Praha – Rezignace papeže je ojedinělá událost, zvlášť v moderních dějinách katolické církve. Dobrovolně se svatého stolce naposledy vzdal v roce 1294 papež Celestýn V. Podobně jako dnes Benedikt XVI. konstatoval, že zdravotně už na svůj úřad nestačí. Někteří papežové měli rezignační dopis napsaný, mezi nimi i Jan Pavel II. Nikdy ho ale nepoužil a v úřadu setrval až do konce svých dnů. Rezignace papeže Benedikta XVI. otevřela také mnohé otázky týkající se nejen osoby papeže, ale i fungování církve a Vatikánského státu. A spekuluje se i o tom, že papežovo rozhodnutí o rezignaci urychlila právě ztráta kontroly nad byrokratickým aparátem církve.
Nový papež by mohl být znám do Velikonoc
Podle papežova mluvčího se Benedikt XVI. chtěl rezignací také vyhnout náročnému velikonočnímu programu - a právě do nejvýznamnějších křesťanských svátků v roce by měl být jeho nástupce znám. Shromáždění kardinálů, které ho bude vybírat, se musí sejít do 20 dnů od jeho odchodu. Podle Vatikánu by mohlo nového papeže zvolit na Květnou neděli 24. března.
Přestože nešlo o první odstoupení hlavy církve, podle historika Jaroslava Šebka je papežova abdikace také symbolem určité změny v uvažování církve směrem k inovativnosti. „Stejně jako dříve monarchové končili svůj úřad až svou smrtí a dnes politici odstupují, tak i papež dnes může rezignovat,“ přirovnal Šebek úřad papeže k vysokým politickým funkcím.
„Nejde o to, že by bylo těžké se vzdát a odstoupit, ale umět nějak odejít a nepřekážet: nebýt stínem svému nástupci,“ myslí si historik František X. Halas.
Za symbol inovací v církvi považuje papežovo odstoupení i tisk v jeho rodném Německu. „Toto odstoupení je signálem, jak moderně vést úřad, a dává neobyčejný příklad pro celý svět. Benedikt XVI. se tak stane velkou historickou postavou,“ soudí Frankfurter Allgemeine Zeitung. „Je to velikost a tragika zároveň. Jen svým odchodem Benedikt zpřetrhal pouta tradice. Všude jinde s nimi nejen nepohnul, ale tu a tam je dokonce posílil,“ míní Süddeutsche Zeitung a připomíná staré latinské moudro, že „církev je stále potřeba reformovat“. „Církev málokdy potřebovala tak nutně reformu jako na konci Benediktova pontifikátu,“ poznamenává k tomu list.
Nejznámější případ rezignace je spjat s Celestýnem V. Tento mnich usedl na papežský stolec v roce 1294, kdy mu bylo už 85 let. Už po pěti měsících si ale uvědomil, že na tuto funkci nestačí, a papežský úřad opustil. Jeho soužití s novým papežem Bonifácem II. ale netrvalo dlouho, Celestýn V. zemřel nedlouho po své abdikaci.
Spekulace o možné abdikaci provázely také Jana Pavla II. (ve funkci v letech 1978 až 2005), který byl v závěru života těžce nemocen, prohlašoval ale, že je odhodlán dovést svoji misi do konce, čímž podle teologa Tomáše Halíka ukázal, že si církev váží stáří, a poskytl i pozitivní příklad starým lidem. „On ukázal důstojnost stáří,“ řekl Halík. A přestože byly poslední měsíce života i papežského úřadu pro Jana Pavla II. nesmírně složité, zasloužil si během nich uznání nejen představitelů katolické církve, ale i běžných lidí po celém světě. „Bylo to vlastně takové velmi dramatické snášení závěru života,“ myslí si litoměřický biskup Jan Baxart, který je přesvědčen, že jde o součást života, která by se neměla skrývat.
Benedikt XVI. versus Jan Pavel II.
