělávají si. Mají své vztahy atd. Což je přesně ten popis každodenního hrdinství, že i v těch podmínkách žijí, vstávají do práce a jsou to normální lidé.
Soustředěním se na lidské příběhy všedního dne se zakrývají procesy, které za tím stojí, které to způsobují a k tomuto celému vedou. Podstatné například je, že v subsaharské Africe sedmdesát procent lidí žijících ve městech žije ve slumech. To je obrovské číslo.
Proč tedy odcházejí do měst, navzdory tomu, že je čeká život ve slumech? Za prací, která bude pravděpodobně stejně nelegální a špatně placená?
Procesy, které tam probíhají, způsobují masivní migraci do měst. Dochází k zabírání půdy. Korporace nebo stát, v případě Afriky je to hlavně Čína, která investuje opravdu ohromné peníze. Často za skutečně směšné částky skupuje půdu, což způsobuje, že lidé ztrácejí původní způsob obživy, orientují se na města, kde se život stává jednodušším. To uvádí do pohybu další procesy, jako je například migrace do Evropy.
Přitom pozorujeme velký paradox. Když přijde nějaká cizí korporace a skoupí území, ať už kvůli vodě, biopalivům nebo čemukoliv jinému, tak ono se to může pozitivně projevit na HDP. Ale takový investor hodně peněz z té původní země odlije. Takže navzdory stoupajícímu HDP má takový postup devastující účinky na místní a chudoba se jen prohlubuje.
Tohle všechno se z popisování lidských příběhů vytrácí. Ty jsou zredukované jen na to: podívejte se, to jsou lidé a také mají rodiny a tak dále.
Třeba v případě snímku Kibera je zajímavé, když budu nekorektní, že bílí Středoevropané natočili dokument o slumu někde v Africe. V pozadí je cítit fascinace. Myslím, že něco podobného zažívám i já sám.
Je to fascinace exotikou?
Ano, je z toho cítit exotika.
Přitom ze zahraničí nikdo nejezdí natočit naše bezdomovce. Proč k té fascinaci dochází?
Právě, přesně o tom mluvím. I tento fakt sám o sobě vyjadřuje určitou asymetrii ve světě. Druhá rovina je jistá estetizace chudoby. Pro určité typy lidí, barvy pleti nebo postavení je chudoba slumů nebo i bezdomovců „esteticky hezká“. Například záběr z dronu na domky ve slumu působí impozantně a může to mít až romantizující tendence. Podobné tendence najdeme i u nás: vrásčitá tvář, starý pán, jak tlačí kárku. Tyto výjevy jsou velice populární.
Bezdomovci nebojují jenom o přežití. Město emocionálně prožívají. Chodí na místa s hezkými vzpomínkami
Jak by se podle vás mělo bezdomovectví zobrazovat?
Kladl bych důraz na to, že bezdomovec není jenom člověk na ulici. Člověk, který pije, žebrá a vybírá popelnice. Je to mnohem širší. Patří sem lidé na ubytovnách, lidé špatně žijící. Kladl bych důraz na to, že takový člověk se nevěnuje jenom strategii přežití, ale město aktivně prožívá.
Často zůstává opomenuté emocionální prožívání města i třeba v kontextu osobního života bezdomovců. Důležité je ukázat emoce, ukázat, že dokážou být veselí, střízlivě veselí a smutní. Ukázat také, jak tráví volný čas.
Střízlivě veselí, to mě zaujalo. Vy jste se před několika lety v projektu HOBOhemia věnovali tomu, jak žijí čeští bezdomovci. A tématem byl i alkohol. Co jste zjistili?
Bezdomovectví i v odborných publikacích bývá často chápáno jako problém primárně spojený s určitou patologií, nikoliv s chudobou. K tomu je třeba říci, že bezdomovectví je primárně formou extrémní chudoby. Bezdomovectví chudobou začíná a chudobou také končí. Nicméně jeho příčiny v individuální rovině bývají vysvětlovány patologicky: alkohol, hráčství, drogy a tak podobně.
