Před šesti sty lety zemřel předposlední Lucemburk na českém trůně. Václav IV. se ujal moci v necelých osmnácti letech, když zemřel jeho otec Karel. Vynikal sečtělostí a vzděláním, avšak s politickými překážkami přelomu 14. a 15. století si příliš poradit nedokázal. Milovník lovu vladařské neúspěchy topil v alkoholu. Panoval 41 let.
Nešťastný panovník mezi dvěma epochami. Před 600 lety zemřel Václav IV.
Blanka z Valois dala Karlovi IV. dvě dcery, Anna Falcká mu porodila syna, který však zemřel ve věku necelých dvou let. Až třetí manželka v pořadí, Anna Svídnická povila následníka trůnů.
Václav přišel na svět v roce 1361 v Norimberku a již ve dvou letech byl korunován českým králem. V roce 1376 byl zvolen římským králem a korunován v Cáchách.
Karel o výchovu následníka trůnu velmi dbal, starala se o něj suita učitelů a rádců, díky čemuž Václav získal dobré vzdělání, avšak nikoliv nutně politickou rozhodnost. „Karel IV. se mu snažil co nejvíce ulehčit cestu. Jestli to bylo dobře, nebo špatně, těžko můžeme říct,“ podotkla historička Lenka Bobková v pořadu Historie.cs.
V listopadu 1378 Karel IV. zemřel a jeho potomek byl v necelých 18 letech nucen ujmout se vlády a potýkat se s mimořádně obtížnými okolnostmi globálními i lokálními: s papežským schizmatem a krizí církve, s konflikty se šlechtou a s ambicemi dalších členů lucemburského rodu, s morem, který v Čechách propukl a zapříčinil ekonomický úpadek a sociální napětí.
Milovník lovu mezi dvěma epochami
V sedmdesátých a osmdesátých letech se Václav snažil pokračovat v politice svého otce, avšak nebyl příliš úspěšný. Historička Eva Doležalová popisuje přelom 14. a 15. století jako „lámání věků“, jako „předzvěst budoucího novověku“.
„Doba vlády Václava IV. spadá přesně mezi dvě epochy, které jsou z hlediska českých dějin chápány jako největší: vládu Karla IV. a husitskou revoluci,“ podotkl historik Robert Novotný s tím, že Václavova doba se krčí mezi nimi.
Důvodů, proč Václav coby politik v tomto „mezidobí“ neuspěl, lze najít vícero. „V postavách, jako byli Ludvík IV. Bavor, Jan Lucemburský a částečně i Karel IV. končí rytířský věk a nastupuje jiné diplomatické jednání,“ popisuje historička Doležalová.
Václav pak podle ní neuspěl i proto, že jej Karel vybavil schopnostmi, které v nové době zkrátka neobstály. „Opravdu nedělal nic jiného než předtím tatínek. Jenomže to nefungovalo, doba byla jiná. Byl by býval musel zvolit jiné prostředky,“ popsala Václavovo politické snažení Bobková.
52 minut
Historie.cs: Jako ledňáček
Podle Novotného nebyl Václav mentálně ustrojen k vládnutí. „Politika ho nebavila. To byl rozdíl oproti Karlovi nebo Zikmundovi, pro něž byla politika vášní a každodenní radostí,“ srovnává předposledního Lucemburka na českém trůně s jeho předchůdcem i nástupcem. „Byl nešťastný, protože mu politika nebyla vlastní,“ míní.
„Když k něčemu nemáte talent, nebaví vás to a navíc pak přijde několik selhání, tak od toho jdete pryč. Prvních pár let fungoval, ale když za ním nebyl stín jeho otce a věci nešly tak, jak si navykl, tedy že vše je jen hra s dobrým koncem, začal od vládních povinností utíkat,“ dodal Novotný.
Na dně poháru a mezi rukopisy
Václav se stále častěji věnoval lovu, velmi rád pobýval v sídlech blízko Prahy, například na Křivoklátu, Žebráku či Točníku, který nechal zbudovat. Především v mladém věku inklinoval také k intimní společnosti žen. Obě jeho manželství přitom zůstala bezdětná.
