Praha – Slova omluvy za invazi vojsk Varšavské smlouvy se Československo ze zemí sovětského bloku dočkalo ještě v roce 1989. Za vpád svých armád a takzvanou „bratrskou pomoc“ se omluvilo Maďarsko a Polsko 16. a 17. srpna. Bylo to přitom jen několik dní před výročím samotné okupace. A komunisté v Praze se začali obávat, že by hroutící se režimy v obou sovětských satelitech mohly ten československý svou nečekanou omluvou nahlodat.
Omluva za invazi zazněla nejprve z Maďarska, tuhý režim v ČSSR to vylekalo
Již v roce 1989 se začaly bývalé sovětské satelity dívat z jiné perspektivy na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československa. S opravdovou omluvou ale přišlo jako první Maďarsko, kde se pod tehdejším režimem již pořádně houpala židle. Politický výkonný výbor Maďarské socialistické dělnické strany zveřejnil 16. srpna stanovisko k vojenské intervenci. Uvedl v něm, že hodnocení těchto událostí je věcí československého lidu a komunistické strany, zároveň však oznámil, že maďarská vládní strana se s intervencí „neztotožňuje“.
Jen o den později, 17. srpna, odsoudil přepadení Československa v roce 1968 také polský Senát a Sejm. Sněmovna národního shromáždění Polska pak v roce 1989 přímo v den 21. výročí vojenské intervence přijala rezoluci odsuzující ozbrojenou intervenci.
Komunisté se báli demonstrantů z Polska a Maďarska
Na obě omluvy odmítavě reagovalo tehdejší Federální shromáždění. S blížícím se výročím srpnových událostí stoupala totiž nervozita mezi vrcholnými komunistickými představiteli. Panoval mezi nimi i strach, že by Poláci a Maďaři mohli přijet do Československa demonstrovat. Nic z toho se ale nakonec nepotvrdilo a velké protesty kvůli strachu z represí v zemi neproběhly.
V Československu se o potřebě přehodnocení srpnové intervence a událostí v roce 1968 vůbec začalo oficiálně hovořit až po listopadu 1989, a to jak po stranické, tak i vládní linii. Omluvy dalších států tak přišly až poté, co socialistický režim smetly listopadové události.
NDR a Bulharsko se omluvily v prosinci
NDR se tak k invazi sovětských vojsk vyjádřilo obšírněji až 30. listopadu 1989. Mluvčí východoněmecké vlády Wolfgang Meyer prohlásil, „že vojenský zásah pěti zemí Varšavské smlouvy v Československu 21. srpna 1968 byl z dnešního hlediska nepřípustný a je nutno vyslovit nad ním politování“. Zdůraznil však, že rozhodnutí bylo přijato všemi účastníky vstupu do Československa společně a stanovisko k němu lze změnit rovněž jen společně.
GALERIE
Invaze v srpnu 68 autor: Libor Hajský, zdroj: ČTK
Následující den, 1. prosince 1989, pak ve zvláštním prohlášení adresovaném Federálnímu shromáždění a národům Československa Nejvyšší zákonodárný sbor NDR vyjádřil upřímné politování nad účastí jednotek Národní lidové armády NDR na intervenci vojsk Varšavské smlouvy v Československu 21. srpna 1968. V této souvislosti Lidová sněmovna požádala československý parlament a lid o prominutí. Ve svém prohlášení z 12. dubna 1990 Lidová sněmovna NDR konstatovala, že vstup Národní lidové armády NDR do Československa byl v rozporu s východoněmeckou ústavou.
Gorbačov mluvil o „nepřiměřené akci“ již v prosinci 1989
Otázky vstupu vojsk států Varšavské smlouvy do Československa projednaly 2. prosince 1989 i politické byro ÚV Bulharské komunistické strany a bulharská vláda. Akce ze srpna roku 1968 hodnotily jako neodůvodněné a protizákonné. 4. prosince 1989 pak vedoucí představitelé pěti států Varšavské smlouvy na společné schůzce v Moskvě vydali prohlášení odsuzující vojenskou intervenci ze srpna 1968 jako vměšování do vnitřních záležitostí jiné země. Tím zazněla i určitá sovětská omluva, když jí předcházela Gorbačovova prohlášení o „nepřiměřené akci“.
Sovětská vláda přijala 4. prosince 1989 prohlášení k srpnové invazi armád VS, kde uvádí: „Sdílíme názor předsednictva ÚV KSČ a vlády ČSSR, že vstup armád pěti socialistických zemí na československé území v roce 1968 nebyl opodstatněný a že z hlediska všech nyní známých faktů bylo rozhodnutí o něm chybné.“ Ve smlouvě o přátelských vztazích a spolupráci mezi ČSFR a Ruskem, kterou podepsali prezidenti Václav Havel a Boris Jelcin 1. dubna 1992 v Moskvě (smlouva nebyla ratifikována Federálním shromážděním), byl v preambuli týkající se okupace Československa v roce 1968 tento akt hodnocen jako „nepřípustné použití síly proti Československu“ a „neospravedlnitelné setrvávání sovětských vojsk na československém území“.