Před 130 lety byla založena ve výletní restauraci U Kaštanu na pražském Břevnově česká (českoslovanská) sociální demokracie. Šlo pochopitelně o ilegální akci, protože v tehdejší době bylo jakékoliv politické organizování dělnictva naprosto nepřijatelné. Hlavní představitelé nově vzniklé strany tak skončili ve vězení. Postupem doby ovšem sociální demokracie, původně velmi radikální hnutí, začíná pronikat do oficiální politiky. Po první světové válce a rozštěpení strany na státoprávní sociální demokraty a radikální komunisty se sociální demokraté stávají jedním z pilířů prvorepublikové politiky. Oporou československé myšlenky potom zůstávají i po Mnichovu a v průběhu druhé světové války. Po jejím konci jsou však v duchu programu sociální demokracie hlavním iniciátorem masivního znárodňování.
Vzestupy a pády sociální demokracie I.
Pořad Historie.cs z 5. června, tentokrát natáčený v restauraci U Kaštanu, byl věnován historii a významu sociální demokracie v našich dějinách. V prvním dílu pořadu, který se věnuje tomto tématu, přivítal Vladimír Kučera historika Zdeňka Kárníka (ZK), Jiřího Kociána (JK) z Ústavu soudobých dějin Akademie věd a politologa Milana Znoje (MZ) z Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Žijeme v roce, kdy se hovoří o osmičkové magii, máme neustále výročí nějakých osmiček. Historici i politologové to považují za hříčku, nicméně u sociálních demokratů jako kdyby seděl u kolébky Nostradamus. U nich osmičky platí dost dramaticky: V roce 1878 založení, roku 1948 byli pohlceni komunisty. V roce 1968 se opět pokusili o vzlet jako Fénix, nicméně shořeli znovu, ještě než vzlétli. V roce 1998 vyhráli volby a hned následně udělali zvláštní politický tah, opoziční smlouvu s ODS. To jsou dost pamětihodná data. Navíc když si to člověk vezme od roku 1948, všechno v osmičkách bylo v červnu, byť v roce 1968 to začalo koncem května a podpora vrcholila na začátku července. Takže tam něco hraje?
MZ: Významných událostí, které končí na osmičku, je samozřejmě moc. Ovšem celou řadu důležitých výročí zase tímto způsobem opomíjíme. Hlavně představa, že dějinám vládne číslo, obzvlášť dělitelné dvěma, je klamná iluze. To, co platí v dějinách, jsou lidské skutky. Dějiny se navíc často odehrávají docela krkolomným způsobem a historie sociální demokracie je velice krkolomná na to, aby se dala dělit dvěma.
ZK: Společnost se stávala industriální. Industriální společnost musela mít k tomu, aby dokázala krmit společnost masami výrobků, masu dělnictva. Tato masa se skutečně vytvářela od 60. let 19. století a začala mít poměrně jednotný vztah ke svým zaměstnavatelům. Byla také ve velkých skupinách, takže se nabízelo, co dříve neexistovalo, postavit si solidární požadavky a opřít se. Stát se totiž nejdříve o tyto věci vůbec nezajímal.
Existoval totální liberalismus, kdy zaměstnavatelé řešili konkurenční vztahy tím, že prodlužovali pracovní dobu úplně nesmyslně dokonce až na 14 hodin denně. To se obracelo proti nim a pak se do toho stát začal vkládat.
Ovšem chyběla solidarita mezi dělníky. Nutnost solidarity tak vedla k tomu, že se začali zakládat různé spolky atd. Nejdřív to vypadalo neobyčejně nenápadně.
MZ: Sociální demokracie, strana dělnictva, souvisí s rozvojem kapitalismu a s tím, že tady byla třída lidí námezdně pracujících, kteří neměli dosud žádnou politickou reprezentaci. Objevují se totiž přece jenom určité problémy souhrnně zvané sociální otázka, otázka spravedlnosti. Najednou se objevuje potřeba reprezentace této skupiny, která je vyloučena z politického rozhodování. Proto vzniká sociální demokracie jako strana, která chce tuto třídu zastupovat.