Ani v pozdním věku Václava neopustila láska k alkoholu, který výrazně nadužíval. V roce 1973 provedl antropolog Emanuel Vlček ohledání, podle kterého měl Václav IV. v době úmrtí obézní postavu a organismus zdevastovaný alkoholem.
Nepil jen v královských hvozdech. Pil, i když měl vykonávat důležité audience na zahraničních návštěvách. To byl problém.
Vlček se snažil stanovit dobu, kdy u Václava k propuknutí alkoholismu došlo. Historička Doležalová uvedla, že se tak zřejmě stalo až okolo 30. roku jeho věku v souvislosti s politickými problémy, jímž čelil. „Z této závislosti se vyvíjely další choroby, jež mohly vést ke stihomamům či podezíravosti, o nichž tak často mluví doboví autoři,“ dodala.
Václav byl velmi kulturně založený, především v malířství, sochařství, literatuře a výtvarném umění za jeho života nastal velmi dynamický vývoj. A také v architektuře: v době jeho vlády byly dokončeny mnohé stavby, třeba novoměstský chrám Panny Marie Sněžné, staroměstský kostel svatého Jakuba či Karlův most.
Dokončen byl i český překlad bible. Čeština se tak po italštině a francouzštině stala třetím evropským jazykem, do kterého byla celá kniha knih převedena. Král byl také vášnivým sběratelem rukopisů, což bylo tehdy velmi módní zejména ve Francii. Jeho knihovna byla velmi oceňována.
„Dědeček měl rád turnaje a pomíjivé slavnosti, tatínek monumentální stavby a šíření své slávy po celé Evropě. Václav se zavírá do své knihovny a pracovny a obklopuje se nejkrásnějšími a velmi drahými rukopisy,“ charakterizuje panovníka Bobková.
V zajetí a bez římské koruny
Český král Václav IV.
Panovnická moc byla za Václava IV. navzdory kulturnímu pokroku výrazně oslabena. Zanedbáváním úřadu si proti sobě popudil představitele vysoké šlechty, kteří vycítili příležitost zvýšit svůj vliv na úkor slabého panovníka.
V 90. letech byl přičiněním svého bratrance ze sekundogenitury Jošta Moravského zajat. Šlechta se následně pokoušela vládnout Václavovým jménem. Jan Zhořelecký svého nevlastního bratra osvobodil a Václav se posléze podvolil některým požadavkům šlechty. Přesto čelil další vzpouře, při níž byli na Karlštejně povražděni jeho rádci.
Averze vůči Václavovi rostla i mimo Čechy, politické okolnosti mu již v roce 1383 zabránily vykonat císařskou korunovační jízdu do Říma. Říšské záležitosti mu byly vzdálené a diplomaté nedokázali nahradit jeho absenci. Nakonec jej kurfiřti roku 1400 zbavili římské koruny, což ovšem Václav nikdy nepřijal a dál se tituloval římským králem. Faktickou moc však ztratil.
Situace se ani později úplně neuklidnila. Podruhé byl zajat a vězněn nevlastním bratrem Zikmundem, který se nehodlal spokojit s titulem uherského krále. I tentokrát se však Václavovi podařilo z vězení utéct, nicméně byl nucen šlechtě uznávat další a další požadavky.
Umučení Jana z Pomuku
Spory neměl Václav pouze se šlechtou a s příbuznými. Velmi se vyhrotil také jeho vztah s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. „Karel si ve své praxi vyzkoušel, že je velmi dobré mít rádce a poradce na pozici pražského arcibiskupa. V těchto intencích vybral pro svého syna muže, který byl nadmíru vzdělaný coby absolvent čtyř evropských univerzit,“ říká Doležalová.
Václavovým úkolem jakožto římského politika bylo vyřešit papežské schizma tak, aby byl uznán římský papež Urban VI. „Na začátku skutečně měl ambici svolávat říšské sněmy, vysílat poselstva, diplomaticky jednat. Do toho se ale nešťastně vložil Jan z Jenštejna, který byl rigidnější a fanatičtější,“ pokračovala historička.
„Zatímco první jednání v 80. letech byla úspěšná, vzápětí se začala komplikovat a obracet proti Václavovi, protože Jan z Jenštejna na několika zemských sněmech vystoupil takovým způsobem, že urazil druhou stranu jednání,“ vysvětlila.
