Praha - Pozdější osudy a problémy Němců odsunutých po 2. světové válce z Československa a dalších zemí popisuje nová publikace vydaná brněnským nakladatelstvím Host. Německý historik Andreas Kossert v monografii Chladná vlast píše nejen o tom, jaké následky měl odsun pro vyhnance samotné, ale také o tom, jak se s touto historickou skutečností vyrovnává současná německá společnost. Kossert ve své knize otřásá mýtem úspěšné integrace odsunutých Němců. Tématu problémového odsunu Němců z území bývalého Československa se věnovali i Reportéři ČT. Reportéři ČT: Příběh jednoho odsunu a jedné lásky.
Válečné násilí si vyžádalo pomstu, a ta se nakonec obrátila proti Němcům jako původcům války — postihla však viníky i nevinné. Odsuny postihly podle bývalého spolkového ministerstva pro záležitosti vyhnanců, uprchlíků a obětí války téměř 12 miliónů Němců. Nejvíce Němců bylo po válce odsunuto z území, která připadala Sovětskému svazu a Polsku - téměř sedm miliónů. Z bývalého Československa bylo nuceno odejít asi 2,9 miliónu obyvatel německé národnosti a z ostatních zemí pak kolem 1,9 miliónu Němců. Kossert ve své knize uvádí, že své domovy muselo opustit až 14 milionů Němců.
Odsunutí Němci, kteří odsun přežili, přicházeli podle Kossertovy knihy do nové vlasti jako nevítaní cizinci. Jejich příchodem se však tvář západního a středního Německa změnila v míře do té doby nevídané. Zásadně přispěli k deprovincializaci, sekularizaci a urbanizaci Německa, působili jako důležitý faktor jeho modernizace. Bez nich by se žádný „hospodářský zázrak“ nekonal. O jejich volební hlasy se sváděly boje, ale se svými traumaty zůstávali sami.
Autor Chladné vlasti:
„Je na čase pohřbít ideologické spory a věnovat se příchodu vyhnanců jako historickému zlomu, který Německo ovlivnil mnohem trvaleji než cokoliv předtím. Je načase konečně začít chápat odsunuté Němce jako oběti, které netrpěly jen útěkem a vyhnáním, ale také bezcitností svých vlastních krajanů.“
Starousedlíci je považovali za přivandrovalce z východu
Odsunutí Němci se podle autora v nové vlasti potýkali s pohrdáním a přezíravostí. V očích mnoha lidí v poválečném Německu měli status nevítaných cizinců. Přestože mají vyhnanci velký podíl na obnově Německa a jeho hospodářské prosperitě, se svými traumaty zůstávali sami, napsal Kossert. Dokládá to například častějším výskytem depresí a sebevražd u vyhnanců.
Odsun dodnes patří k palčivým otázkám vztahů Berlína se zeměmi střední a východní Evropy, kde kdysi žila početná německá menšina. Česká odborná literatura dosud sledovala hlavně samotný proces odsunu. Další osud vyhnanců může být pro mnoho českých čtenářů neznámou kapitolou. Kossert zmiňuje desítky konkrétních svědectví a výpovědí o nešetrném, přezíravém a povýšeneckém chování Němců k vyhnancům. Mnozí starousedlíci je považovali za přivandrovalce z necivilizovaného východu, kteří jim budou brát jídlo, půdu a práci.
Odsunutí se lišili od většiny svými zvyky, přízvukem, oděvem, chováním, a především svou počáteční chudobou, jež je odsouvala na okraj společnosti. Přežívali řadu poválečných let v hospodářských staveních, provizorních táborech a dřevěných osadách. Kossert sleduje jejich osudy a postupnou integraci v obou částech rozděleného Německa, jejich společenský život a přináší také ukázky reflexe utečeneckého údělu v krásné literatuře.
Německá verze knihy Chladná vlast vyšla v roce 2008. Český překlad vyšel v Hostu na 479 stránkách. Překlad podpořil Česko-německý fond budoucnosti a Goethe-Institut financovaný německým ministerstvem zahraničí.
První transport odsunutých Němců
do americké okupační zóny poraženého Německa vyjel z tehdejšího Československa 25. ledna 1946. Odsun českých, moravských a slezských Němců do sovětského pásma začal 10. června téhož roku. V souvislosti s nuceným vystěhováním Němců z Československa se často hovoří o takzvaných Benešových dekretech, tedy právních normách vydaných v letech 1940 až 1945 prezidentem Edvardem Benešem. Samotného odsunu Němců se však žádný dekret přímo netýkal.
První transport Němců předznamenal zánik tří tisíc obcí
Poválečným uspořádáním se zabývala začátkem srpna 1945 postupimská konference vítězných mocností, a ty se ve společném komuniké shodly, že „bude třeba přistoupit k převedení obyvatelstev německých zbylých v Polsku, Československu a Maďarsku do Německa“.
