Čechy, Morava i Slezsko neposkytují zrovna nejpříhodnější přírodní podmínky pro partyzánský odboj. Přesto tady během druhé světové války partyzáni byli a poměrně velmi aktivně, především na konci války, vedli boj v týlu nepřítele. Nebylo by to ovšem možné bez pomoci místního obyvatelstva, které partyzánům pomáhalo i přesto, že v případě prozrazení hrozila smrt celým rodinám. Historické hodnocení partyzánského odboje pak především po únoru 1948 bylo jednoznačné: téměř všechny skupiny byly vedeny komunisty a v komunistickém duchu a všechny ostatní byly špatné. Nadto došlo i k jistému zbožštění partyzánského hnutí, které bylo považováno za nedotknutelné. Možná i proto později došlo k úplnému obratu, kdy byli partyzáni označováni za bandity, kterým byli vesničané vydáni napospas. Dnes víme, že partyzáni spolupracovali, ať už je řídil Londýn nebo Moskva. Že mnoho skupin provádělo velmi úspěšnou diverzní i zpravodajskou činnost, ale i to, že chování některých skupiny lze označit minimálně za nepřípustné.
Partyzáni v českých luzích a hájích
O partyzánském odboji hovořili v Historii.cs z 2. září historici Josef Velfl (JV) z Hornického muzea Příbram, Stanislav Kokoška (SK) z Ústavu soudobých dějin Akademie věd a Eduard Stehlík (ES) z Vojenského historického ústavu. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
Mělo partyzánské hnutí vůbec nějaký smysl?
SK: Z vojenského hlediska nesporně. Je to koncept, který nacházíme nejen v Sovětském svazu, ale i u zpravodajských služeb dalších zemí. Americká zpravodajská služba hovořila o guerillové válce, v Německu se používal termín Kleinkrieg. Jde o formu boje, která sleduje rozvracení nepřátelského týlu. V tomto ohledu sehrálo partyzánské hnutí na území Sovětského svazu, Polska a dalších zemích velmi důležitou úlohu.
A tady na Holicku? Zde operovalo hodně partyzánů.
ES: Prakticky v kterékoli oblastiprotektorátu. Hovoříme ovšem spíš o létu 1943 a hlavně o období 1944-45, kdy mělo partyzánské hnutí bezesporu velký význam. Kromě toho, že sdružovalo lidi, kteří se připravovali k odbojovým akcím, ať už přišli ze zahraničí nebo byli místní, pomáhalo také velké řadě sovětských válečných zajatců, kteří utekli z transportů smrti. Partyzáni pro ně vlastně vytvářeli zázemí a připravovali je k odboji proti nacistům.
Dělaly se na Holicku také destrukční akce?
SK: Pokud jde o české země, partyzánské hnutí začíná hrát roli na jaře 1945. V dubnu probíhá válka o koleje se vším, co k tomu patří. Jde o desítky diverzí. Současně se bojuje o pohonné hmoty. To jsou asi nejvýznamnější partyzánské akce. Ale je to skutečně záležitost až jara 1945.
Jak se partyzáni zapojovali do zpravodajské služby? O tom se totiž také hodně mluví. Existovalo to?
JV: Na Podbrdsku to hrálo klíčovou roli až na jaře 1945 s takzvanou „jarní vlnou“ sovětských paradesantů. Jednalo se zhruba o 10 skupin, které byly vyslány v období od 25. března do 2. dubna 1945.
ES: Sovětské výsadky, ale i některé československé výsadky z Velké Británie, potažmo ze základen v severní Itálii, které se objevily na území protektorátu v závěru roku 1944, disponovaly vlastním radiospojením, takže byly schopné předávat informace do zahraničí. Navíc se počítalo s tím, že připraví plochy pro příjmy zbraní. Jestliže totiž něčím trpěl náš odboj a partyzáni především, byl to absolutní nedostatek zbraní. Na území protektorátu nikdy neproběhla žádná válka, takže zbraně se jinak sehnat nedaly.
Co sabotážní akce?
