Praha - Petr Nečas po rezignaci na post šéfa vlády oznámil, že po dokončení svého poslaneckého mandátu pověsí politiku na hřebík. V příštích volbách nehodlá do sněmovny znovu kandidovat a nebude se ani ucházet o jinou funkci. Vzhledem k tomu, že expremiér od počátku 90. let pracoval výhradně v politických pozicích, nabízí se otázka, kam další kroky vystudovaného fyzika povedou. Inspiruje se svými předchůdci a využije politické konexe při hledání nového zaměstnání?
Jako premiér bral Petr Nečas necelých 170 tisíc korun hrubého měsíčně. Po rezignaci se jeho plat ale výrazně snížil a jako řadový poslanec teď bez náhrad bere „jen“ 56 tisíc. Zároveň ale musí po odloučení od manželky platit soudem vyměřené výživné na dvě nezletilé dcery ve výši 42 tisíc korun.
Podle informací časopisu Týden Nečas po rozvodu příjde o byt, všechny společné peníze a zaváže se splácet hypotéku ve výši maximálně dva miliony korun. Respekt zase uvádí, že nepříjemná životní situace a finanční tíseň dokonce bývalého premiéra donutily narychlo se nastěhovat do bytu v poslanecké ubytovně v Nerudově ulici.
Skončí tedy více než dvacetiletá politická kariéra Petra Nečase podobným finančním fiaskem, jako tomu je například u Jana Kavana? Bývalý sociálnědemokratický poslanec, senátor, ministr zahraničí, vicepremiér a jeden rok dokonce i předseda Valného shromáždění OSN, si nedávno postěžoval, že bez podpory od rodiny a přátel by s přibližně osmnáctitisícovým důchodem jen těžko vyšel. „Řekl bych, že mé výdaje převyšují mé příjmy,“ konstatoval v rozhovoru pro pořad 168 hodin.
Využít politické kontakty
Na rozdíl od sedmašedesátiletého Kavana má ale osmačtyřicetiletý Nečas ještě dostatek času nastartovat novou kariéru, která mu může klidnější stáří zajistit. Naději do žil mu v tomto ohledu může nalít jiný vysloužilý politik, Vladimír Dlouhý, který tvrdí, že se mu po jeho ohlášeném odchodu z politiky v roce 1997 nabídky od potenciálních zaměstnavatelů jen hrnuly.
„Nikdo mi to neuvěří, ale když jsem 2. června odcházel z vlády, tak jsem nevěděl, kde budu pracovat. Prostě jsem odešel s tím, že jsem si předtím nic nezajišťoval,“ vzpomíná vystudovaný ekonom. Nakonec kývl na návrh nadnárodní investiční banky Goldman Sachs, kde začal jako mezinárodní poradce. Zároveň ale otevřeně přiznává, že mu jeho bývalé angažmá ministra průmyslu a obchodu při hledání práce výrazně pomohlo. „Měl jsem z té doby po světě spoustu kontaktů,“ dodává neúspěšný prezidentský kandidát.
Své konexe nabyté z dob působení v čele Občanské demokratické strany a vládního kabinetu dnes bohatě využívá Nečasův předchůdce na Jánském vršku i ve Strakově akademii Mirek Topolánek. Jako předseda Teplárenského sdružení seskupujícího všechny významné firmy tuzemského teplárenství se mimo jiné snaží přesvědčit stát, aby nedovolil zvýšení ceny uhlí, které tlačí vzhůru i ceny tepla. Do této pozice se ale expremiér nedostal náhodou. Nominovala ho sem Elektrárna Opatovice, kde posléze začal působit jako předseda dozorčí rady.
Expremiér lobbistou
Mirek Topolánek začal v listopadu 2010 jako konzultant slovenské investiční skupiny CTY Group shánět v zemích bývalého Sovětského svazu zakázky v lehkém strojírenství a petrochemickém průmyslu. Od února následujícího roku působil ve vrcholné pozici ve své bývalé firmě VAE Controls. Na generálního ředitele se v podniku se zaměřením na energetiku a infrastrukturu, který pomáhal založit, vypracoval během několika měsíců z pozice řadového konzultanta firmy. Letos stál u zrodu skupiny European Capital Partners Investments, která se zaměřuje na vyhledávání investičních příležitostí ve střední a východní Evropě.
