Bohdan Holomíček měl fotografování od mládí jako koníčka. Vyučil se elektrikářem a pracoval v elektrárně v Trutnově. V roce 1966 začal intenzivně fotografovat a v roce 1969 už poprvé vystavuje. V 70. letech se seznámil s Václavem Havlem a jeho manželkou. Díky tomu mohl fotografovat mimo jiné osoby a dění v kultuře nezávislé na komunistickém režimu. V roce 1995 mu vychází v nakladatelství TORST monografie, která je spojena s výstavou v divadle Archa. Před pěti lety opustil klasickou fotografii a přešel na moderní digitální technologii. Společně s technikou částečně změnil i svůj fotografický styl. V pořadu Před půlnocí z 1. října s Bohdanem Holomíčkem hovořil publicista Jan Macháček.
„Takhle jsme se v životě neměli,“ říká fotograf Bohdan Holomíček
Nikdy jsi nechodil na žádnou uměleckou školu, považuješ se za outsidera a myslím si, že jsi na to docela pyšný?
Nepovažuji se za outsidera. Pánbůh mi nadělil dar zaobírat se obrázky a od toho se to všechno odvíjí.
Kdy jsi vlastně dostal svůj první foťák?
Po nějakých peripetiích mi ho koupil můj tatínek. Shodou okolností - vůbec tomu nerozuměl, byl to dělník v papírnách a kovozemědělec - mu řekli, že ten foťák je dobrý, a koupil za 270 korun SMENU-2. To byl v té době, v roce 1957, v podstatě absolutně nejlepší přístroj, jaký mohl koupit.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Ty nepocházíš z Čech, ale z Volyně, z Ukrajiny. Jak ses vlastně dostal do Čech, do Krkonoš, kde žiješ?
Považuji se totálně za Čecha. Jsem Volyňský Čech, ale je to takové zmixované. Maminka je Ukrajinka, tatínek se narodil na Volyni. Po válce, jak se odsunuli Němci, zase bylo potřeba přisunout sem nějaké jiné dělníky, tak jsem se jako čtyřletý kluk ocitl v Krkonoších a od té doby tam žiju.
Celý život jsi chodil normálně do práce a přitom neustále fotografoval po celé republice, když se dělo cokoliv zajímavého. Jak jsi to od těch 50. do 90. let stíhal?
Dnes, když nestíhám nic, vůbec nechápu, jak jsem to stíhal. Nějak jsem to stihnul. Málo jsem spal…
Jezdíš po celé republice a fotíš divadla, což je asi tvůj hlavní zdroj příjmů. Jak se to liší od tvé volné tvorby?
Já se tím neživím, já se tím přiživuju. Jsem v důchodu a penze mi stačí tak na nájem, telefon a internet. Jinak divadlo bych fotil i zadarmo.
Hlavně miluju život a divadlo je součást života. A přijde mi, že když už je to nazkoušené a hraje se to, je to extrakt toho života. Miluju všechno to předtím, tu atmosféru. A nejenže to miluju, jsem šťastný, že u toho můžu být.
Považuji to za obrovský bonus ve svém životě. Jsem původně takový rolnický synek – ráno jsem byl v práci, odpoledne pomáhal tahat tatínkovi ruchadlo na brambory, večer se umyl a šel do tanečních nebo do divadla u nás v Trutnově.
Jsi trochu kritický, když fotografové mají vybrané nějaké své téma, studii. Ty si myslíš, že fotograf má být připraven pořád a že téma omezuje?
Je to tím, že netrénují. Když chci zaběhnout stovku za nějaké vteřiny, musím každý den běhat. Muzikanti každý den hrají. A tihle hoši zapomněli cvičit. Sice si to hezky nasvítí, nakreslí si skicu… V tom já nejedu.
Jsi jedním z fotografů, kteří dlouhodobě fotografují Václava Havla, respektive jsi fotografoval Václava Havla a jeho ženu Olgu. Jak ses k nim dostal?
Ani bych to moc nevypichoval… Jakmile člověk začne něco dělat, přináší to, že má štěstí a potkává správné lidi.
Takhle jsem potkal paní Hoškovou, když jsem se u nás v Trutnově motal kolem kultury, která mi řekla, že mě seznámí s někým hrozně zajímavým. Tahle paní totiž prodávala v Knize, kam si každý čtvrtek chodili Olga a Václav kupovat knihy. Tak mě zavedla k nim na Hrádeček, já jsem si je vyfotil a za týden jsem jim přinesl fotky. A dál už je to známý příběh, který jsem ventiloval mockrát.
Ty ses také zúčastnil všeho kulturního života, který se tam v 70. a 80. letech odehrával. Co si z toho pamatuješ nejvíc?