ZK: Bylo příznačné, že se to odehrávalo v celé západní a střední Evropě. První organizace (politická strana dělníků, jak to bylo myšleno) začaly růst z různých spolků. Až se v roce 1874 sešli zástupci všech předlitavských (rakouských) organizací a založili sociálnědemokratickou stranu pro celé Rakousko. Tam byli i Češi Josef Boleslav Pecka a Ladislav Zápotocký. Kromě toho se to tehdy bralo tak, že za Čechy tam byli i čeští Němci. Rozdíl v tom nebyl. Jenže tehdy bylo zakázáno všechno, co zavánělo politickou organizací dělnictva. Takže po nich šli naprosto nemilosrdně.
O čtyři roky později byla založena česky mluvící sociální demokracie („českoslovanská“ - Češi slovanského plemene) v hostinci U Kaštanu na pražském Břevnově. Šlo samozřejmě o uzavřenou společnost a vše bylo pochopitelně ilegálně. Ovšem lidské jazyky pracují všelijak, takže šli všichni do basy a byl s nimi uspořádán politický monstrproces.
Každá strana musí mít nějaké ideje. Jaké ideje měli sociální demokraté?
JK: Základní ideou bylo dosažení sociální spravedlnosti. Brzy však dochází k určitému členění, když se začaly vydělovat dva proudy. Jeden vedl opravdu radikální, nesmlouvavě ostrý nejen politický boj, ale boj všemi možnými prostředky. Vedle toho se vyčleňoval proud, který sledoval možnost dosáhnout sociálních požadavků a legitimních sociálních cílů radikální parlamentní politickou činností.
MZ: Abychom nepředbíhali. Střední Evropa byla jistou ozvěnou toho, co se odehrávalo především v Německu. Německá sociální demokracie měla také různé zdroje a marxistický byl jen jeden z nich. Ovšem hnutí a jeho ideje bylo tehdy poměrně radikální a až postupně vykrystalizovalo v něco, co se dá nazývat austromarxismem.
Samotné členění sociální demokracie v Rakousku-Uhersku na národnostní skupiny svědčí o tom, že se museli potýkat s národnostní otázkou, kterou jiné sociální demokracie považovaly za irelevantní. Objevují se tu tak třecí plochy a specifika, která vedou k tomu, že je austromarxismus na cestě k uznání politického boje za ideje spravedlnosti.
Představy to však byly především revoluční: radikální zúčtování s kapitalismem, revoluce, zespolečenštění továren a majetku. Takže vize spravedlivé společnosti byla všeobecně velice radikální.
ZK: Specifikum austromarxismu bylo v tom, že musel řešit národnostní otázky, zatímco jinde to nebylo nutné. Existenční pro sociální demokracii bylo, že musela vynalézt nějaký program pro dělníky několika národů. V Rakousku existovalo osm národů, pro které museli vymyslet program. Austromarxismus pak vymyslel program, který spočíval na národnostní autonomii.
MZ: Austromarxismus je důležité téma, protože nejde jen o nutnost řešení národnostní otázky. Koneckonců v Rusku bolševici také zvláštním způsobem řešili národnostní otázku. Pro austromarxismus však bylo typické, že se stal součástí revizionistického proudu, který nakonec vedl k reformní sociální demokracii.
Třeba Max Adler nebo Otto Bauer a podobní představitelé austromarxismu byli kantovci. Tudíž jejich představa sociální spravedlnosti byla založena na pojmu lidské důstojnosti a byla poměrně individualistická. Klíčový byl pojem osoby, která je kulturně ukotvená, ale není třídně definovaná bojem nebo nějakým státem. Když potom uvažovali o emancipaci člověka,mysleli si, že musí být založena na pojmu osoby, která je kulturní. Oslavovali totiž kulturní autonomii jednotlivých proudů a směrů.
Nás učili, že naši sociální demokraté byli mimo národní proud i v době, kdy se ve světové válce formovala touha po větší autonomii, potažmo po samostatném státě?
