Největší české muzeum oslaví 15. dubna 200. výročí od svého založení. Během desetiletí nashromáždilo a zdokumentovalo miliony předmětů dokládajících nejrůznější aspekty vývoje na celé Zemi. Ve svých sbírkách má světové unikáty i záhadné předměty. Hlavním symbolem muzea je neorenesanční budova na Václavském náměstí, která je od roku 2011 uzavřená kvůli rozsáhlé rekonstrukci. Pro veřejnost se znovu částečně symbolicky otevře letos 28. října, a to česko-slovenskou výstavou ke stému výročí založení republiky. V rámci výročí mají o víkendu návštěvníci vstup do vybraných objektů zdarma. Mohou nahlédnout i do jindy uzavřených prostor a seznámit se se zajímavostmi z práce muzejních odborníků.
U zrodu Národního muzea stála vlastenecky smýšlející česká šlechta. Hlavním iniciátorem nápadu byl hrabě Kašpar Maria Šternberk, který byl světově uznávaným odborníkem na paleontologii. Nová instituce měla prohlubovat poznání vědy a zároveň šířit nové myšlenky a znalosti.
Muzeum oficiálně vzniklo 15. dubna 1818 podepsáním slavnostního provolání zemské šlechty, které vyzývalo všechny vlastence a přátele vědy k vybudování muzejních sbírek. Text sepsal hrabě František Klebelsberg, který šel příkladem a muzeu daroval vlastní knihovnu. Provolání bylo sice v němčině, kterou tehdy šlechta používala k bádání i při vzájemné komunikaci, slova „vlastenecký“ a „Čechy“ se ale několikrát objevují v každém odstavci.
První exponáty darovala česká šlechta
V roce 1820 dostalo muzeum potvrzení vídeňské vlády a panovníka. Mohla tak vzniknout Společnost vlasteneckého muzea v Čechách, která se stala majitelkou a správkyní sbírek. První exponáty především z přírodních věd získala darem od šlechticů. K významným mecenášům patřil vedle Šternberka například i František Antonín Kolowrat Libštejnský, který muzeu věnoval řadu mineralogických exponátů. Velmi úzký vztah k muzeu měl i francouzský badatel Joachim Barrande, jehož sbírky položily základy paleontologického oddělení.
Muzeum ale muselo od počátku řešit problémy, kam množství darovaných sbírek uložit. Nejprve byly v minoritském klášteře sv. Jakuba na Starém Městě, ale i v soukromých bytech. První sídlo muzeu poskytl hrabě Šternberk ve svém paláci na Hradčanech. 24. května 1824 si zde expozice mohla poprvé prohlédnout i veřejnost. V roce 1846 se sbírky přesunuly do Nostického paláce v ulici Na příkopě. Prostory ale stále nestačily, a proto bylo rozhodnuto o postavení zcela nové budovy.
Ideové čistky v Pantheonu
Neorenesanční stavba na Václavském náměstí byla slavnostně otevřena 18. května 1891. Dominantou stavby se stala kopule zastřešující Pantheon – síň slávy se sochami a bustami nejvýznamnějších osobností tuzemské historie. Sál Pantheonu byl jako symbol pocty používaný i při významných státních slavnostech nebo pohřbech. Když například v roce 1948 zemřel ministr zahraničí Jan Masaryk a o několik měsíců později prezident Edvard Beneš, byly jejich rakve vystaveny na katafalku právě zde.
V 50. letech ale postihla Pantheon ideová čistka, kterou zadal tehdejší ministr kultury Zdeněk Nejedlý. Ze síně slávy zmizelo čtrnáct osobností, mimo jiné sochy prezidentů Tomáše Garrigua Masaryka i Edvarda Beneše. Místo nich prostor později zaplnil například nacisty popravený komunistický novinář Julius Fučík a nakonec i samotný Nejedlý. V Pantheonu ale nakonec nezůstali ani oni. V roce 1991 nechalo muzeum jejich busty odstranit.
Nebylo to ovšem poprvé, co ze síně slávy zmizely některé sochy. Už se vznikem republiky v roce 1918 byly odstraněny i busty císaře Františka Josefa I. a jeho ženy Alžběty. Ředitel muzea Michal Lukeš proto v rámci současné rekonstrukce navrhl, aby se Pantheon obnovil v podobě před ideovou čistkou, ale včetně soch císařského páru. Vzbudil tím ovšem řadu rozporuplných reakcí. Nový plán umísťování osobností do Pantheonu zveřejní muzeum po skončení rekonstrukce. Jako poslední byla v roce 1998 do sálu zařazena busta Karla Čapka.