ES: Sabotážní akce určitě sehrávaly svou roli. Měl jsem možnost mluvit s jedním z velitelů partyzánů u nás, s Dajanem Bojanovičem Murzinem. Když jeho skupina přešla do bojové činnosti, hned druhý den šla vyhodit do vzduchu nějaký transport a dělat nějaké přepady. Jeho kamarádi, mezi kterými byli i Češi, říkali, neblázni, počkej chvíli, nebo po nás půjdou. On jim odvětil: „Ať vědí, že jsme tady! Ať se začnou bát!“
SK: Můžeme to sledovat i z hlediska okupačního aparátu. Jednak máme statistiku různých železničních destrukcí, ale je to vidět i z různých opatření. Na jaře 1945 byla ochrana železnic jedním ze zásadních problémů okupační správy. Vznikají ad hoc jednotky, které střeží tratě a důležitá místa na železnici, jako jsou mosty, ale třeba i nádraží. Pro okupační moc to byl skutečně velký problém.
Hovoří archivář Miloslav Kment z Holic (přepis doplňujícího rozhovoru):
Když válka spěla ke konci, bylo mi šestnáct. Tehdy tudy nepřetržitě projížděly kolony zubožených většinou sovětských zajatců. Kolony od Svitav postupovaly nahoru otevřenou krajinou, ale jak přišly za Vysoké Mýto k Holicím, narazily na lesy.
Morálka německých hlídek, které kolony doprovázely, byla různorodá. Někteří němečtí vojáci to brali už přece jenom volněji. Zajatci vytušili, že můžou risknout přeskočit příkop a zmizet v lese. Tak se někteří zajatci postupně rozptýlili do lesů v okolí. Na Holicku, v lesích za Chvojnem, Poběžovicemi a k Borohrádku se pak tvořily určité skupiny, kterým se obce snažily pomáhat.
Na Vysočině působila partyzánská brigáda Mistra Jana Husa, což bylo dost důrazné a významné těleso. Ti se prostřednictvím kurýrů a spojek dozvěděli o působení skupin na Holicku. Rozhodli se k nim vyslat vedení a vytvořit z nich útvary, které by i akčně zasahovaly.
Hovoří badatel František Hála z Rožmitálska (přepis doplňujícího rozhovoru):
Tady válčit začal odboj, partyzáni tu nikdy nebyli – pro Rožmitálsko je vymyslel Čestmír Amort. Nebyly tady zbraně, pouze dva nefunkční revolvery, a nebyly tady k tomu žádné podmínky.
První se tu objevili až uprchlí sovětští zajatci. A to v nejnevhodnější době, na konci května 1942, tedy po atentátu na Heydricha. Byl to jakýsi Pomovič a Sergej Zvězděněv. Na dveře tloukli v době, kdy rádio hlásilo, kdo to neoznámí, bude zastřelen s celou svou rodinou. Nikdo jim neotevřel.
Nakonec zůstal Zvezděněv, kterého ukrýval jistý Pompl. Až pak tomu inženýr Lízl dal jakýsi řád a udělal z nich organizaci. Teprve od té doby zde začíná odboj.
V partyzánských jednotkách bylo hodně Sovětů? Zejména Rusové. Jak fungovali v prostoru, který byl ryze český?
JV: Musíme rozlišovat dvě sorty lidí. Jedni jsou vojáci, kteří uprchli a chtěli pokračovat v boji proti společnému nepříteli. Shledali jsme se ale také s vojáky, kteří dezertovali ze sovětské armády, protože nechtěli bojovat za Sovětský svaz. Pak se ale dostali do zajetí, potažmo do německých pracovních táborů. Tam se jim také nelíbilo, takže hledali spásu útěkem v Brdech, kde jim místní obyvatelé poskytli pomoc. Nebyli to tedy partyzáni v pravém slova smyslu. Byli to v podstatě uprchlíci.
Hovoří badatel František Hála z Rožmitálska (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pimonovič, to je zajímavý případ ruského zběha, který se schovával v lese u Vácíkova. Místní dokonce říkali, že když se zhaslo, šel se do hospody dívat na biograf. Kresli a rozdával obrázky a celkem si žil spokojeně.
To ale jen do doby, než se na něj přišlo. Byl nějaký hon nebo co a zakopli o jeho komínek. A co teď s ním? Protože ho všichni znali, hajní i četníci, povídají, Sergeji Pimonoviči, vylez ven, nebudeme se dívat, uteč! Ale kdepak. Zůstal tam. Tak tam někdo snad z četníků vystřelil, Pimonovič střelbu neopětoval a sám se zastřelil.