ZK: Základem veškerého sociálnědemokratického snažení tehdy bylo uvést dělnictvo do národní pospolitosti, kde mělo fungovat způsobem, který odpovídal jeho významu. Ten význam byl přitom obrovský, šlo o třetinu národa. To je něco jiného než dnes, kdy jdete po ulici a dělníka abyste pohledal.
Sociální demokraté také měli velmi rozpracovaný program kulturního povznášení dělníků. Zakládali dělnické domy, ve kterých se konaly kurzy šití stejně jako kurzy dějin. Příznačné však je, že byli považováni za specialisty na národnostní otázku.
K tomu se váže úžasná zajímavost: Když byl Stalin pověřen vypracováním národnostního programu pro ruskou sociální demokracii, byl vyslán do Vídně. Ve Vídni studoval, co napsal hlavně Otto Bauer nebo Karl Renner. Na tomto základě pak napsal první národnostní program bolševické strany. Bylo to v letech 1910 a 1911, tedypředtím, než v Rusku došlo k rozkolu.
A jak fungovala česká sociální demokracie a národní tužby?
ZK: Národní tužby musely být určitým způsobem omezovány, ale zároveň měl pracovat chladný rozum. Nejvýznamnějším představitelem českého austromarxismu byl doktor Bohumír Šmeral. Ten došel k závěru, že střední Evropa, která je pod tlakem Německa ze strany jedné a Ruska ze strany z druhé, musí mít silný státní útvar, který by dokázal ochránit suverenitu národů, které ho obývají.
MZ: Sociální demokracie usilovaly o to, aby se dělníci stali součástí nějaké širší (třeba národní) pospolitosti. Do první světové války však byli sociální demokraté minimálně verbálně a ideologicky zásadně internacionální. První zástupci německé sociální demokracie dokonce na říšské radě vydali prohlášení proti státoprávnímu ohrožení, což vyvolalo v Čechách nepředstavitelnou bouři odporu.
Situace se láme s první světovou válkou. Do té doby totiž sociální demokracie říkaly, že jsou proti válce že ji zastaví tím, že zmobilizují dělnictvo a válka nebude. Ovšem když válka vypukla, všechny sociální demokracie se postavily za národní války. Rozhodující to bylo v Německu a Francii, kdy došlo k velice ostré roztržce v rámci sociálnědemokratického tábora.
Najednou se objevují radikální sociální demokracie, které odmítají nacionalistický program. V odporu proti válce se také radikalizují ruští bolševici. Spory se odehrávají ve všech sociálních demokraciích. Sociální demokracie v Německu se po válce stane státotvornou, když právě ona zachraňuje stát.
Spory se odehrály v Rakousku-Uhersku i v českých poměrech, protože Bohumír Šmeral trval na starém austromarxistickém programu. Mezitím se však objevuje sociálnědemokratická část, jako byl Habrman a především František Soukup. Ti se stávají součástí proudu české politiky, která se připravuje usilovat o samostatný stát. V tuto chvíli se sociální demokracie vnitřně štěpí.
ZK: Austromarxismus a autonomistické řešení bylo řešení internacionalismu v praxi. Sociální demokraté říkali, že skutečný internacionalismus musí mít konkrétní program, jinak se stává prázdným slovem. Jestli se mýlili nebo nemýlili, je něco jiného.
Například Šmeral pronesl v těchto okamžicích děsivou vizi, že jestliže se Rakousko rozpadne, nebude síla, která bude držet střední Evropu pohromadě a nastane konflikt,který může rozpoutat novou třicetiletou válku. Pro autonomismus byl do roku 1914, protože tímto okamžikem se Rakousko ukázalo neschopné plnit roli, do které ho stavěli, a to ochraňovat své národy. Přidalo se totiž na jednu, německou stranu.
V tomto okamžiku začali vymýšlet své programy. V roce 1917 se sešli za účasti Šmerala, Habrmana a Němce (tedy trojky, která představovala nacionálnější austromarxistické ortodoxní křídlo a střed) a udělali program, který vytyčil cíl národních států, ovšem stále uvnitř mocnářství.