Myšlenku vytvořit prostor pro oslavu významných osobností vyslovil poprvé už František Palacký v roce 1839. Realizace už se sice nedočkal, jeho osobnost je ovšem s počátky Národního muzea bytostně spjatá. Hlavní představitel českého národního hnutí si svými znalostmi a přístupem dokázal získat úctu prvních šlechtických představitelů instituce. Podařilo se mu díky tomu odstranit i rozpor, který se projevoval v počátcích ústavu.
Převážně aristokratický a vědecký ráz muzea totiž vlastenecky naladěná veřejnost často kritizovala. Původní úzké přírodovědné zaměření tak postupně vytlačil větší důraz na národní minulost. Sblížení muzejní instituce s národním hnutím podpořil i nový Časopis Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách (1827) a založení Matice české, která začala vydávat vědecké knihy v češtině.
Mozek Otce národa
U zrodu časopisu i Matice české stál sám Palacký. Když v roce 1876 zemřel, přišlo mu dát poslední sbohem na čtyřicet tisíc lidí, pro které byl etickou i morální ikonou. Není proto divu, že čtyři dny po jeho smrti došlo k neobvyklé události. Při pitvě byl Palackému vyjmut mozek, který je dodnes cennou památkou muzea. Význam události dokládají i Národní listy, které tehdy napsaly, že podle lékaře provádějícího pitvu byla lebka „nadobyčejně krásně tvořena, mozku mnoho a týž také velmi pěkný.“
Mozek českého vlastence byl naložen do fixační tekutiny a umístěn do skleněné nádoby a černé mořené skříňky. Relikvie se poté několikrát stěhovala. Nejprve byla v muzeu Na Příkopech, v roce 1891 byla přemístěna do nové budovy na Václavské náměstí a 30. srpna 1958 slavnostně uložena do stěny Pantheonu.
Kvůli současné rekonstrukci byl mozek pietně přestěhován do Památníku Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra na Novém Městě, kde Otec národa žil i tvořil. Muzeum se nyní rozhoduje, zda se po rekonstrukci orgán vrátí do Pantheonu, nebo se definitivně pohřbí s dalšími ostatky v rodinné hrobce.
Kostra velryby za 2500 zlatých
Národní muzeum se může pochlubit i celou řadou dalších unikátních, a dokonce i záhadných exponátů. Mezi nejznámější a nejpozoruhodnější sbírkové položky patří kostra plejtváka myšoka. Když v roce 1885 vyvrhlo rozbouřené moře na pobřeží Norska samici této velryby, firma, která mršinu zpracovala, se rozhodla plejtváka využít doslova do poslední kůstky. Celou obří kostru proto nabídla obchodům s přírodninami po celé Evropě.
O nabídce se dozvěděl také Antonín Frič, tehdejší ředitel zoologických a paleontologických sbírek Musea Království českého, který se rozhodl kostru pořídit jako exponát pro nově vznikající budovu na Václavském náměstí. Muzeum ale nemělo dost peněz, a proto Frič společně se svým bratrem uspořádal sbírku.
Potřebný obnos 2500 zlatých se podařilo poměrně rychle vybrat, a tak už v polovině roku 1887 byla kostra převezena do Prahy. Protože obří skelet nejde přemístit, vznikla pro něj při současné rekonstrukci speciální ochranná klimatizovaná schránka. Dalším němým svědkem rekonstrukce jsou i vycpaniny slona afrického a žirafy Rothschildovy.
Muzeum má ve svých sbírkách i světové unikáty. Jde například o 105 tisíc let starý výlitek mozkovny neandertálce, který zemřel po pádu do minerálního vřídla nedaleko Popradu. Objeven byl náhodou v roce 1926 při lámání kamene. Československý badatel z Národního muzea Jaroslav Petrbok výlitek koupil za sto korun spolu s dalšími předměty. Domníval se ale, že jde o mozek mamuta. Dosud totiž bylo ve světě objeveno pouze několik výlitků mozkovny, vždy šlo ale o zvířata.
