Jsou pevnou součástí adres, jejich přítomnost si však málokdy uvědomujeme. Přitom systém popisných i orientačních čísel má v našich zemích mnohaletou tradici - první číslování domů zavedla už Marie Terezie. Způsob číslování rozhodně není nahodilý a mnohdy může i pomoci - například pro rychlejší zásah záchranářů.
Čísla popisná a jejich vztah k číslům orientačním
Číslo popisné v České republice má za úkol jednoznačně identifikovat budovu v dané části obce. Řada čísel popisných často odpovídá katastrálnímu území, ale někde z historických důvodů může mít samostatnou řadu i menší sídelní jednotka. Například v Praze jsou tato čísla s červeným pozadím. Čísla popisná jsou na budovách povinná. V dané části obcí nižší čísla označují starší budovy a vyšší čísla novější budovy.
Číslování domů bylo uzákoněno v době vlády Marie Terezie v únoru 1770. Zpočátku nemělo charakter trvalého označení, ale pořadového čísla v konkrétním soupise, třebaže dům byl číslem až do dalšího přečíslování „popsán“ křídou na vrata či dveře. Číslování se provádělo s pomocí vojska v přirozeném sledu tak, jak lze obec postupně projít, obvykle po směru chodu hodinových ručiček. Začínalo obvykle nejdůležitější, zpravidla veřejnou budovou (panské sídlo, fara, rychta, nejbohatší usedlost). V obcích ležících podél silnice číslování obvykle začínalo prvním domem po pravé straně vesnice ze strany, kterou přijíždí vrchnost, po opačné straně se pak vracelo. Ve vesnicích většinou od té doby číslování již nebylo měněno, takže okruh čísel z roku 1770 i sled čísel přidělených po roce 1770 poskytuje dobrou informaci o postupu vývoje obce. Ve městech byly většinou budovy od té doby několikrát přečíslovány.
Každá budova se označuje buď číslem popisným, jde-li o stavbu trvalého charakteru, nebo číslem evidenčním (v jiné číselné řadě), jde-li o stavbu dočasného nebo rekreačního charakteru. Číslo přiděluje obec rozhodnutím, tabulku s číslem je povinen umístit na své náklady vlastník budovy. Tato čísla se přidělují postupně v rámci katastrálního území, ale v některých případech se významným budovám (například školám) vyhrazují snadno zapamatovatelná kulatá čísla.
Kostely, kaple a neobývané věže se již od dob Marie Terezie nečíslují.
Od 60. let 19. století byla v některých městech zavedena i orientační čísla, přídělovaná podle ulic. Zavedením pozemkových knih roku 1884 se popisná čísla stabilizovala a orientační byla užívána ve městech souběžně. Pokud se v adrese uvádí zároveň popisné i orientační číslo, bývá zvykem uvádět je oddělená lomítkem, přičemž popisné se zpravidla (ale zdaleka ne vždy) uvádí jako první.
Tabulka s číslem orientačním (je-li přiděleno) má být podle vyhlášky ministerstva vnitra umístěna vždy pod číslem popisným. Označení popisných, orientačních a evidenčních čísel se podle vyhlášky má barevně lišit. Celostátně nejsou barvy stanoveny, jednotnou podobu pro své území mají podle Zákona o obcích stanovit obecní úřady. Mnoho obcí však žádné takové nařízení nikdy nevydalo. Například v Praze se popisná čísla tradičně označují bílými číslicemi na červené tabulce a orientační čísla bílými na modré; evidenční čísla rekreačních staveb jsou černá na žluté tabulce.
Na tabulce s číslem popisným jsou někdy uvedeny další údaje. Na starších tabulkách se v některých obcích uvádělo římským číslem označení části obce. V některých obcích je zvykem uvádět na tabulce i název obce, v Praze nejčastěji název katastrálního území a městského obvodu. Jsou však i obce, v nichž provedení čísla je na každém domě individuální, používána bývají čísla plastická a reliéfní, keramická, malovaná či lepená na fasádě nebo na skle dveří a mnohá další provedení. Například v Brně jsou popisná čísla bílá na černém podkladě, v Ostravě jsou bílá na modrém podkladě.
Čísla orientační jsou pouze doplňková
Orientační číslo je v České republice doplňkové číslo, které se používá v některých obcích s pojmenovanými ulicemi, zejména ve větších městech, a které udává adresu budovy a je alternativou k domovnímu číslu (tedy číslu popisnému nebo evidenčnímu).
Orientační čísla se obvykle přidělují ve směru od středu obce k okrajům, případně od začátku ulice k jejímu konci, lze-li takovéto směry určit, lichá vlevo a sudá vpravo. Na náměstích klasického tvaru a v některých městech i na nábřežích čísla následují po jedné, sudá i lichá dohromady.
Například v Praze se pro směr číslování upřednostňují směry určené proudem Vltavy (tj. od jihu k severu) a směrem od Vltavy (podle některých zdrojů od západu k východu), ale tyto zásady nebyly uplatňovány všude. Budovy po levé straně ve směru číslování mají lichá čísla, po pravé straně sudá. Na náměstích klasického tvaru se čísla přidělují obvykle postupně po obvodu náměstí po směru hodinových ručiček.
Celostátní pravidla pro pojmenovávání ulic i číslování domů stanoví vyhláška ministerstva vnitra č. 326/2000 Sb., prováděcí vyhláška k zákonu o obcích a zákonu o hlavním městě Praze.
Označení domů i ulic v Hradci Králové teď kontrolují strážníci
Královéhradecká radnice se teď pustila do podrobné kontroly označení domů a ulic. Ze zákona jsou povinná čísla popisná, ovšem často na některých budovách i ta scházejí. Nedostatky začali mapovat městští strážníci. Obcházejí město s podrobnými mapami, které mají zpracované přímo pro tento účel, a hledají neoznačené domy, případně i ulice.
Domy v Hradci Králové označení číslem popisným obvykle mají, s tím orientačním je to ale horší. Pokud ale bylo domu přiděleno i číslo orientační a majitel ho nepřipevnil, je to podle magistrátu chyba.
Smysl orientačních čísel vysvětlila mluvčí hradeckého magistrátu: „Ve větších městech, kde existuje více městských částí, se může číslo popisné shodovat v jedné části s číslem popisným v druhé části. Pak už ho odliší právě to číslo orientační,“ uvedla Magdalena Vlčková, mluvčí Magistrátu města Hradec Králové.
Souběžně s čísly popisnými a orientačními strážníci kontrolují také to, zda jsou dobře označeny ulice. Chybějící nebo špatné označení komplikuje práci například záchranářům. To potvrdil i mluvčí Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje - podle něj rychlost zásahu komplikuje například to, pokud je číslo budovy špatně viditelné.
Zatímco označení domů musejí zajistit i zaplatit jejich majitelé, za ulice je zodpovědný magistrát. Vlastník budovy je ale podle mluvčí magistrátu ze zákona povinen „strpět“ umístění cedulky se jménem ulice. Až radnice v Hradci Králové nedostatky zmapuje, majitele domů vyzve k nápravě. Pokuty zatím rozdávat nechce.