Benedikt XVI. přišel do papežského úřadu ve chvíli, kdy byla osoba papeže spojena s charismatickým Polákem Janem Pavlem II. „Jan Pavel II. uměl oslovit miliony lidí dnešního světa a neudělal jen mnoho práce pro církev, ale působil i ve světě politiky a výrazně přispěl i k pádu komunismu,“ zhodnotil přínos Jana Pavla II. Šebek. Navíc dokázal Jan Pavel II. dobře komunikovat s mladými lidmi, kterých k víře mnoho přivedl nejen v rodném Polsku. Také výrazně pomohl k větší otevřenosti církve, rušil mnohá tabu a setkával se i s představiteli dalších církví. V tom na něj navázal i Benedikt XVI., který ale výrazněji vedl dialog i s akademickou obcí a kladl důraz na dobré vztahy mezi církví a vědou. „Snažil se překlenout propast, která tu vznikla už po francouzské revoluci, totiž nekompatibilitu vědy a víry,“ uvedl Šebek. Zároveň si současný papež uvědomoval, že v dnešní době jsou konzervativní hodnoty důležité, a zároveň byl otevřen i inovacím.
Právě Jan Pavel II., ale i Pavel IV. či Pius XII. patřili mezi papeže, kteří si připravili dopis, ve kterém rezignaci v případě závažných okolností nevyloučili. Ve hře byly zdravotní důvody či v případě Pia XII. hrozící zatčení nacisty. Naopak odvolat papeže je prakticky nemožné, což je dáno pojetím úřadu hlavy katolické církve. Naposledy odvolal papeže Benedikta XIII. v roce 1417 kostnický koncil.
Jak funguje Vatikán?
Městský stát Vatikán má dnes přes 400 obyvatel a jen necelý půlkilometr čtvereční rozlohy z něj činí nejmenší stát světa. Jeho ekonomika je založena především na turistice. Největší část území ztratil v roce 1860 při sjednocování Itálie, kdy byl zredukován na Řím a okolí, deset let nato byl násilně začleněn do Italského království. Nezávislý stát Vatikán vznikl až podpisem takzvaných lateránských dohod 11. února 1929. Dnes Vatikán tvoří mimo jiné rezidence papeže s 1 400 místnostmi, Apoštolský palác se zahradami a přilehlými budovami, chrám a náměstí svatého Petra.
Vatikán je teokratickou monarchií, v jejímž čele stojí papež, který je hlavou římskokatolické církve. Papež je volen doživotně kolegiem kardinálů, tedy konkláve. Nejvyššími poradními orgány papeže v církevních záležitostech jsou církevní koncily, kolegium kardinálů a biskupský synod. Praktické řízení Vatikánu a církve je v pravomoci římské kurie, složené ze státního sekretariátu, devíti posvátných kongregací v čele s prefekty tribunálů, papežských rad a komisí.
Ztráta kontroly nad vatikánskou kurií mohla vést k rezignaci papeže
Ve Vatikánu i v celé Itálii se spekuluje o tom, že právě ztráta kontroly nad byrokratickým aparátem církve mohla urychlit papežovo rozhodnutí o rezignaci. „Papež cítil, že nebyl schopen dosáhnout některých reforem či kontroly nad celou vatikánskou kurií. Proto se rozhodl odejít tak, aby některé otázky mohl řešit jeho nástupce, který by měl být mladší a mít o něco víc energie,“ myslí si redaktor italské RAI Josef Kašpar. Podle jeho názoru tak není volba nástupce Benedikta XVI. ani tak otázkou geopolitickou, jako spíše volbou člověka, který bude schponý převzít kontrolu nad katolickou církví a vyvést ji ze současných problémů.
Není-li papež, řídí Vatikán jeho sekretář
Fungování vatikánských institucí v období, kdy římskokatolická církev nemá papeže, upravuje dokument vydaný papežem Janem Pavlem II. v roce 1996. Během takzvané sedisvakance stojí v čele církve kolegium kardinálů, které může rozhodovat jen o věcech, jež nesnesou odkladu. Nesmí například měnit církevní zákony vyhlašované papežem a je mu zakázáno rozhodovat v záležitostech, jež příslušejí pouze papeži. Kolegium se má věnovat především přípravě volby nové hlavy římskokatolické církve. Výrazná role připadá po úmrtí (či odstoupení) papeže vatikánskému státnímu sekretáři, kterým je od roku 2006 kardinál Tarcisio Bertone. Právě tento osmasedmdesátiletý kněz se v mezidobí stane statutární hlavou Vatikánu.