Zhruba v půlce 80. let vztahy mezi Václavem a Janem zcela ztroskotaly, král svého kancléře odstavil z funkce, následovala řada drobných majetkoprávních neshod, které vyvrcholily mocenským sporem o sféry vlivu.
V tomto kontextu je třeba chápat Václavovu snahu o vznik kladrubského biskupství, které mělo být mimo kompetence pražského arcibiskupa. Jan tomu byl schopen zamezit, na což Václav zareagoval tak, že jej společně s jeho úředníky zajal.
Arcibiskupovi se nakonec podařilo utéci, jeho spolupracovníkům však nikoliv. Mučení se nakonec stalo osudné generálnímu vikáři Janu z Pomuku, jehož tělo bylo vrženo z Karlova mostu do Vltavy.
Jan z Jenštejna začal po vraždě Jana z Pomuku připravovat žalobu na svého krále. Domníval se, že se jej ve sporu zastane papež, v čemž se ovšem zmýlil, pročež rezignoval na svou funkci a zbytek života strávil v Římě, kde v roce 1400 zemřel.
Dekret a kalich
Poslední roky panování Václava IV. se nesly ve znamení předzvuků husitské revoluce. Král zpočátku s reformisty a Janem Husem sympatizoval, o čemž svědčí Dekret kutnohorský, který v roce 1409 změnil poměry na pražské univerzitě ve prospěch přívrženců reformace.
„Václav IV. se pokusil znovu získat říšský titul. Spojoval to s koncilem v Pise, který byl svolán v roce 1408. Na něm potřeboval podporu pražské univerzity. Protože měly převahu zahraniční národy, především Němci, kteří mu nechtěli dobrozdání dát, vyslyšel volání českého národa,“ poukázal Novotný na to, že vydání dekretu bylo motivováno pragmaticky.
Důsledkem byl odchod mnoha profesorů, studentů, právníků, a to nejen Němců, ale například i Poláků nebo Italů. Celkem ubylo až 80 procent akademické obce a vzdělanci se přesunuli do Vídně, Krakova, Heidelbergu či Kolína nad Rýnem a do Lipska, kde byla založena nová univerzita.
Podle Doležalové není možné Václava chápat jako „husitského krále“. Důvody, proč byli Jan Hus a jeho stoupenci Václavovi sympatičtí, jsou podle ní rovněž částečně pragmatické. Blízká mu mohla být kritika církve či akcent na národ, ovšem ve středověkém smyslu, tedy na jeho poddané.
Novotný upozornil, že Václav reformisty reálně podporoval, dokud mohl. Když se situace změnila, alespoň proti nim nijak nezasahoval. „Kolem něj byla silná dvorská klika, která reformní hnutí podporovala. On ji nechával konat,“ podotkl historik s tím, že král se nemohl veřejně prezentovat jako podpůrce Husa a jeho stoupenců, které celá Evropa chápala jako kacíře.
Doležalová upozornila, že reformisty před koncilem v Kostnici se zdráhá nazývat husity, za ty považuje až stoupence reforem po Husově smrti. „V té chvíli od toho Václav dává ruce pryč,“ podotkla. Husova smrt v červenci 1415 totiž dovedla České království na pokraj občanské války. Mistrovi stoupenci se střetávali s katolíky a docházelo i k zabírání církevního majetku. Země proto čelila hrozbě, že proti ní bude podniknuta křížová výprava.
Václav se musel rozhodnout, na čí stranu se přikloní. Jeho váhavost vyústila v kompromis: proti vyznavačům přijímání pod obojí nezakročil, ponechal jim ale pouze tři pražské kostely. Výsledkem byla nespokojenost na obou stranách.
Václavovi se nepodařilo situaci v zemi stabilizovat a politický neúspěch jej skličoval. Stále častěji se uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla zpráva o první pražské defenestraci v roce 1419. Zemřel jen několik dní poté, 16. sprna.
Za života tak nezakusil vraždění mezi přívrženci kalicha a katolíky. Po smrti však ano. Václav byl pohřben v klášteře na Zbraslavi, který byl vypleněn husity, přičemž došlo k znesvěcení jeho ostatků. Teprve v roce 1424 byl Václav uložen do krypty Svatovítské katedrály.
