Příběh naší nejstarší univerzity přesně opisuje jednou bouřlivé, jindy nesnesitelně klidné dějiny naší země. Univerzita Karlova se nevyhnula politickým, konfesním, národnostním, a pochopitleně ani studentským třenicím. Patřila mezi exkluzivní ústavy a působily na ní osobnosti světového věhlasu, ale byla také provinční univerzitou žijícící ze svého zacházejícího lesku. Dnes, po 665 letech nepřetržité existence, usiluje znovu o návrat mezi elitu a tak i o své slavné jméno.
Univerzita Karlova - 665 let vzdělanosti
O Karlově Univerzitě hovořili v Historii.cs z 30. března historička Ivana Čornejová z Ústavu dějin Univerzity Karlovy, historik Michal Svatoš a prorektor Univerzity Karlovy Stanislav Štech. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
Jak vůbec napadlo Karla IV., že založí univerzitu?
Svatoš: Nevedlo ho k tomu to, že by chtěl více inteligentních byrokratů na svém dvoře. Určitě nechtěl posílit úlohu církve, jak se domnívalo devatenácté století, nebo pozici Čechů, jak se domnívali čeští nacionálové. Určitě mu ale šlo o jeho vlastní majestát. Z Francie totiž věděl, že každé úplné království musí mít korunu, ozdobu – univerzitu. Vzor pak jistě hledal v Paříži na Sorbonně.
Čornejová: V zakládací listině, v části, která se jmenuje Arenga, je vždy citován vznosný Karlův obrat, že chce, aby jeho poddaní měli stůl hojnosti připravený k hostině (tedy hojnosti intelektuální). Kromě toho Karel IV. univerzita v Praze nebyla jediná, neboť Karel IV. založil řadu univerzit také v Itálii. Ta pražská byla samozřejmě nejvýznamnější a měla největší věhlas díky tomu, že se jí Karel IV. věnoval, a stejně tak jeho syn Václav IV.
Svatoš: Karel IV. zasloužil o faktický chod univerzity daleko víc než tím, že ji založil. Dostatečně to dokazují věci jako Karolinum a všechny ostatní, u jejichž zrodu stál.
Karel IV. svůj výtvor také svěřil pod ochranu nejvýznamnějšího patrona českých zemí, svatého Václava, a založil všekřesťanský ústav. Nezaložil českou univerzitu pro Čechy nebo říšskou pro obyvatele říše, založil univerzitu, která měla sloužit celému křesťanskému světu.
rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl:
Kontinuita je jednou z výjimečných charakteristik Karlovy univerzity ve srovnání s dalšími evropskými institucemi. Univerzita je totiž stará nejen ve smyslu doby její existence, ale i tím, že se jí navzdory všem dějinným peripetiím podařilo kontinuálně fungovat. Občas ve velmi osekané podobě, občas těsně nad propastí, existovat ale nikdy nepřestala.
Nejblíže diskontinuitě byla během okupace, kdy byly zavřeny české vysoké školy. Nedošlo k tomu, ale díky roku 1882, kdy se rozdělila na českou a německou větev. Takže i když česká část byla zavřena, německá pokračovala. Byla akademicky v dost bídném stavu, protože za sebou měla nacistické čistky, takže to není období, na které bychom byli hrdi. Institucionálně však pražská univerzita pokračovala a na konci války se to prohodilo. Německá větev byla zavřena a zase se znovu otevřela – ve stejných prostorách, dokonce částečně s využitím stejných insignií. (Původní insignie sice byly na konci války ukradeny, ale využily se některé, které na univerzitě zůstaly.)
Mnohé století si hrálo se slovíčkem „universitas“. Co to vlastně je?
Svatoš: Nejpravděpodobnější výklad spočívá v tom, že je to obec učících a vyučujících. To znamená, že celou křesťanskou univerzitu tvoří dvě věci – akademická autonomie a ty dva články, které k sobě neodmyslitelně patří dodnes.
To už byly tehdy akademické svobody?