Jak se vyvíjela sociální demokracie v samostatném Československu? Hned na začátku se poměrně hbitě dostala do politického soukolí, ale pak uvnitř došlo ke krizi.
JK: Bolševická revoluce v Rusku nenastavila otázku programu,ale otázku systémovou.Tehdy se začíná měnit rolesociálnědemokratických stran. Nejde přitom jen o to, jestli v české sociální demokracii zvítězilo nacionální křídlo (Soukup a další). Do Československa totiž přicházely zprávy o bolševické revoluci. Píše o tom Právo lidu a jdou sem i zprávy očitých svědků o tom, že se pod hlavičkou socialistické revoluce děje něco, co s těmito ideály a cíli nemá nic společného.
Tehdy se mění koncept politiky sociální demokracie jako státotvorné strany. Strana se tehdy velmi bolestně a s velkou ztrátou občanské základny rychle a radikálně rozchází s komunizujícím levicovým radikálním proudem.
MZ: Problém státotvornosti sociální demokracie je důležitý. Když se řekne státotvorný, pro radikálněji myslící lidi to zní tak trochu divně: kompromisníci, co ustupují. Státotvornost byla skutečně nepříjemnou nálepkou. Vzpomeňte na Čapka, Peroutku a podobně, kteří vyhlásili program loajality k novému státu. V intelektuálním prostředí Československé republiky byli pak díky tomu Agenty Hradu, a to je to řečeno kulantně.
Státotvornost je ošidný termín, ale tehdy šlo hlavně o odmítnutí určitého radikálně revolučního konceptu, který se týkal konceptu vlastnictví, politiky a státu. Základní představa bolševiků a radikálů byla rozbít a zrušit buržoazní stát jako nástroj majetnické třídy a rozpoutat radikální revoluci.
Sociální demokraté však najednou pochopili, že je pro ně stát důležitý a že teprve v něm mohou platit nějaká práva. Došlo jim, že mohou usilovat o rozšíření volebního práva pro dělníky, čímž se mohou dostat do parlamentu, kde požadavky dělníků lépe prosadí třeba v podobě zákonů. Bylo tedy jasné, že je třeba politického jednání. To přitom není jen kompromis, ale je to taky souboj a kampaň.
Takže se najednou objevil pozitivní postoj k politice, ke státu a jeho institucím, které řeší sociální otázku. Stát už se nemusel zničit a zrušit, ale mohl se využít k řešení sociální otázky třeba pomocí sociálního zákonodárství. Stejně tak se to týká vztahu k trhu a k vlastnictví. Komunistická představa je radikální v tom, že vlastnictví vytváří bariéry mezi lidmi, protože vytváří třídu majetných a chudých, není tam žádná sounáležitost, je to nesmiřitelný boj. Najednou se ale ukázalo, že vlastnictví může mít asociální důsledky, když se kumuluje a rozvíjí dravčím způsobem. Ovšem na druhou stranu to, že společnost rozvíjí produktivní potenciály, se dá využít i pro ty nejchudší. Bohatství se může redistribuovat ve jménu spravedlnosti. Reformní sociální demokracie to přijaly a staly se po první světové válce státotvornými v tomto smyslu.
ZK: Nelze to chápat černobíle. Po rozkolu v sociální demokracii vznikla Komunistická strana Československa. To je „boj o Lidový dům“. To byla záminka, těžko říci, z které strany. Spíš to vypadá, že do něj byla levice vehnána, protože to byl marný boj.
MZ: To byl důležitý a zvláštní moment ve srovnání s tím, jak se podobná situace odehrála v jiných sociálních demokraciích. Bohumír Šmeral se tehdy postavil do čela radikálnějšího proudu v sociální demokracii. Konstituovala se tak radikální levice, která odmítala státotvornost soukupovsko-habrmanovského nacionálního vedení. Tento směr pak získával v letech 1919 a 20 velkou podporu ve veřejnosti.
