Reakce B. Borovičky: Jak jsem vrátil do Chorvatska Zlaté pero

(…) Končí letní turistická sezóna. Na chorvatském Jadranu ji provázela do omrzení vysílaná píseň s česko-chorvatským refrénem o tom, že Češky děsí své milence na písčitých (sic) plážích tím, že se neholí na intimních místech. Přesněji řečeno, nebyla to píseň vysílaná do omrzení, ale k velké potěše tamních posluchačů. „Co to maš, co to maš medž nogami, to nejsou chloupky, to je les…" Tak zněl hit letošní sezony v Chorvatsku.

Když z tvůrčí dílny Vyčítal - Parkanová vyšla stupidita vzdávající hold americkému radaru, předvedli ji autor s ministryní veřejně jen několikrát. Nebyla poptávka. Na vulgární stupiditu trenéra fitness a amatérského hudebníka Boba Kneževiče v Chorvatsku poptávka je. A veliká. Mezi tisíci ohlasy, které dostalo Radio Dalmacija, nebyl prý ani jeden záporný.

Do Němců a Rakušanů (např.) se v Chorvatsku strefovat nesluší. Natož je teatrálně zatýkat v ulicích prázdninového letoviska. Před těmi se už od dob Rakouska-Uherska ohýbá hřbet, a když na Jadranu skončí sezona, jezdí se k nim pinglovat.

Češi, to je jiná. Na nich si kdejaký primitiv může kompenzovat své komplexy. A že jich je! Za maršála Tita se svého času v Chorvatsku pokoušeli stydět. Dnes už je zase jeho muzeum v rodném Kumrovci nejen „etno selo", ale u maršálovy sochy, dříve ukrývané v bednění, leží květiny, jeho rodný dům a výklad o něm je součástí prohlídky skanzenu. Jugoslávie bývala ve světě pojmem, ale Chorvatsko zatím neberou do Evropské unie ani do NATO. Možná se to změní poté, co Chorvatsko zdráhavě obětovalo národního hrdinu, kaprála cizinecké legie a ve Francii odsouzeného lupiče Ante Gotovinu. Toho v Záhřebu povýšili na generála, ale dnes opět sedí, tentokrát v Haagu, obžalovaný z válečných zločinů.

Když v roce 1889 přijela do Splitu velká skupina českých turistů, nechal věhlasný chorvatský archeolog a historik Frane Bulič své práce na vykopávkách v Soline a v paláci římského císaře Diokleciána a několik týdnů Čechy po Dalmácii provázel. Dnes se v červnu můžete pravidelně v chorvatských novinách dočíst, že „zatím přijelo mnoho Čechů, ale kvalitní turistická sezóna teprve začne".

Těmi, kteří budou živit Chorvaty na Jadranu, budou nadále Němci, Italové, Slovinci – a Češi. Nikdy k nim nebude jezdit milion Kanaďanů, milion Číňanů, a dokonce ani ne milion Lichtenštejnců, kteří to mají poměrně blízko.

Dlouho, už od roku 1991, jezdím každý rok do Chorvatska a stále sám sebe přemlouvám, že těch, co si rádi do Čecha kopnou, není tolik, že většina Chorvatů bere Čechy jako zákazníky, kteří platí stejně jako každý jiný. Navíc, Češi jezdí ponejvíce do apartmánů a do privátů, a tak jejich peníze dostane Chorvat hned a na ruku, nejdou na konta mezinárodních hotelových řetězců. Letošní hudební hit a hlavně jeho odezva mě dorazily, sebepřemlouvání už nezabírá. Složil jsem diplom a zabalil do krabice plastiku Zlatého pera, do jejíhož podstavce je vyryto mé jméno. Zlaté pero je nejvyšší chorvatské ocenění pro novináře, kteří propagují turismus. Napsal jsem jim, že už to nechci, a odnesl jsem balíček na poštu.

21. 09. 2007

Vydáno pod