Svatoš: Byly. Bez nich by to opravdu nešlo. Jestliže se Karel IV. inspiroval na Sorbonně a v Boloni, na vrcholných modelech středověkých univerzit, nemohl udělat nic jiného než své vzory okopírovat. S tím pak přišla svoboda bádání, vyučování a toho, co vyučuji, a také svoboda sdružovat se do jakéhosi cechu vzdělanců, mistrů a studentů.
To ty svobody v minulém režimu nebyly takové jako ve středověku?
Čornejová: Rozhodně ne. Německý badatel Friedrich Paulsen na konci 19. století napsal bonmot, že univerzitní autonomie byla úplná pouze v den založení univerzity, potom se světská nebo církevní moc vždy snažila její svobody zmenšovat.
Vy jste mluvil o Sorbonně, znám životopis Francoise Villona, to tedy studenti hodně zlobili?
Svatoš: To snad bylo imanentní všem studentům od samého počátku. Abélard, který stojí na počátku univerzit, byl potulný student, který se protivil veškeré vrchnosti. S tím se tedy univerzitní student narodil.
Co znamenalo to rozdělení učitelů a studentů do čtyř národů? Máme to vnímat současným pohledem na národy?
Svatoš: Ne, v žádném případě. Univerzitní národ, zvláště středověký, je rozhodně něco jiného než moderní národ. Nemá to nic společného s etnicitou, s jazykem. Jsou to lidé z jedné oblasti, ze které přicházejí na univerzitu. Pražská, a na tom je vidět její všekřesťanský charakter, není určena jen pro domácí, ti byli pouze jedním ze čtyř univerzitních národů, další jsou Bavoři, Sasové a Poláci. Bavorsko znamená jižní Evropa, Sasové severní Evropa a Poláci východní Evropa. A český univerzitní národ nebyli lidé jenom z tohoto království, ale z většiny slovanských území.
Jaké postavení měla tehdy tato univerzita v Evropě?
Čornejová: V Evropě střední měla postavení jedinečné, protože byla jediná. Byla to jakási výspa vzdělanosti na sever od Alp a směrem na východ Evropy. Do roku 1409 zde studovalo opravdu mnoho studentů a přicházelo mnoho mistrů z celé Evropy.
Dnes je to podobné, ale už to není „universitas“, říká se tomu globalizace…
Štech: Někdy se přirovnává tehdejší pestré složení studentů a jejich vandrování k současným mobilitám. Podle mne jde o něco trochu jiného. Mobility jsou určitý politický projekt, jsou implementované svrchu. Tehdy pravděpodobně žádná centrální instance, která by regulovala putování mezi univerzitami, neexistovala. Efekt ovšem může být podobný, a jistě velmi zajímavý. A lingua franca, angličtina, je šťastným dědictvím toho, co bylo dřív.
Tenkrát byl na univerzitách univerzální jazyk?
Svatoš: Boloňská deklarace, která je vzorem pro mobilitu (pro pohyb vzdělaných nebo vzdělávajících se po celém světě), se inspirovala středověkými poměry. A to minimálně v univerzálním jazyce, kterým byla latina, a v tom, co středověk nazýval „peregrinatio academica“, tedy pohybem mezi jednotlivými univerzitními centry. Nešlo však pouze o výměnu učitelů, ale také učebních pomůcek – vlastně všeho, co tehdejší intelektuální Evropa znala a co se dalo transportovat pěšky nebo na koni. A fungovalo to v podstatě stejně, jako kdyby to bylo řízeno centrálně, někdy i lépe.
Čornejová: Fungovalo to lépe a ve větším množství. Byla zmíněna angličtina, která je všelijaká. S latinou to často nebývalo jiné. Výslovnost latiny je jiná ve Francii, jiná v Anglii a jiná v Itálii. Čili u toho obecného porozumění si museli vždycky na jazyky zvyknout.
rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl:
Jedním z aspektů mezinárodní reputace naší instituce je to, jak sem přicházejí lidé z ciziny. Právě teď je proto důležité se soustředit, aby pro ně naše univerzita byla jako magnet.