Habrmanovská skupina se stávala elitou, ale nálada mas bylaproti nim. Šmeral na rozdíl od jiných komunistických stran, které vznikaly, vytyčil program masové levicové strany a pokusil se s ním zmocnit sociální demokracie. To se mu málem podařilo na třináctém sjezdu, kde byli především radikální delegáti a který byl nakonec zpochybněn.
Takže si nemyslím, že do toho byla levice radikálně vmanipulována, ale naopak: Šmeral se pokusil aktivně zmocnit celé sociální demokracie. Naštěstí se odehrál zákulisní souboj a konal se sjezd s novými delegáty.
Pak šlo už o vlastnictví Lidového domu. Levice proti tomu vyhlásila generální stávku. Boj o Lidový dům bylo velké téma levice za první republiky, ale Šmeral nakonec tento boj prohrál.
Tak vzniká na jaře 1921 komunistická strana, která je i tak velká a masová, a zabydluje se v české politice. To je rozdíl od všech jiných komunistických stran v okolí, které vždy byly úzce elitářské, radikální, bolševické, proruské, agentské nebo jaké chcete. Česká byla masová a trvá to do současnosti.
ZK: Byla vytvořena komunistická strana, která naprosto nevyhovovala tomu, jakou komunistickou stranu chtěla mít v Československu Kominterna. Masová strana byla pro Kominternu nepřijatelná. Tapotřebovala stranu, která bude elitním uskupením, jež bude poslouchat centrálu, která bude pro celý svět řídit cestu k dobytí moci.
Třeba představa KSČ o vzniku Československa, že to bylo vyústění národního hnutí, byla naprosto nepřijatelná. To totiž musel být imperialistický stát, který sloužil Dohodě jako strážce imperialismu na místě, kde stál.
Toto bolševizování komunistické strany trvalo téměř deset let. A prosadilo to až teprve Gottwaldovo vedení.
To bychom trochu odcházeli od sociální demokracie, byť její cesta se s cestou komunistickou často splétala, srážela, dokonce se stávala společnou?
ZK: Zčásti ano, ale zčásti to dopadlo tak, že komunistická strana ztrácela obrovské množství členstva, které přecházelo zpátky do sociální demokracie.
Sociální demokracie měla pro reformismus vymyšlenou tezi, že je to přechodné období, ve kterém jak zástupci kapitálu, tak zástupci dělníků nemohou vytvořit majoritu a musí se spolupodílet na správě státu. Když se podíváte za kulisy vládních koalic, zjistíte, že jejich jádrem jsou na jedné straně sociální demokraté a na druhé straně agrární strana. Rudozelené vlády. Někdy to bylo otevřeně, ale i když si později neříkali rudozelené, držela tato dvě jádra koalice pohromadě. Jakmile se však jedna strana pokusila převážit, druhá šla proti.
Jaké bylo postavení sociální demokracie v systému první republiky?
JK: Sehrál v tom roli i národnostní prvek, ale v úplně jiném kontextu a konceptu. Komunisté sjednotili levicové proudy jednotlivých bývalých národních sociálních demokracií za Rakouska-Uherska v Československu. Sociální demokracie ale naopak dokázala spolupracovat a navázala na úspěšnou spolupráci s německou sociální demokracií v době odchodu z vlády panské koalice.
Posílení prvku v otázkách sledování společných sociálních programů a to, že se společně ve vládách podíleli na sociálním zákonodárství jak čeští, tak slovenští a němečtí sociální demokraté, vytvářelo daleko širší základnu sociální demokracie.
Mnoho se o tom takto nemluví. Když se však člověk podívá na osudy jednotlivých sociálně demokratických politiků, jakou roli měli ve vládách nebo vysokých státních úřadech, o něčem to vypovídá.
Jak spolu vycházeli sudetští sociální demokraté a místní sociální demokraté? Notabene u slovenských sociálních demokratů také byly autonomistické tendence.
ZK: Německá sociální demokracie stejně jako rakouští sociální demokraté odmítala československý stát. To trvalo do roku 1923 nebo 1924. Roku 1923 byl kongres Socialistické internacionály v Hamburku, kde německá sociální demokracie obvinila československou sociální demokracii z oportunismu, protože byla vždycky trochu víc nalevo.