Fotky mi pomáhají si to vybavit. Za každou fotkou je příběh. Pro mě jako pro venkovského kluka to bylo něco úžasného. A když jsem se seznámil s Václavem, vůbec jsem nevěděl, kdo je Václav Havel, ale taky mi to bylo úplně jedno. Zrovna tak, jako jsem fotil Václava, jsem fotil každého. Každého spolupracovníka v kotelně, každého z vesnice, každého jsem fotil stejně.
Před pěti lety ses rozhodl k celkem radikálnímu kroku. Ze dne na den jsi přestal používat klasický fotoaparát a přešel jsi na digitální. Od té doby ses klasické kamery nedotknul, za což tě mnozí tví kolegové a souputníci kritizují?
To je pravda. Jsem hrozně rád, že jsem se toho dožil, protože mi tahle technologie dovolila ještě více expandovat. Mně je sice vytýkáno, že film je film, kvalita a všechno možné… Jenže mě zajímá, co je na tom obrázku. A že to není film? Kdyby byl digitál už v roce 1957, tak bych fotil už tehdy na digitál a barevně.
Také digitalizuješ svůj archiv. Můžeš prozradit, jak to vlastně technicky děláš?
Technicky je to hrozně jednoduché. Otočil jsem zvětšovák vzhůru nohama, nahoru jsem nasadil foťák, pak na to jenom posvítím a jedu. Víc nemůžu prozradit, ať se každý potrápí sám. Je to hrozně prosté.
Zatímco spousta fotografů si dlouho vyměřuje úhel a pak to jednou zmáčknou, ty neustále komunikuješ s lidmi a fotíš a fotíš. Traduje se historka, že když kdysi v Brně zbankrotovala jedna továrna, zdědil jsi vagón ukrajinských filmů, který jsi během několika let vyfotil. Je to pravda?
Přibližně je to tak. Oni mi ten vagón výhodně prodali.
Vždy jsi dělal výstavy jinak, než jsou lidé zvyklí. Nebyly to fotografie schované za sklem jako obrazy, ale spoustu fotografií na papíru Dokument, který se už nevyrábí, a ty, které se nevešly na zeď, byly na stolech v krabicích, lidé u toho popíjeli víno. Dnes si místo výstav začal dělat projekce s hudbou. Nerozčiluje tě, že o tobě lidé říkají, že ses zbláznil, že místo fotek děláš nějaké sekvence?
Mají pravdu. Mě to ale hrozně baví, a jestli mě něco deprimuje, je to čas, kterého je strašně málo. Za chvíli umřu a nestihnu zpracovat všechno, co jsem nafotil. A po mně to nikdo nezpracuje, to musí člověk zpracovat sám.
Rád fotíš svoje autoportréty v různých situacích. Také říkáš lidem, aby se nezapomněli vyfotit. Proč je to důležité?
Každému říkám, že by měl začít sám u sebe, doma, fotit svoji rodinu. Všichni by chtěli dělat umění. Fotit sám sebe je umění. Vždyť Rembrandt maloval pořád sám sebe. Ale mohu se mýlit.
Kdybys dnešek jako fotograf srovnal s dobou před dvaceti lety, co tě na něm nejvíce baví?
Baví mě, jak všichni prožíváme, jaký je ta dnešní doba strašný průser. Všichni jsme ale zapomněli, jaký to byl průser předtím. To byl průser a nikomu to tak vůbec nepřišlo. A dnes, že je tady nějaký Paroubek atd. To jsou všechno epizody.
Zase je spousta lidí, kteří byli v 70. a 80. letech velmi aktivní a vzpomínají na tu dobu nostalgicky s tím, že i tehdy bylo pro takové lidi veselo a měli spoustu práce. Ty s tím nezápasíš?
Jediné, s čím zápasím, je nedostatek času. Byl bych hrozně rád, kdyby lidé nebyli nešťastní. Vždyť máme co jíst, každý někde bydlí. Tak co se děje? Podívej se na narvaná parkoviště kolem obchoďáků. Všichni nakupují a všichni si stěžují. Hospody jsou plné, tak o co jde? Takhle jsme se v životě neměli. To na to všichni zapomněli? Nebo co se děje?
(redakčně kráceno)
- jedna z prvních fotografií Bohdana Holomíčka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1153/115221.jpg
- fotografie Bohdana Holomíčka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1153/115223.jpg
- fotografie Bohdana Holomíčka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1153/115220.jpg
- fotografie Bohdana Holomíčka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1153/115222.jpg
- snímek ze sekvence autoportrétů Bohdana Holomíčka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1153/115219.jpg