Studentů na krátkodobějších stážích, semestr nebo na dva je docela dost. Mnoho z nich je v rámci evropského programu Erasmus, ostatně univerzita je řadu let hodnocena jako jedna z deseti nejaktivnějších evropských univerzit v rámci tohoto.
Druhá věc jsou studenti, kteří u nás studují celý program, takže na konci je z nich magistr, doktor, něco… Těch máme řádově asi 8.000, asi 14 % všech studentů. Ve srovnání s mezinárodními měřítky to není špatné číslo. Musíme však přiznat určitý „švindl“ – asi polovina z nich je ze Slovenska. Formálně to tedy jsou cizinci, ale fakticky je tak nebereme.
Padlo zde datum 1409, kdy byl vydán Dekret kutnohorský. Celé mládí až do středního věku jsem se dozvídal, že to bylo pokrokové, že se na univerzitě konečně udělal pořádek. O čem byl Dekret kutnohorský?
Svatoš: Václav IV. potřeboval hlasy všech čtyř univerzitních národů k tomu, aby byl znovu zvolen říšským panovníkem. Domácí, Češi, mu to přislíbili a navštívili ho v Kutné Hoře, proto Kutnohorský dekret, kde si vyžádali změnu de facto všech stávajících poměrů na evropských univerzitách. Dekretem kutnohorským byla zrušena parita – rovné zastoupení všech ve prospěch domácích. Běžná interpretace řekněme okolního světa: Byli vyhnáni cizinci. Běžná česká interpretace: Konečně se Češi domohli svých letitých práv.
Čornejová: Ta běžná interpretace byla: Ne cizinci, ale Němci.
Svatoš: Od roku 1409 je pražská univerzita stínem toho, co vytvořil Karel IV. Už nemá čtyři fakulty, ale jednu jedinou, a to až do začátku 17. století. Už to nejsou stovky, ale jednotlivci. Už to není evropská všekřesťanská škola, ale ústav pro výchovu domácích, sloužící jenom domácím. O něco později je univerzita konfesionálně omezena a stává se utrakvistickou. To jsou ta negativa.
Za pozitivní bych počítal minimálně dvě věci. Vzniká nová univerzita, protože ti, co z Prahy odešli (secesionisté), vytvořili univerzitu v Lipsku. A druhá věc je, že vzniká nový model univerzity, která je zaměřena jen na zemi, v níž univerzita působí.
Čornejová: Je to klasická ukázka zásahu panovníka do akademické autonomie. Část univerzity s tím sice souhlasila, ale ten akt byl proveden zvenku.
Odkdy se to vykládá jako pozitivní čin v naší historiografii?
Čornejová: To je až v posledních desetiletích. Předtím na jedné straně převládla pozitivní linie, že univerzita byla v 16. století typicky česká. Na druhé straně byla zdůrazňována negativa, že univerzitu navštěvuje méně lidí a že přestala být středem středoevropské vzdělanosti.
Já jsem četl, že tím se Karlova univerzita stala záležitostí provinciální?
Čornejová: Samozřejmě se stala provinciálnější, ale jak kolega Svatoš zdůrazňoval tu zemskost, tak to byl s nástupem reformace běžný jev v celé Evropě – co země, to jedna univerzita, takže ta pražská v tomto Evropu předešla. Jestli je to dobře nebo špatně, nechť posoudí každý sám.
rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl:
Někdy mám uličnickou tendenci říkat, zvrátit Dekret kutnohorský! Chce-li univerzita být významným hráčem a posilovat dále svou pozici v akademickém světě, bez mezinárodního rozpřažení narazí na své meze. Na univerzitě máme lidi, na které jsem velmi hrdý, jsou to takříkajíc synové a dcery českého národa. Zaplaťpánbůh za to. Ale ta studnice není neomezená. Musíme využít mezinárodní rozměr. Nakročeno k tomu máme myslím velmi dobře, ale rozhodně je ještě co dělat.