Oblast energetiky a průmyslu je totiž Topolánkovi velmi dobře známá. Na konci 80. let působil v podniku Energoprojekt Praha jako vedoucí projektant a pak pět let šéfoval společnosti VAE s. r. o., jež se zabývala energetickými projekty. Tuto praxi spolu s kontakty z politiky využil k tomu, aby se mohl pustit na dráhu lobbisty. Za tím účelem si v květnu 2010 vyřídil živnostenský list, který ho mimo jiné opravňuje k vykonávání poradenství, zprostředkování obchodu a služeb, reklamní činnosti, marketingu či mediálního zastupování.
Do sféry lobbingu v energetice se pustil i Topolánkův někdejší kolega z vlády, exministr životního prostředí Martin Bursík. Poté, co jeho zelení v roce 2009 neuspěli ve volbách do Evropského parlamentu, stáhl se z vrcholné politiky a obnovil svou poradenskou společnost Ecoconsulting, která se specializuje na oblast energetiky a životního prostředí. Jako konzultant tuzemských asociací pro obnovitelné zdroje se angažuje ve prospěch provozovatelů solárních elektráren. Snaží se zajistit, aby Energetický regulační úřad finanční podporu těmto zdrojům zcela nezrušil.
Advokát Gross s bytem na Floridě
Bývalý předseda vlády Nečas získal na brněnské přírodovědecké fakultě doktorský titul v oboru fyzika. Po škole však v rožnovské Tesle pracoval jako technolog a výzkumný pracovník jen asi čtyři roky. Návrat k vystudované profesi je pro něj proto takřka vyloučený. Vystudovaný obor při přechodu do civilního života kdysi pomohl Stanislavu Grossovi.
Nejmladší tuzemský premiér, který odešel z čela vlády kvůli skandálu kolem nejasného financování bytu, nastartoval kariéru právníka. Těsně po své rezignaci se stal koncipientem v advokátní kanceláři Eduarda Bruny, advokáta, který teď například zastupuje Janu Nagyovou. V současnosti už ale Gross působí jako samostatný advokát se zaměřením na azylovou problematiku, uprchlictví nebo obchodní právo.
Advokacii by ale v klidu mohl pověsit na hřebík. Podařilo se mu totiž výrazně vydělat na transakci s akciemi společnosti Moravia Energo. Cenné papíry koupil za zhruba 20 milionů korun a posléze za více než 100 milionů prodal. Manželé Grossovi si tak už v minulosti mohli pořídit několik nemovitostí - například dům ve Slivenci či byt na Floridě. Záhadným zbohatnutím bývalého premiéra se zabývala i protikorupční policie, případ ale odložila.
Starejme se o své premiéry
„Pokud politická kariéra vyvrcholí postem premiéra, je to kromě postu prezidenta nejvíce, čeho může politik dosáhnout. Obvykle bývá v zájmu země i politické strany, aby jeho zkušenosti a kontakty byly využity ve prospěch státu nebo aspoň té strany,“ hodnotil Topolánkův vstup do Teplárenského sdružení v říjnu 2011 komentátor Hospodářských novin Jindřích Šídlo. Nečasova vláda se pokoušela Topolánkovy zkušenosti uplatnit, když ho chtěla protlačit na prestižní místo šéfa Mezinárodní agentury pro energii (IEA). Nakonec ale kandidaturu stáhla poté, co pro něj nedokázala získat potřebnou podporu ani mezi členy EU.
Jelikož samotnému Nečasovi hrozilo trestní stíhání kvůli domlouvání trafik pro exposlance ODS v podobě míst v dozorčích radách státních podniků, je jen těžko představitelné, že se o něco podobného v Nečasově případě příští exekutivy pokusí. Jaké mu tedy zbývají varianty? Mohl by například své původní předsevzetí o životu bez politiky přehodnotit a vztáhnout ho třeba jen na národní úroveň. Anebo jej zláká některá z energetických či poradenských firem, tak jako mnoho jeho předchůdců?
