Působení jezuitů mimo jiné v Jižní Americe zmapovali ve svém novém polohraném dokumentu tvůrci Otakáro Maria Schmidt a Jana Kristina Studničková. Film Misie s podtitulem Až na kraj světa s jezuity vznikl ve spolupráci s tvůrčí producentskou skupinou Patricka Diviše v brněnském studiu České televize. Jeho premiéru diváci uvidí na Štědrý den.
Kvůli přípravě filmu Misie jste s kamerou cestovali až do Jižní Ameriky. Pokud vím, byla to zatím vaše nejdelší cesta kvůli natáčení. Proč jste se vypravili zrovna tam?
Otakáro M. Schmidt: V našem filmu se zabýváme hlavně misiemi v Asii a Americe. Jižní Amerika je misionářství plná a člověk se tam s tím setká takřka na každém kroku. Byly tam v podstatě všechny katolické řády, ale my jsme se soustředili hlavně na jezuitské misie. Jezuité tam působili přímo mezi indiány a ochraňovali je před kanibalskými kmeny, ale i před vládci Inků, kteří sice představovali vyspělou civilizaci, ale co se duchovní podstaty týče, byla to doba kamenná. Například v Mexiku se praktikovalo lidské obětování. Zaživa byli lidem vyřezávána srdce a podobné hrůzy. To zobrazuje například film Apokalyptó od Mela Gibsona. Náš film nejde touto cestou, spíše ukazujeme, že jezuité mírumilovnou cestou chránili indiány před jejich okolím a někdy i před konkvistadory, kteří tam šli za zlatem. Původní obyvatelstvo vybavili hlavně vědomostmi, znalostmi, hudbou a Biblí. Dobrovolně bez donucením poklekli spontáně před Kristem, kterého jim jezuité a ostatní misionáři přivezli v kufru v podobě skládacího betlému. Naučili je zemědělství, protože indiáni před tím neuměli cíleně obdělávat pole nebo pěstovat ovocné stromy a být na jednom místě. Vlastně jim pomohli vytvořit teokratický stát, který snad v historii lidstva nemá obdoby.
Když filmaři přijedou do zcela neznámé země, není asi dostatek času vytipovat si pečlivě vhodná místa pro natáčení… Jak jste se s tím vypořádali?
Otakáro M. Schmidt: S podporou tamního i našeho ministerstva zahraničních věcí a ministerstva kultury jsme nejprve měli v Limě prezentaci našeho filmu Pražské Jezulátko a od honorárního konzula České republiky v Peru Raúla Alta Torre jsme dostali k dispozici řidiče s autem. Od toho se odvinula celá organizace toho, co a kde tam budeme točit, abychom měli dost záběrů k našemu předem napsanému scénáři.
Jana K. Studničková: V Jižní Americe jsem už před tím byla několikrát. Miluji ji i díky lidem a jejich vřelosti. Když tam člověk jede s určitým cílem, tedy zachytit tamní působení misionářů, tak si to svým způsobem i prožije. Sice letí letadlem a spí v hotelu, ale představuje si, jak tam ti misionáři kdysi dávno pluli na lodích, po mnoha měsících někde přistáli, vůbec nevěděli kde a jestli nebudou hned mrtví. Opouštěli domov s tím, že už se nikdy nevrátí. Říká se, že řády pro misie žily, ale jezuité pro ně umírali. To je v nadsázce, protože umírali bratři i z ostatních řádů, ale je fakt, že jezuité byli velmi horliví a zapálení. My jsme se dostali například i do míst v Andách, kde se člověk setká víc s původním obyvatelstvem. Prostředí tam skutečně působí jako před dávnými dobami. S jedním z hlavních průvodců a spoluautorem komentářů našeho filmu Markem Orko Váchou, knězem a bioetikem, oblečeným do historického jezuitského hábitu, jsme procházeli tradičním trhem a hned od něj lidé spontánně chtěli požehnání, křižovali se, začali nosit dárky a vyptávali se ho, odkud je. Jakoby stále na jezuity nebo misionáře i po staletích čekali. Zachytili jsme to v našem filmu a demonstrovali na tom dodnes prožívanou obrovskou úctu a pokoru ke Kristu a k církvi, přestože i tam protikřesťanské síly, implantované z jiných kontinentů, způsobovaly revoluce, nenávist, marxismus a nyní neomarxismus a podobně.
Bylo něco, co vás až při natáčení na místě ve vztahu k misiím překvapilo?
Jana K. Studničková: Určitě. Když točíte dokument, můžete si naplánovat cokoliv, ale potom přesto musíte hodně improvizovat a modlit se neustále k Bohu, abyste vnímali jeho program.
Otakáro M. Schmidt: V tomto směru je pro mě moc důležité spolupracovat právě s Janou. Dovede se velmi rychle zorientovat v situaci, kdy se potřebujeme přizpůsobit podmínkám, které se nedaly naplánovat dopředu. Svojí intuicí to dokáže přesně zhodnotit a já to pak zorganizuju. V tomto se velmi dobře doplňujeme.