V průběhu 20.let se však vytvořila společná fronta všech sociálně demokratických stran. Nebyla to jen československá a německá, ale byla ještě polská, maďarská atd. Ty potom spolupracovaly.
Když se vytvářela komplexní vláda, československá sociální demokracie si dala podmínku, že v ní bude ministr za německou sociální demokracii. Stal se jím brněnský advokát Czech. Tím se posílila fronta sociálních demokratů, kteří pracovali společně až do roku 1938.
Tehdy v německé sociální demokracii vznikla opozice, která byla pro její modernizaci. V jejím čele stál mladý Wenzel Jaksch. Ten, aby mohl lépe oponovat Henleinovi, ke kterému se začali hrnout němečtí voliči, udělal takový úkrok směrem k lidovecké politice: opustit přísně třídní politiku sociální demokracie. Výsledkem byla nacionalizace strany.
To se ukázalo za války: Když Wenzel Jaksch vyjednával s Edvardem Benešem, ve skutečnosti odmítl anulovat Mnichov. Byl pro to, aby se takzvaná sudetská území stala volná a mohla na základě plebiscitu rozhodnout o tom, co s nimi bude. To Beneš tak dlouho odkopával, až bylo jasné, že se to nestane.
JK: V době mnichovské krize se německá, respektive sudetoněmecká sociální demokracie, postavila jednoznačně na pozice ochrany republiky. Je také fakt, že za druhé republiky, kdy bylo odtrženo pohraničí, patřili vedle komunistů tehdejší sociální demokraté mezi nejvíce pronásledované. Dále je pravda, že němečtí antifašisté z řad německé sociální demokracie sehráli obrovsky pozitivní roli pro myšlenku Československa, které mělo být osvobozeno od Hitlera a nacismu.
MZ:Nacionalizace německé sociální demokracie před válkou je ošidný termín, protože nacionalizace je Henlein, Sudetoněmecká strana. Jde o to, že nacionalizace probíhala v celém tehdejším prostředí. Nenacionalizovala se jenom německá sociální demokracie, česká politika se taky stává nacionálnější, protože tématem se stala obrana republiky.
V tom byl bohužel čechovský internacionální třídní program de mode, byla to stará záležitost. Jaksch v podstatě správně reagoval na nastalou situaci tím, že se pokusil s Henleinem bojovat o německé dělníky, což dělal to relativně úspěšně.
Navíc Beneš na počátku v Londýně pořád předpokládal, že zástupce německé sociální demokracie nakonec zasedne do vlády. O tom se však jednalo v domácím prostředí.
Samozřejmě byla válka, byly tady represe, odpor proti Německu a česká nacionalizace, která je také srozumitelná. Takže jsou to střety někdy čistě osobní, ale mají i věcný půdorys, protože se nenašla společná řeč mezi českou a německou politikou.
ZK: Nelze najít jenom nějaké smírné stanovisko, protože to bylo dáno základním programem odboje, který ale nevymýšleli v Londýně, ale doma. Program odboje byl zásadně proti Němcům, pokud nebudou chtít obnovu Československé republiky tak, jak existovala před Mnichovem. Říkalo se tomu nulita Mnichova.
Na to Wenzel Jaksch nechtěl přistoupit. A nepřistoupil na to nikdy. V tom byl Edvard Beneš jako mezi mlýnskými kameny a také v tom tak dlouho manévroval, až všechny velmoci řekly: ano, nulita Mnichova. Pak už nebylo o čem mluvit.
Byla totiž taková paradoxní situace. Českoslovenští Němci, kteří působili v Anglii, měli československé státní občanství. Jako československé státní občany je československá exilová vláda mobilizovala do armády, ale oni odmítali jít do armády. Nikdy však československá vláda neřekla, že neplní povinnost občana československého státu. Šli by totiž do sběrných táborů. Byl to konflikt, který byl těžko řešitelný bez nulity Mnichova.