Například o bezdomovcích se často automaticky předpokládá, že pijí alkohol. To ale v žádném případě neodráží skutečnost, alkohol konzumují méně, než se předpokládalo. Čtyřicet procent žen uvedlo, že alkohol nepije vůbec. U mužů jde asi o 20 procent respondentů, kteří podle svých slov nepijí vůbec. Méně údajně pijí také jedinci žijící v institucích a bytech (přibližně 60 procent) v porovnání s těmi nocujícími na ulici nebo v noclehárně (přibližně 40 procent).
Řada studií ukazuje, že alkohol nemusí nutně vést k bezdomovectví. Spousta lidí určitých profesí, jako jsou lékaři nebo třeba právníci, mají problémy s alkoholem, a stejně se tito lidé nestanou bezdomovci.
Uvedl byste příklad, jak emocionálně vnímají bezdomovci třeba Prahu nebo Plzeň, kde jste s výzkumem začínal?
V projektu, který skončil před dvěma lety, jsme dávali bezdomovcům foťáky. Oni vyfotili svůj den a my jsme se jich ptali, proč ten konkrétní snímek udělali. Povedený snímek byl například barometr v centru Plzně. Ptali jsme se autora, proč si ho vybral. On úplně automaticky odpověděl: „Ten tam je prostě od dětství. Už jako dítě jsem se na něj koukal.“ V tom se rozkrývá, že Plzeň je pro něj městem vzpomínání na dětství, že není jen místem, kde vybírá popelnice a snaží se přežít.
Mohou chodit po určitých trasách podle toho, jaké fáze života, ať už pozitivní nebo negativní, jim konkrétní prostředí ilustruje. Nechodí na místa, kde mají negativní zkušenost. Chodí tam, kde mají dobrý prožitek.
Pokud jde o příběhy z Prahy, vzpomínám si třeba na dvojici kamarádek, které se vyhýbaly bezdomoveckým místům. My jsme to nazvali „nemísty“. Chodily hezkými upravenými částmi města, protože jim to dělalo dobře, jako třeba park s vodotryskem. Bylo i pěkné, že estetiku a emocionální vnímání parku jim narušilo, když v něm někdo ležel na trávě. Ony chtěly vidět jen květiny a zahradu.
Celková výše zadlužení bezdomovců podle věku
Jak byste jednoduše popsal globální procesy, které za bezdomovectvím stojí? Lidé se ztotožní spíše s mužem, který tlačí svoji kárku, nikoliv s abstraktními procesy a Čínou skupující pozemky v Africe.
Samozřejmě by to záleželo na konkrétním příběhu. U nás obrovsky narostl počet bezdomovců po finanční krizi v roce 2008. Přitom se všeobecně tvrdí, že Českou republiku tolik nezasáhla jako jiné státy a neměla u nás tvrdý dopad na celkovou českou společnost.
Nicméně, kde se krize výrazně odrazila, jsou právě bezdomovci. Strhla na ulici lidi, kteří pracovali na dobré slovo na stavbách, ve službách a tak podobně. Zkrátka byli závislí hlavně na brigádách.
Vždy když firmy měly finanční problémy, důsledky odnesli právě tito pracovníci. Celospolečenským efektem krize bylo, že narostl počet bezdomovců reálně na ulici. Hlavní způsob, jakým se o krizi referovalo, byl, že se nás až tak nedotkla. Ovšem na mnoho lidí měla fatální dopad.
Například jsem se setkal s padesátiletou paní, která se v průběhu let, v závislosti na ekonomickém vývoji, stěhovala z ubytovny na noclehárnu. Když měla práci a byla zaměstnaná přes agenturu, tak bydlela na ubytovně. Když jí platili špatně v době krize, byla nucená jít na noclehárnu nebo do azylového domu. Lidé z ubytovny si těžko najdou práci někde jinde. To je krásná ukázka toho, jak globální procesy, odehrávající se někde v pozadí, dopadají na jednotlivce.
Studiem bezdomovectví, extrémní chudoby a života na ulici strávil skoro třetinu svého života. Zabývá se životem ve slumech i řešením bezdomovectví v Česku nebo Severní Americe. Vystudoval sociální a kulturní antropologii a etnologii na Západočeské univerzitě v Plzni. Jako stipendista Fulbrightovy komise pracoval na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, jako výzkumník působil na Univerzitě Rosario v Bogotě. Nyní pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR.
Petr Vašát