Praha - Největší česká humanitární organizace Člověk v tísni slaví dvacet let své existence. Začínala humanitární pomocí v krizových oblastech. Později rozšířila svoji působnost i na podporu lidských práv, sociální práci i vzdělávací programy. Dvěma desetiletím práce se během celého dne věnovalo speciální vysílání na ČT24.
Na začátku tu byla jen nákladní auta s dekami a konzervami, dnes Člověk v tísni dohlíží na mezinárodní projekty za miliony eur. S nápadem založit humanitární organizaci přišla skupinka novinářů, postupně se pak přidávali lidé různých profesí. „Budovali jsme velkou organizaci, ale přitom jsme se snažili neztratit ducha,“ vysvětlil ředitel organizace Člověk v tísni Šimon Pánek.
Jan Urban, spoluzakladatel společnosti Člověk v tísni:
„Prvopočátek byl už v roce 1988, kdy se malá parta přátel kolem Šimona Pánka po zemětřesení v Arménii rozhodla, že něco udělá. Podařilo se jim přemluvit sdělovací prostředky a najednou tady vznikl obrovský pocit nutnosti pomoci. A tak se do postižené oblasti dostalo několik nákladních letadel, dokonce i vlak s humanitární pomocí z Československa.“
Organizace začínala v devadesátých letech s humanitárními konvoji do Bosny a Hercegoviny, následovalo Kosovo i konflikt v Čečensku. Člověk v tísni pomáhal nejen uprchlíkům v táborech, ale i přímo v konfliktní zóně, díky tomu začal spolupracovat s mezinárodními donory. V Afghánistánu má dnes na stovku hlavně místních zaměstnanců a patří k největším nevládním organizacím v zemi.
Naše pomoc jde za potřebnými, nevybíráme si, tvrdí Pánek
Právě při působení ve válkou zasažených oblastech bývá organizace obviňována, že si na základě svého politického přesvědčení výbírá stranu konfliktu a jen tu zahrnuje svou pomocí - stalo se tak prý například při konfliktu mezi Ruskem a Gruzií v roce 2008.
Pánek takovou kritiku rázně odmítá. „Naše nestrannost znamená, že sledujeme potřebu bez ohledu, na které je straně. V gruzinsko-osetinském konfliktu byli maximálně potřební ti vyhnaní, nikoliv ti, kteří zůstali ve svých domovech,“ vysvětlil ředitel v pořadu Hyde Park ČT24. „Nejen, že potřeby u Gruzinců byly větší, ale i přístup na druhou stranu pro nás prakticky neexistoval,“ doplnil koordinátor humanitárních misí Tomáš Kocián.
Největšími dárci humanitární pomoci jsou vlády
Prostředky na humanitární a rozvojovou pomoc, kterou poskytuje Člověk v tísni, přicházejí z mnoha různých zdrojů. Vedení organizace přesto konstatuje, že největšími dárci jsou stále světové vlády. „Když to vezmu geograficky, tak to jsou Spojené státy, Japonsko, Indie, česká vláda, německá vláda, britská vláda,“ vyjmenoval Šimon Pánek hlavní donory s tím, že víc a víc přispívají také státy Perského zálivu. Vedle toho se Člověk v tísni snaží získat peníze od českých firem a z grantů vypisovaných mezinárodními organizacemi jako třeba Světová banka či Evropská komise. „To portfolio máme velice diverzifikované,“ doplnil.
Část vybraných peněz rovněž míří na samotný provoz organizace a jejích projektů. Tyto náklady, které tvoří například vnitřní kontrola, pražské administrativní centrum či platy zaměstnanců, jsou hrazeny z tzv. administrativních procent. „Jsou to procenta vyčleněná z projektu. U grantů Evropské komise to je 7 procent, v případě americké vlády si procento musíte vyjednat a pohybuje se od pěti do dvanácti, u některých projektů žádná procenta neexistují,“ vysvětlil ředitel Pánek finanční zabezpečení humanitární pomoci.
Za dvacet let existence působil Člověk v tísni ve více než čtyřiceti zemích. Kromě klasické humanitární pomoci se zabývá i podporou lidských práv hlavně ve východní Evropě, v Barmě a na Kubě. Angažuje se ale i doma, například při řešení problémů v lokalitách sužovaných sociálními problémy. Věnuje se taky vzdělávání a každoročně pořádá v metropoli i regionech festival filmů o lidských právech - Jeden svět.