Po válce mu vystavěli obrovský pomník, ke kterému se kladly ohromné věnce partyzánům. Jenže pak se přišlo na to, že to nebyl partyzán, ale ruský zběh. Přišlo NKVD a hledali Pimonoviče. Když jim místní řekli, že se Pimonovič zastřelil, jeden od NKVD měl říct, dobře učinil, jinak bychom ho zastřelili my.
Je dobře známo, jakou měl Stalin doktrínu vůči těm, kteří se nechali zajmout, a to i když ze zajetí utekli a bojovali. Co se s nimi po válce stalo?
ES: Víceméně všichni skončili špatně. Sovětský svaz nikdy nepodepsal dohodu o zacházení s válečnými zajatci a také se na své zajatce díval, jako by prakticky neexistovali; v německém zajetí jsou pouze zrádci, kteří se vzdali. A i když bojovali v rámci partyzánských skupin (prokázali odvahu a statečnost, mnoho z nich bylo ještě před zajetím vyznamenáno vysokými sovětskými řády), skončili velice špatně.
Jak to fungovalo mezi sovětskými výsadky, když se spojily s nějakou partyzánskou skupinou, kde byli tito sovětští „zrádci“?
SK: Myslím, že to nefungovalonijak dramaticky.Působily tady různé výsadky NKVD, které plnily svoje zpravodajské a diverzní úkoly. A pak tady byly organizátorské skupiny, které byly vysazovány od druhé poloviny roku 1944, aby vytvářely partyzánské oddíly.
Organizátorské skupiny náborovaly bojovníky ze dvou skupin lidí. První skupina byli právě uprchlí váleční zajatci, kterých se tady skrývala celá řada právě na Podbrdsku a dalších místech. To byli lidé, kteří už žili v ilegalitě, navíc měli vojenský výcvik, takže do partyzánských jednotek vstupují zcela organicky.
Druhou, velkou skupinou byli mladí Češi, kteří se skrývali před nuceným nasazením, protože utekli z Říše a nevrátili se na svá pracoviště. (Zajímavé je, že na podzim 1944 byla v moravských okresech pro tuto kategorii lidí vyhlášena amnestie. Využilo jí několik tisíc lidí.)
A pokud jde o válečné zajatce, ti po návratu do Sovětského svazu nebo už po cestě procházeli profylaktickými tábory, kde se zjišťovala jejich minulost. Vztah k vojenským zajatcům se pak měnil v průběhu války. A pokud šlo o řadové vojáky nebo poddůstojníky, byli buď zváni do Rudé armády, nebo měli spíše administrativní problémy, než že by byli přímo pronásledováni. Ale to mluvím o období let 1944 až 1945.
ES: Když hovoříme o válečných zajatcích, zmiňujeme jenom ruské, potažmo sovětské válečné zajatce. V partyzánských skupinách se ale objevují i Britové, sestřelení letci, Francouzi, kteří utekli z válečného zajetí, dokonce i nějací Italové, Belgičané. Ale třeba i němečtí dezertéři, antifašisté, kteří prokázali schopnost bojovat, dali se k dispozici partyzánským jednotkám, vznikla k nim důvěra a v řadách partyzánských oddílů bojovali až do konce války.
V jakých oblastech u nás partyzáni nejvíc operovali? Slyšeli jsme o Brdech, pokud vím, byli i v Beskydech, na Moravě…
ES: Prakticky kdekoli, kde pro to byly příhodné přírodní podmínky. Často lidé odsuzovali, že se nějaké partyzánské oddíly nevytvářely už od samého počátku války. Jenže jsme v Čechách, nejsme v Jugoslávii, v Řecku, severní Itálii nebo v Bělorusku. Nemáme tady neprostupné močály nebo hory. U nás je jen několik míst, kde mohly partyzánské skupiny působit bez toho, aby se na ně dostala komanda, která po nich pátrala.
Říkal jste správně Beskydy, ale byly to i některé prostory Orlických hor, v bývalých Sudetech, jednoznačně to byla Vysočina. Na Vysočině měla řada skupin tu zvláštnost, že byly částečně organizovány z příslušníků domácího odboje, z bývalých vojáků, případně s napojením na západní výsadky. A objevují se tam také ruští váleční zajatci, třeba v případě bojových jednotek Rady tří a podobně.