Později badatel nález předal k výzkumu profesoru Vlčkovi, který v něm odhalil právě mozkovnu neandertálce. Setkal se ale tehdy s nesouhlasem dalších českých odborníků. Profesorův názor podpořila až v roce 1958 mezinárodní komise složená z tehdejších kapacit v oboru. Do té doby byla existence neandertálských populací ve střední Evropě popíraná. Vzácný exponát je uložený v trezoru, veřejnost ho zatím mohla vidět pouze jednou.
Záhadné bedny odhalí tajemství v roce 2101
Ke každému muzeu patří i exponáty obestřené tajemstvím. V depozitáři například leží již přes sto let tajuplné bedny botanika Bohuslava Jiruše. Jejich obsah má být podle závěti odhalen až 16. listopadu 2101, což vyvolává celou řadu otázek. Muzeum dokonce před lety uspořádalo anketu, zda by se bedny neměly prozkoumat alespoň pomocí počítačové tomografie. Převážil ale názor počkat až do roku 2101.
Každá z beden váží zhruba 400 kilogramů. Podle spekulací do nich měl mecenáš Jiruš ukrýt část své domácnosti. V bednách tak mohou být jen zajímavá dobová svědectví, která jsou cenná pouze pro archiváře a historiky. Někteří ale stále doufají, že odhalí například zázračné léky nebo vědecké objevy.
Bomba rozmetala exponáty až do parku
Zapečetěné schránky si mohli lidé naposledy prohlédnout v roce 2012. Vystaveny už ale byly v sousední budově bývalého Federálního shromáždění, protože muzeum na Václavském náměstí prochází rozsáhlou rekonstrukcí.
První větší opravy ovšem budova zažila už v roce 1945, kdy ji poškodily boje v průběhu Pražského povstání. Rampa muzea tehdy sloužila jako stanoviště ostřelovačů. Jeden těžký kulomet, ukořistěný Němcům, po čtyři dny pálil směrem k Petschkově paláci, kde sídlilo gestapo.
Nejhorší následky květnových bojů ale měla ojedinělá akce jednoho z posledních prchajících německých letadel. Jeho posádka v podvečer 7. května, jen několik minut před 18. hodinou, kdy měl začít klid zbraní, shodila na muzeum leteckou pumu. Nálož zničila přes třicet metrů středního traktu budovy. Vycpané exotické ptactvo rozmetal výbuch až do parku, kde je pak děti sbíraly po trávnících a nosily zpět.
Stopy po kulkách z roku 1968 nezmizí
Ani po současné rekonstrukci pak z fasády nezmizí stopy po kulkách z roku 1968, kdy při okupaci budovu ostřelovali zase sovětští vojáci. Na fasádě jako připomínka bojů zůstanou veškeré kamenné záplaty, které nahradily části poškozené střelbou. U vchodu do budovy chce navíc muzeum umístit pamětní desku, která tuto historickou událost přiblíží. Událostem roku 1968 bude věnovaná i část jedné z nových expozic.
Budova muzea se kvůli přípravám na opravy uzavřela už v červenci 2011. Znovu se veřejnosti symbolicky částečně otevře 28. října 2018, a to česko-slovenskou výstavou ke stému výročí založení republiky. Návštěvníci se mohou těšit i na nový moderní muzejní komplex, který vznikne i díky podzemnímu propojení se sousední Novou budovou. Plánované nové sbírky muzeum postupně představuje na svých webových stránkách.
Národní muzeum se za dvě stě let postupně rozrostlo na více než sedmdesát objektů, které jsou vedle Prahy i v několika dalších městech. Disponuje více než dvaceti miliony sbírkových předmětů z oblasti přírody, historie, mineralogie, geologie, paleontologie, zoologie a dalších oborů. Organizačně je složené z pěti odborných složek: Historického a Přírodovědeckého muzea, Knihovny Národního muzea, Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur a Muzea české hudby.
K objektům Národního muzea patří mimo jiné Národopisné muzeum - Musaion ve zrekonstruovaném Letohrádku Kinských v Praze, Muzeum české loutky a cirkusu v Prachaticích, muzea a památníky Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany a Josefa Suka, Lapidárium Národního muzea na pražském Výstavišti, Národní památník na Vítkově nebo vila Hany a Edvarda Benešových v Sezimově Ústí.