Vzpomenete si na něco konkrétního právě z Jižní Ameriky?
Jana K. Studničková: Pro mě je třeba úžasné, když přijdete do katedrály a najednou na vás kouká socha svatého Jana Nepomuckého nebo tam uvidíte El Niňo Jesús de Praga - Pražské Jezulátko. I díky misiím člověk v Jižní Americe potká kus Čech a cítí se tam víc jako doma. Za tu dobu, co tam jezdím, jsem zjistila, že Pražské Jezulátko je tam velkou ochranou a snad známější fenomén než u nás. Nosím proto u sebe alespoň obrázky z našeho kostela Panny Marie Vítězné z Karmelitské ulice s modlitbou, a když nám někdo pomůže, tak mu darujeme tento svatý obrázek a oni si jej schovají jako něco opravdu velmi posvátného. Stalo se mi častokrát, že když jsem pak přijela do Ameriky po čase znovu a opět se setkala s obdarovaným člověkem, tak mi obrázek ukazoval už velmi ohmataný, ale měl ho celou dobu u sebe a v srdci. Rozsvítí se jim oči a obrázek si drží, jako by jim opravdu spadl z nebe. Mají k těmto věcem úplně jiný vztah. Stává se mostem mezilidským, protože ti lidé pak s námi jdou kamkoliv, doprovodí nás, kam potřebujeme. Křesťanství spojuje podobně, jako když někam přijedete jako cizinec a domluvíte se tam jejich řečí. Je to více než vaše společné znamení.
Jezuitům jste se věnovali už v jednom ze svých předchozích filmů. Proč jste se jim rozhodli dát prostor znovu?
Otakáro M. Schmidt: Před deseti lety, když jsme pro Českou televizi začali točit filmy o katolických světových řádech a českých svatých, jsme se hned v prvním snímku věnovali právě jezuitům. Pojmenovali jsme ho poeticky „Nejsme andělé, jen děláme jejich práci.“ Tenkrát jsme ve fenoménu jezuité upozadili programově právě téma misií, abychom se k němu po letech vrátili. Stalo se tak téměř po deseti letech a deseti dalších filmech tohoto stylu. Připravujeme i zhodnocení toho, čím nás obohatili křesťané v Jižní Americe. Aby bylo vidět, že to obohacení nebylo pouze jednosměrné. Zvláště bychom chtěli postihnout fenomén Panny Marie Guadalupské. Je to indiánská socha těhotné Panny Marie, u které se nedávno zjistilo studiem expertů z NASA, že se jí v očích zobrazují ve 3D formátu, tedy podobně jako u Torínského plátna, tři postavy odpovídající postavám, které byly před několika stovkami let přítomné u zázraku poblíž Mexiko City. Ve své době byly namalovány a mohly být tak tyto podoby srovnány. Je fantastické, že pod mikroskopem jsou jejich podoby identické. Rádi bychom se toho dotkli v připravovaném filmu o svatých ostatcích, ale i v dalších filmech. Nyní odjíždíme do Francie, Španělska a Itálie natočit film o dominikánech a svatém Dominikovi.
Filmy si zpracováváte kompletně sami - od přípravy scénáře, přes natáčení a věcí kolem něj, až po postprodukci. Je i střih vašich filmů, které jsou obvykle hodně poetické, něčím hodně specifický?
Jana K. Studničková: Dokument je pro mě dítě, které žije a zraje až do poslední chvíle. Při střihu přichází jeden z nejdůležitějších momentů, kdy se to všechno tvaruje a dává dohromady. Musím říct, že při tom máme volnou ruku. Jsem původně vystudovaná herečka a s Otakárem, který původně také dělal divadlo, jsme oba dělali balet a taneční choreografie, takže se hodně vyjadřujeme v kameře a střihu pohybem, a některé pasáže stříháme přímo na hudbu jako klipy. Důležitým rysem našich filmů je rytmus, dynamika, symbolika, metafory a poezie. Všechny naše dokumenty jsou polohrané a myslím, že jsme si vytvořili ojedinělý a nezaměnitelný styl. Hlas Martina Dejdara nebo Marka Ebena tomu na závěr dodá vznešený podtext.
Jak dlouho vám trvá postříhat natočený film?
Jana K. Studničková: Já se s tím ráda piplám, protože mi to nedá. Někdy si u toho i pobrečím, aby mi to všechno zapadlo, jak má. Člověk hlavně přemýšlí nad tím, aby to opravdu neslo to poselství, které nést má. Pro mě je to vlastně obrazový a vznešený duchovní tanec.
Snímek Misie: Až na kraj světa s jezuity odvysílá Česká televize v úterý 24. prosince 2013 od 13.25 na kanálu ČT2, v repríze pak v pátek 27. prosince od 6.40 ráno. Film bude poté dostupný ke zhlédnutí i v iVysílání.