Jako obvykle nás to vrací k finanční otázce. Chceme-li se utkat na mezinárodním trhu, musíme se smířit s tím, že tam jsou nastaveny nějaké platové hladiny, s kterými není jednoduché se vypořádat. A je to i o celkovém vědeckém a intelektuálním prostředí: jak je pro lidi stimulující, jak jim připadá zajímavé být jeho součástí. Je těžké přitáhnout špičkového vědce do prostředí, kde si bude připadat intelektuálně osamělý. Jakousi naději vidím v tom, že na krátkodobější pobyty sem akademičtí pracovníci jezdí opravdu rádi. Jistě k tomu přispívá lokalizace v Praze, ale není to zdaleka jenom tím.
Jak to pokračovalo s univerzitou po husitských válkách?
Čornejová: Zůstala pouze jediná fakulta, filozofická, tehdy se říkalo artistická, kde byly sporadicky přednášky například z medicíny nebo práva. Byli tu zahraniční studenti a mistři, ale v mnohem menší míře než dříve. A zejména v 15. století tu ještě studovali katolíci, i když byla univerzita konfesijně vyhraněná. 16. století je pak stabilní dobou nástupu humanismu a univerzita se stává typickou humanistickou akademií, která měla své protějšky v mnoha zemích Evropy. A k oživení činnosti dochází v polovině 16. století, kdy zve Ferdinand do českých zemí jezuity, kteří zakládají u svatého Klimenta v Praze akademii v Klementinu. A tyto dvě školy, v Klementinu a v Karolinu, mezi sebou začínají soupeřit v učení.
Studijně nebo i konfesijně?
Čornejová: Konfesijně ne. V Karolinu byli vesměs utrakvisté, kdežto v Klementinu byli mezi vyučujícími jedině katolíci, jezuité. Ovšem mezi studenty na začátku rozhodně nebyli, jezuité dokonce nesměli na své žáky působit tak, aby změnili své vyznání, i když se to často pod vlivem dobré výuky dělo. Takže spolu soupeřili na poli učeném, intelektuálním.
Jak to vypadalo?
Čornejová: Vzájemně se zvali na disputace, v obou institucích se konala divadelní představení, která byla tehdy součástí výuky. Nemůžeme si představovat, že to bylo něco jako Shakespeare. Byly to školní hry, školní dramata.
Byly nějaké spory mezi studenty? Popralo se to někdy?
Čornejová: Jak už jsme zmínili, studenti byli živlem neklidným. Ve všech univerzitních městech docházelo čas od času ke studentským bouřím. Vesměs neměly ideologické podklady, ale běžné byly rvačky a souboje. Studenti bojovali za vyšší ideje jen v určitých momentech, a to nebojovali spontánně, ale organizovaně v rámci akademických legií. Tak tomu bylo třeba v roce 1648, 1848.
Historie.cs - Univerzita Karlova – 665 let vzdělání (zdroj: ČT24)
Jak se to začalo vyvíjet, když došlo k náboženskému zlomu, k rekatolizaci po Bílé hoře?
Čornejová: To bylo zcela jednoznačné. Univerzita byla jednou z prvních institucí, která podlehla rekatolizaci, protože téměř všem, kteří vytvářeli koncepty rekatolizace, chceme-li protireformace, bylo jasné, že je třeba začít u školství. A to u nejvyššího článku, univerzity. V roce 1622 tak panovník věnoval univerzitu jezuitům, kteří ji spojili se svou akademií v Klementinu.
A jak se jmenovala?
Čornejová: Ještě se nejmenovala jinak. Došlo ale k obrovským sporům, ne však s nějakými nekatolíky, ale mezi jezuity a pražským arcibiskupem, kardinálem Arnoštem Vojtěchem Harrachem, který se začal hlásit o svá kancléřská práva, která věnoval univerzitě už Karel IV., pražský arcibiskup totiž býval kancléřem univerzity. Tyto spory se vlekly až do poloviny 17. století, kdy do akademické autonomie znovu zasáhl panovník, tentokrát Ferdinand III. Tehdy byly definitivně spojeny obě složky, klementinská a karolinská, vzniká Univerzita Karlo-Ferdinandova, která pod tímto názvem existuje v Praze až do roku 1920.
