Prezidentovi Václavu Klausovi věří podle některých průzkumů až sedm z deseti Čechů. Každý druhý Čech, opět dle průzkumů, si ale zároveň přeje, aby Klaus odešel z politiky, až mu vyprší mandát. Nebývale vysoká popularita Václava Klause tak souvisí daleko víc s funkcí, kterou zastává, než s ním samotným, a není v této věci výjimkou. Kde se tato mimořádná obliba bere?
Česko-britský filosof Ernst Gellner řekl, že hlavním úkolem českého prezidenta je být sám sebou, protože je vyňat z běžného politického provozu. Historik Petr Zídek pokračuje, že „většina dosavadních prezidentů – s výjimkou Antonína Novotného a Gustáva Husáka – byly figury, které vždy nesly širší význam, hrály roli nějakého symbolu.“ A právník a novinář Tomáš Němeček dodává, že Češi chtějí po „svátečním“ politikovi prezidentova typu jiné vlastnosti než u každodenního praktika moci. To vše způsobuje, že jsou lidé ke svému prezidentovi milosrdní a vzhlížejí na něj s úctou, o které ostatní správci státu jen sní.
Tatíček i vůdce
Společenskou úlohu přesahující faktické pravomoci vtiskl funkci prezidenta zakladatel státu Tomáš Garrigue Masaryk. Jednak pevnou páteří v dramatických časech rozpadu habsburského impéria a pak tím, že byl v té době už celosvětově uznávaným humanistou a filosofem. Prezident od té doby není vnímán pouze jen jako politický představitel, ale také jako lidská a morální autorita, která z výšky Pražského hradu bdí nad národem a vyřeší vše, na co občané sami nestačí. Slovy historika Zídka, Češi od dob „tatíčka Masaryka“ potřebují „otce i duchovního vůdce“.
To sice zdaleka nenaplnili všichni prezidenti, řada z nich ale se zmíněnou aureolou pracovala. Prezidentského kultu založeného Masarykem se odmítl vzdát i komunistický prezident Klement Gottwald, který si při inauguraci nechal zahrát Te Deum ve Svatovítské katedrále a funkci šéfa státu zachoval navzdory tomu, že od ní všechny země v sovětském vlivu ustoupily – výjimku později představovalo jen Ceauşescovo Rumunsko. Dobová propaganda navíc Gottwalda zařadila do přímé linie za Masaryka (Prezident Osvoboditel) i Beneše (Prezident Budovatel), když ho titulovala jako Prezidenta Hospodáře. V případě jeho následovníka Antonína Zápotockého se zase přidala dobová mytologie pateticky popisující jeho starostlivé výlety do podhradí.
Král je mrtev, ať žije král
Někdejší uchazeč o prezidentské křeslo Petr Pithart ve svém projevu na půdě parlamentu k přímé volbě upozornil na královský charakter úřadu podmíněný sídlem na Pražském hradě. „Čím tam sídlilo v posledních staletích méně skutečných pomazaných králů, tím více jsme si přáli a přejeme, aby tam konečně usedli a abychom si všechny staleté frustrace konečně vykompenzovali,“ konstatoval Pithart. Už citovaný Tomáš Němeček souhlasí; vážnost úřadu je podlě něj právě touhou „mít republiku i krále zároveň“.
Výjimečnost Pražského hradu si ostatně uvědomoval už TGM. „To není jen tak, dívám-li se z Hradu na Prahu. Musím myslit na to, jak by ty naše problémy luštil ten či onen Přemyslovec, co by s tím dělal takový Karel Lucemburský,“ cituje Masaryka v knize Boj o Hrad historik Antonín Klimek. „Za sto, za dvě stě let po mně zde bude zase někdo přemýšlet za tento stát – tu pak chtěj nechtěj zmocňuje se tě genius loci.“
Královský rozměr českého prezidentství doložil i jindy kovaný stoupenec mladé republiky Karel Čapek, který o Masarykově pohřebním průvodu psal jako o „konduktu krále Ječmínka“ a prvního prezidenta ve zjitřené smuteční atmosféře popisoval jako „dobrého pohádkového krále, o kterém se povídá dětem“. A témuž charakteru prezidentského úřadu nahrává i fakt, že hlavy státu od Masaryka přes komunistické funkcionáře až po Václava Havla skrývají dějepisné publikace v jedné škatulce, jako by se jednalo o panovnickou dynastii po vzoru adoptivních římských císařů.
Rozčarování, nebo druhý Jiřík
Přímá volba hlavy státu fenomén českého prezidentství dál posune. Nabízejí se přitom dvě možnosti: prezident vzešlý z voličského hlasování národu zevšední, případně nabyde ještě větší popularity, neboť si Češi konečně zvolí svého vlastního, nového Jiříka z Poděbrad.
K poklesu prezidentské autority se přiklání socioložka Jiřina Šiklová, jež patří i mezi kritiky přímé volby. „Lidé nevědí, či nechtějí vědět, že nemáme prezidentský systém, a přisuzují tomuto úřadu více významu, než ve skutečnosti má,“ tvrdí Šiklová a pokračuje: „Kandidáti se chtějí zalíbit voličům, ale slibují kroky, které nepatří do kompetencí prezidenta a oni je nemohou zařídit. Po této přímé volbě se proto význam a úcta k úřadu sníží.“
Opačné stanovisko zastává její kolega, sociolog Petr Soukup. „Lze lehce ironicky říct, že je jedno, koho si v lednu zvolíme. Dotyčný na tom stejně bude v žebříčcích popularity dobře,“ konstatuje Soukup. Autorita prezidentské role podle něj spíš zesílí, neboť ubude „pachuť ze souboje z kuloárů,“ která provázela druhou volbu Václava Klause. A nadále bude platit, že „prezident nemůže téměř nic pokazit – a to lidé milují.“