Jak dopadl Wenzel Jaksch? Jak dopadli sudetoněmečtí sociální demokraté v souvislosti s odsunem?
JK: V Londýně se odtrhla od Jaksche menší skupina německých sociálních demokratů, kteří částečně přistoupili na nový československý program. (Je to zjednodušené, ale je možné to takto říct.) Wenzel Jaksch se tak dostal do pozice, které se dnes v odborné literatuře říká protibenešovská opozice.
Po skončení druhé světové války a odsunu se vyhranil vůči novému československému programu řešení německé otázky v Československu a odešel a pak zůstal v Londýně.
Československá sociální demokracie se národnostně očistila a statečně vykročila směrem ke dvouletce, později k pětiletce. Jsou tady dvě jména, která tuto dobu charakterizují: Fierlinger a Laušman. Je pravda, že sociální demokracie byla ohledně znárodňování v roce 1945 radikálnější než komunisté?
JK: Po dobu dvou nebo tří měsíců určitě. Komunisté k této otázce přistupovali velmi opatrně, protože až do června nebo do počátku července byl Gottwald pro program, který byl obsažen v Košickém vládním programu. To znamenalo zůstat u národních správ a postupovat poněkud pomaleji a opatrně.
Ovšem tlak zejména ze strany odborů a průmyslových závodů na socializaci a zestátnění, podpořený tehdejším ministrem průmyslu Bohumilem Laušmanem, přitlačil i další politické činitele včetně prezidenta Beneše k tomu, že došlo k jednání o tom, jak na tuto otázku reagovat. V první polovině července tak i komunisté přistoupili na to, že budou jednat o znárodnění.
ZK: Evropská sociální demokracie v té době viděla postup vpřed ve znárodnění nebo postátnění průmyslu, výrobních prostředků. Československá sociální demokracie tak v podstatě šla v těchto šlépějích. První obrat, který byl naprosto zásadní, provedla německá sociální demokracie. To ale bylo až na sjezdu v Godesbergu, který se konal v roce 1949, čili poté, co v Československu bylo už rozhodnuto.
Komunisté si počínali tak opatrně proto, že jejich cílem bylo dobýt moc. Kdežto sociální demokraté měli jak různá křídla, tak představu, že jsou povinni plnit program, který patří sociální demokracii, a proto byli v této otázce ortodoxnější.
MZ: Určitě je to důležitý moment, protože se často říká, že sociální demokracie chtěla všechno zestátnit a byla radikálnější než komunisté, takže za únor jakoby víc může. To je chybná úvaha.
Program zespolečenštění a socializace byl všeobecně sdílenou představou o budoucím rozvoji hospodářství. Intelektuálové a politikové té doby hledají poučení z příčin, které vedly k válce. A za jednu z nich byla všeobecně považována krize ve 30. letech.
ZK: Tady hrálo roli, že v jedné zemi kapitál dokonale selhal. Byl to říšskoněmecký kapitál, který se v určitém okamžiku rozhodl podpořit nacisty, protože mu vyřeší a uleví v neobyčejně těžkých a nezvládnutelných problémech hospodářské krize.
To, že je kapitál tohoto schopen, byla noční můra, která tlačila všechny politiky, dokonce i Brity. Proto k velkému znárodňování dochází ve Velké Británii okamžitě po roce 1945. Hrdina národa Winston Churchill neobstojí ve volbách a je nahrazen Attleem, který nasadí program znárodňování. Ve Francii prochází znárodňování. Když dnes jezdí někdo v Renaultu, nevšimne si toho, že je tam napsáno Renault, Régie nationale. To je národní správa firmy Renault, která dodnes funguje.
MZ: Po válce se skutečně buduje sociální stát. První představy byly samozřejmě „hurá, budeme socializovat“. Ovšem byla to socializace, jejímž smyslem bylo řešení sociální otázky a spravedlnosti ve smyslu reformním: využít stát k řešení sociální otázky. Nikoli v komunistickém smyslu: dobýt moc k tomu, abychom tady vybudovali komunistickou společnost.
(redakčně kráceno)