Pak přišel Josef II. a trošku to školství změnil?
Čornejová: Školské reformy začaly už za Marie Terezie a za Josefa II. pokračovaly – jedna reforma stíhala druhou. Podstatné bylo, že se univerzita vymanila z církevní moci, ale přešla pod moc státní. Tyto dvě složky soupeřily od 17. století, na konci 18. století vyhrává stát a s ním přichází další a silné potlačení akademických svobod trvající až do poloviny 19. století.
Svatoš: Skutečně těžkou srážkou s akademickou samosprávou, se zřízením vysoké školy vůbec, bylo to, že stát zbavil univerzitu samostatného financování a vlastní soudní pravomoci. Rektor akademickým senátem byl do konce 18. století nejvyšším soudcem.
Počkejte, když jsem jako student něco provedl, tak jsem nepatřil pacholkům od starosty nebo primátora?
Svatoš: Patřil jste pod akademickou jurisdikci, která, jak je známo, byla vždycky liberálnější než městská, zemská nebo církevní.
Když měli studenti větší svobody, nemělo to vliv i na to, že jejich duch se rozvíjel svobodněji, tedy i svobodněji přistupovali k věcem, svobodněji studovali a měli větší rozlet?
Štech: Svoboda je hrozně důležitá. Druhá strana je kvalita, jak je nastavovaná výuka, kritéria, normy, omezení. Ne nadarmo má slovo disciplína dvojí význam. Jeden spíše pedagogicko-psychologický, kázeň, ukáznění těla, ztišení těla, druhý význam je vědní obor. Jinými slovy to úzce souvisí.
Čornejová: Třetí význam slova disciplína jsou důtky.
V roce 1882 se univerzita rozdělila na českou a německou (teologická fakulta až o 10 let později). Proč a jak se to stalo?
Čornejová: Je to jediný výsledek českého státoprávního snažení o emancipaci. Je možné říct, že to mělo velký význam pro samostatný rozvoj české vědy. Soupeření s německou složkou totiž vedlo ke kvalitativnímu posunu jednotlivých oborů. Na druhou stranu byly vleklé spory o budovy, o insignie, o archiv. (Rektorská žezla a jednotlivých fakult, která jsou dnes k vidění, vznikla pro českou univerzitu v roce 1882, protož. Ta stará, která pocházela někdy z 15. a 16. století, jsou od dubna roku 1945 nezvěstná.)
Svatoš: S kolegyní Čornejovou bychom měli být těmto sporům vlastně vděční, protože díky neustálým třenicím se rozvinulo bádání nad univerzitními dějinami. Historickému nacionalismu tedy vděčíme za to, že se věnoval také minulosti.
A jak to dopadlo v samostatném Československu?
Svatoš: Tam je klíčový rok 1920, kdy vznikl první vysokoškolský zákon pro celou Československou republiku, Lex Mareš – podle tehdejšího rektora Pražské univerzity Františka Mareše. Kromě toho, že Karolinum patří univerzitě, stanovil jednu podstatnou věc: tradiční a významný název Karlova univerzita patří české univerzitě. A tím bylo zaděláno na letité spory.
A německá existovala dál?
Čornejová: Německá existovala dál a jmenovala se Německá univerzita v Praze, čili jako by byla založena znova.
Pozoruhodný je ten nacionální spor, který vedl k velmi nemilým koncům. A zajímavé také je, že Marešův zákon neměnil nic na obsahu studií a uspořádání univerzity. To, co bylo stanoveno při reformách v polovině 19. století, díky aktivitě ministra kultu a vyučování Lva Thuna, bylo zachováno až do poloviny 20. století. Takže to fungovalo velmi dobře.
A k jakým smutným koncům to vedlo?
