V Mahenově divadle Lišku Bystroušku inscenoval režisérský tým SKUTR, který tvoří Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka. Tito dva mladí režiséři se poprvé setkali během svých studií na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění a od té doby spolupracují. Jejich tvorba není přesně vyhraněná, jelikož se věnují různým divadelním žánrům. V současné době patří k nejplodnějším tvůrcům nejen v oblasti divadla, za sebou mají i spoustu dalších projektů.
Hned na začátku brněnské inscenace překvapilo složení publika, které se skládalo převážně ze žáků základních škol. Sice Rudolf Těsnohlídek napsal Lišku Bystroušku jako humornou prózu na pokračování pro děti, ale divadelní praxe dává přednost spíše inscenování pro dospělé publikum. Jelikož hlavním tématem se nestává předvádění zvířecího světa, ale samotný text, plný humoru a narážek, který dětskému publiku nic neříká.
Při realizaci brněnské Lišky Bystroušky vycházeli z literární předlohy Rudolfa Těsnohlídka a libreta Leoše Janáčka. Příběh inscenace byl vystavěn podle Janáčkova libreta a využívá jeho „dublování“ lidských a zvířecích postav. To znamená, že každý herec ztvárňuje jak lidskou postavu, tak i zvíře. V Těsnohlídkově literární předloze toto dublování nenajdeme. Oproti tomu závěr inscenace odpovídá literární předloze, jelikož Těsnohlídek nenechal lišku Bystroušku zemřít jako Janáček v opeře. Režisérský tandem ctí dokonce i Těsnohlídkův styl mluvy. V inscenaci postavy hovoří jednak spisovnou češtinou a zároveň umělým dialektem skládajícím se z různých nářečí, kterému je občas záměrně špatně rozumět. Dvojice režisérů vystavěla celou inscenaci na otázce lásky. Vidíme různé formy lásky a jejího naplnění či zklamání. Závěrečný epilog v podání revírníka shrnuje celý příběh lásky. Režiséři nápaditě vyřešili problémem, jak herecky ztvárnit zvířecí postavy pro dospělé diváky. Naštěstí se po jeviště prochází hlavně lidé, co nesou typické znaky svého druhého já, tedy zvířecí postavy. Tím se poukazuje hlavně na to, že v každém z nás může být něco zvířecího, ať už v dobrém nebo špatném smyslu. Já osobně jsem inscenaci brala trochu jako kritiku dnešní společnosti, kde se častokrát lidé svým chováním přibližují zvířatům.
Režisérská dvojice spolu s choreografkou Adélou Stodolovou Laškovkovou dobře technicky nasměrovala herecký soubor, dokázala u nich probudit hravost, s níž herci pracují po celou dobu představení. Inscenační tým dal možnost každému z herců vyniknut, buď pohybem, zpěvem, nebo kostýmem. I když titulní postavou je liška Bystrouška, ostatní postavy nejsou upozaďovány a mají dostatečný prostor. Zdařilé výkony celého hereckého souboru potvrdily, že neúspěšnost předešlých inscenací tkvěla spíše ve špatném režijním vedení a koncepci, než v hereckém souboru.
Ihned po otevření opony diváky zaujme dokonale propracovaná scéna evokující hostinec, ve kterém příběh začíná a končí. Scénograf Jakub Kopecký využil celou plochu jeviště. Vepředu na forbíně leží zelený koberec evokující lesní mítinku. Uprostřed jeviště stojí velká dřevěná konstrukce, která se několikrát proměňuje. Originálně jsou vyřešeny právě přechody mezi scénami. Například žena revírníka přichází s koštětem v ruce na scénu a doslova vymete každého z hostince, čímž se děj přenese do domu revírníka. Tyto „technické“ scény doplňuje podmanivá hudba. Právě citlivý výběr hudby složené ze zpěvu herců, klavírního doprovodu a nediegetických melodií přesně zapadají do koncepce inscenace a navozují příjemnou atmosféru. Kostýmy Lindy Boráros přesně vystihují myšlenku režisérů, jelikož zdůrazňují lidskost a zároveň i zvířecí motivy. Tato dvojakost se v oděvech dokonale snoubí .
Režisérský tým SKUTR nastudoval pro brněnské publikum inscenaci, jenž svou detailně promyšlenou režií a scénografií mile překvapí publikum Mahenova divadla a snad naláká nové diváky. Nejvíce oceňuji precizně propracovanou scénu a režijní vedení herců, dodávající představení hravost. Na konci divadelní sezony tak vznikla inscenace oživující současný repertoár, kterou doufám ocení brněnské publikum, a na jejíž úspěchy navážou příští inscenace.
