Praha - Snad žádná naše národní, ale i církevní tradice není proměnlivá v čase jako svatováclavský kult. Tradiční katolická zbožnost svatého Václava považovala za nezpochybnitelného národního patrona, 19. století a stejně tak i první republika z mnoha různých důvodů vyměnila „zbabělého“ knížete za Jana Husa a Jana Žižku. A korunu tomu nakonec nasadila druhá světová válka. Tehdy byl svatý Václav Němci, ale i některými českými kolaboranty označen jako vizionář, který pochopil, že jedině v područí německé říše má český národ šanci. S tím souvisí i pohled komunistů, kteří jej po válce představovali jako zrádce českých zájmů. O svatém Václavovi jako patronu českého národa se pak začalo mluvit až po roce 1989 a až v roce 2000 bylo 28. září vyhlášeno státním svátkem.
Svatý Václav posloužil i Němcům, aby dostali Čechy na svou stranu
Pokud jde o osobnost svatého Václava, bez legend a mýtů se bohužel nelze obejít, protože jenom tak si ho lze představit jako člověka z masa a kostí. O něm jako o historické postavě toho totiž mnohem víc nevíme, než víme. Jistí jsou jen jeho rodiče - Vratislav a Drahomíra. Už jeho místo narození je problém. Lze o něm jen spekulovat, neboť se nedochovaly žádné relevantní informace. Jednou z možností je Stochov na Kladensku, kde dokonce podle mýtu jeho babička, sv. Ludmila zasadila dub, který místní nazývají Václav. Možná se ale narodil na Pražském hradě, či na některém z hradišť, která Prahu obklopovaly.
Svatého Václava považovali za svého katolíci i nekatolíci, ale uznávala ho i část husitů. Radikální část husitů – Táborité neuznávali žádného světce, tudíž ani svatého Václava. Nicméně přesto se svatý Václav stal symbolem českého národa. Útlum svatováclavské tradice nastal za první republiky. Začalo se diskutovat o tom, k jakým tradicím se má vlastně nově vzniklý stát hlásit. Katolická tradice, do níž patřila tradice svatováclavská, byla považována za přežitou, konzervativní, někdy i monarchistickou. Zatímco reformační husovská tradice byla považována za tradici demokratickou. Sám T. G. Masaryk se jasně přihlásil k husovskému odkazu. Dal to najevo už tím, že svou zahraniční akci za vznik Československé republiky rozjel 6. července 1915, na 500. výročí Husova upálení v Kostnici. Až rok 1929 znamenal zlom. Pompézní oslavy milénia smrti svatého Václava znamenaly dokonce i to, že stát začal církev jako takovou také více respektovat.
Nacisté vyznamenávali kolaboranty svatováclavskou orlicí
Po okupaci Československa svatováclavská tradice sloužila jako zvýraznění kolaborace části českých veřejných elit s protektorátním režimem. S tím souvisí i udělování svatováclavské orlice. Toto „vyznamenání“ sloužilo nacistům k tomu, aby kompromitovali jednak české kulturní a vědecké elity a rovněž mohli „českým“ vyznamenáním ocenit zasloužilé kolaboranty. Němci skutečně zneužili kult svatého Václava. Existují dokonce dokumenty o Heydrichových slovech z roku 1941: „My teď musíme rozvíjet svatováclavský kult jako kult, který nám umožní získat na svou stranu část českých konzervativních vrstev….“
Nicméně svatováclavská tradice v době druhé světové války sloužila i vlastencům. František Halas napsal v roce 1938 báseň, kde se dovolával knížete Václava. Jeho básnická sbírka K poctě zbraň praporu! měla původně vyjít už v roce 1939, ale vyšla až v roce 1945. Po roce 1948 se pak ale oficiální svatováclavský kult nepěstoval. Na druhou stranu byl ale tolerován v kostelích - nebyl to kult, který by byl považován za vyloženě škodlivý nebo byl oficiálně potlačován mocí.
Až rok 2000 uzavřel všechny spory. Navzdory parlamentním diskusím datum 28. září jako státní svátek prošlo. Původně se tento den měl jmenovat „Den české státnosti – Svatý Václav“. Nicméně část za pomlčkou neprošla. „Přitom kdyby tam dali to, co je běžné v německém prostředí '– kníže svatý Václav', musel by být spokojen i ten, kdo namítal, že půjde o ryze církevní svátek,“ tvrdí muzikolog Viktor Velek.