Čornejová: Jak jsem zmínila, pokračovaly spory o budovy, pak dochází ke sporu o insignie. Přestože německá část měla staré insignie předat české Karlově univerzitě, nepředala je. Ve 30. letech dochází k vyloženě otevřeným střetům nejen mezi studenty, ale i mezi Čechy a Němci, k takzvané insigniádě. Insignie byly pak na čas vráceny, ale v roce 1939, kdy byly všechny české vysoké školy zavřeny, vše přechází pod německou správu.
Pak ovšem přišla doba odgermanizování, která univerzitu nemohla zasáhnout, protože nefungovala za války, a pak přišel rok 1948?
Svatoš: Většina obyvatel této země vnímá jako zlomový bod 25. únor 1948. Vše, co se na univerzitě podstatného změnilo, bylo až v roce 1950. Akční výbory, čistky na fakultách sice probíhaly už po únoru 1948, ale základní změna podoby a funkce školy přišla teprve se zákonem, který dostal jméno tehdejšího ministra školství Zdeňka Nejedlého.
Čornejová: Trochu neprávem je to připisováno jenom jemu…
Svatoš: Z původní, řekněme, svobodné školy se stává instituce podřízená dvěma základním myšlenkám. To první je katedra – nehledejme základ v latinském cathedra, ale v ruském kafedra – a jednoznačně vůdčí princip. Ten, kdo vede katedru, obor, povede všechny, kteří tam působí. A to druhé je, že se ruší samostatnost studentů. Ruší se studentské spolky, vytváří se jednotná svazácká organizace, kde jsou studenti pouze její součástí. Mimo jiné je také zabrán univerzitní majetek. Kdykoli jedu po Klárově v Praze a podívám se na dnešní předsednictvo vlády, vzpomenu si, že tam bývala Strakova akademie – původně studentský majetek.
Čornejová: Nebyl to jen hmotný majetek. Peníze nadací a stipendií, některé fungovaly skutečně od poloviny 17. století, byly znárodněny také a nikdy nebyly vráceny.
rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl:
Je potřeba si uvědomovat také aspekt univerzity coby vědecké instituce. Kromě jiného také proto, že to historicky bohužel není úplná samozřejmost. Během komunistického období byla věda do značné míry vytěsňována, skoro vyháněna z univerzity. V některých oborech poměrně velmi úspěšně, v některých méně. Ten sovětský koncept – vysoké školy ať učí a vědu nechají někomu jinému – v povědomí stále trochu zůstává, přestože univerzita je s náskokem nejproduktivnější vědeckou institucí. Když se podíváme na počty nějakých vědeckých výstupů, je univerzita na stejné úrovni jako souhrn všech ústavů Akademie věd. A co se týče citovanosti výsledků, tak se dostává dokonce před něj. Je to naprosto zásadní pro to, aby univerzita plnila roli, jakou plnit má. A je dobré, aby se o tom vědělo.
Svatoš: To se týká všech totalitních režimů, které ve své podstatě se snaží ovládnout absolutně všechno. Svobodné akademické prostředí tomu vzdorovalo, ale získat ho na svou stranu bylo jednoduché. Mohli zrušit univerzity nebo je zkusit glajchšaltovat. Pozoruhodné je, že na akademické půdě se drží, snad z tradice, povědomí, že má být prosta všech politických vlivů, má být svobodná a samosprávná.
Štech: Enklávy svobody se vynořovaly, ale nebyla tu akademická samospráva – podíl na řízení instituce.
Pak přišlo vydechnutí v šedesátých letech, kdy studenti sehráli velmi pozitivní roli?
Čornejová: Už celá šedesátá léta byla svobodná. V roce 1966 vešel v platnost nový vysokoškolský zákon, který byl mnohem lepší než ty, co vznikly po roce 1990. Ačkoliv se odvolával na vedoucí úlohu strany a akademičtí hodnostáři byli jmenováni, byla to velmi propracovaná a rozumná soustava, která vracela, v 50. letech zrušené, akademické tituly.
Svatoš: Rok 1968 není tolik příklonem pražského vysokoškolského studentstva k reformním ideám pražského jara jako návrat k představě, jak vypadala svobodná akademická půda. Vznikly akademické rady studentů, slavné ARS, což je na poměry tehdejšího reálného socialismu návrat k akademické svobodě, jaká byla před rokem 1950. Vlastně neuvěřitelná věc přes tu obrovskou bariéru věků.
Potom přišla normalizace. Václav Černý tvrdí, že normalizace zasáhla univerzitu a vysoké školy víc než 50. léta. Dá se to tak říct?
Čornejová: Těžko říct. V 70. letech byli vyhozeni ti, kteří přišli v 50. letech na fakultu jako kádrové posily místo lidí, kteří byli vyhozeni v té době. 70. léta, co se týče útlaku, intelektuálního nedostatku svobod obecně, byla hrozná.
Do rukou se mi dostal takový svod dat pro potřeby tehdejšího rektora, který v roce 1972 vypracoval prorektor Vilibald Bílek. Byly tam statistiky, kolik lidí odešlo z jednotlivých fakult, a je velice zajímavé, že vesměs z fakulty byli vyhozeni ti, kteří byli zároveň vyloučeni, a někteří jen vyškrtnuti, z komunistické strany. Pokud byl někdo bezpartijní, bylo na něho pohlíženo s větší benevolencí. Větší zastoupení bezpartijních bylo třeba na lékařských fakultách, na matematicko-fyzikální fakultě. Hůře na tom byly humanitní obory; kde bylo víc straníků než na filozofické, pedagogické a právnické fakultě?
Svatoš: Václav Černý má bezpochyby pravdu v tom, že to byla jedna z největších a cílených čistek. Sám tím byl zasažen a jeho vidění je velmi osobní, zaujaté. Nemohu s ním polemizovat, ale musím říci jednu věc, jeho vidění je jednostranné. Nevidí, že byla určitá místa (ostrůvky pozitivní deviace), kde se vytvářela malá pracovní nebo jiná společenství, která si žila do značné míry nezávisle na režimu, a byla badatelsky hodně významná nebo plodná.
rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl:
Dnes jsou tři nejuznávanější mezinárodní žebříčky, Times Higher Education Supplement, QS Rankings a hodnocení Šanghajské univerzity. Ve všech třech se naše univerzita umísťuje víceméně podobně, mezi druhou a třetí stovkou. Spousta lidí mi říká, hrůza, taková univerzita a je až dvou stá padesátá. Byl bych radši, abychom byli v první dvoustovce nebo se blížili první stovce. To by rozhodně univerzitě slušelo. A já bych byl rád, kdyby k tomu moje působení přispělo, jakkoli to jsou věci, které se nestanou přes noc.
Na druhou stranu, vysokých škol, které má cenu nějak hodnotit, je ve světě kolem 18.000, takže být dvou stý padesátý z 18.000 je docela dobré umístění. A to zvlášť když se podíváme na takovou „drobnost“, jako jsou peníze. Když se podíváme na univerzity, které s námi v žebříčcích sousedí, všechny mají významně silnější financování. A kolem prvních míst se vždy umisťuje Harvardova univerzita, která má oproti nám poloviční rozpočet, jenže v amerických dolarech. To se pak „závodí“ trošku hůř.
Doufám, že Karlova univerzita už nebude potřebovat ostrůvky pozitivní deviace. K tomu snad už nedojde. Akademické svobody budou trvat a studenti budou dále zlobit a svobodně myslet.
Svatoš: Chtěl bych být historickým optimistou. Univerzita vždycky, a nejen ta pražská, v sobě najde vnitřní mechanismy, jak se zbavit něčeho…
Čornejová: Jednou z nejhorších zátěží je nepředstavitelný nárůst administrativy. A ten tlak už není ze strany státu. Je to boloňský proces, který zasahuje všechny evropské univerzity, a ne zcela pozitivně. A když jsme hovořili o akademických svobodách, bylo by záhodno, aby v novém vysokoškolském zákoně byla možnost, že když někdo získá akademický titul neprávem, mohl by mu být odebrán. Ještě v 60. letech to tady fungovalo, nyní to možné není.
(redakčně kráceno)