Brdy jsou v podstatě úsměvná středo-západočeská vrchovina. Jak tam mohli partyzáni vůbec žít a fungovat bez toho, aby je Němci brzy nedostali? Nenašel je nějaký houbař?
JV: Houbaři ne. Někteří z partyzánů se dokonce chovalipodle starého českého přísloví, pod svícnem bývá největší tma. Například vojenský výcvikový prostorčeskoslovenského dělostřelectva vybudovaný ve 20. letech a rozkládající se právě nedaleko Rožmitálu byl využit v období druhé světové války jako jedno z míst, kde se partyzáni ukrývali.
Český, moravský a slezský odboj se dělil na dvě křídla – východní a západní. Bylo to tak také mezi partyzány? Byly některé skupiny orientované na Londýn a jiné na Moskvu?
SK: Domácí odboj byl obecně orientován na Londýn.Výsadky ze Sovětského svazu byly řízeny štábem partyzánského hnutí u 4. ukrajinského frontu, takže byly orientovány na Východ.
Obecně to fungovalo tak, že i odbojové organizace orientované na Londýn hledaly kontakty k partyzánům a snažily se získávat spojení s Moskvou. Bylo totiž jasné, že akce musí být nějak koordinovány a že by bylo ideální, aby odboj získával pomoc z obou stran.
Bez pomoci ze zahraničí se odbojová činnost nedala provádět. Pro domácí vlastence to proto nebyla otázka politická, ale spíše otázka praktická. Domácí odboj prostě potřeboval pomoc, samozřejmě nejvíce prostřednictvím shozu zbraní. Orientace na Východ nebo na Západ v tom nebyla důležitá.
ES: Některé partyzánské skupiny s jasnými vazbami na Londýn, jako byla například skupina kolem výsadku Wolfram, úzce spolupracovaly, jestliže narazily na sovětské partyzánské skupiny. Dohadovala se spolupráce, dokonce si navzájem přepouštěly zimoviště a tak dále. Některé skupiny si předaly své lidi, přeorganizovaly se, předaly si třeba radisty, lékaře a pokračovaly dál.
Je pravda, že velitelé partyzánských skupin byli spíše Sověti než Češi?
ES: Podle toho, odkud skupina přicházela. V případě, že to byly organizátorské nebo zpravodajské výsadky NKVD, byl velitelem skupiny důstojník sovětské armády. Míval ale k ruce člověka znalého místního prostředí. Ve skupině, která měla sedm lidí, tak mohl být jeden z nich Čech, většinou absolvent speciálních partyzánských kurzů na území Sovětského svazu. Ale pokud skupiny přicházely z Moskvy, bylo velení v sovětských rukou.
SK: Pokud jde o Čechy, obvykle zastávali funkci komisaře. To nebyla jen politická funkce, jak by se mohlo zdát. Komisař zajišťoval kontakt s českým prostředím.
Řada sovětských partyzánů se sama učila česky. Viděl jsem zápisník majora Fomina, takový slovníček, kam si zapisoval české písničky. Takže ne že by se nedokázali zorientovat, domluvit. Ale z praktických důvodů do skupin byli zasazováni i Češi s úkolem vytvářet kontakty a kvůli komunikaci s velitelstvím.
ES: Je velice zajímavé, že ruští důstojníci velice často používali součásti českých nebo slovenských uniforem s hodnostním označením československé armády, aby se přiblížili místnímu prostředí.
Narazili jste na věc, která by mě hodně zajímala: Jaké byly vztahy partyzánů s civilním obyvatelstvem? Hajní, lesní dělníci i ti houbaři o nich přece museli vědět.
JV: V první fázi odboje po roce 1939 se v lesích objevují lidé,kteří utekli z totálního nasazení,a po roce 1941sovětští váleční zajatci,kteří uprchli z transportů. Těm zpravidla poskytli první pomoc právě místní obyvatelé – hajní, lesní dělníci a podobně. A i v závěrečné fáziv případě sovětských paravýsadkůna jaře 1945to bylo víceméně obdobné.
Tito lidé (na Podbrdsku konkrétně pracovníci arcibiskupských lesů) riskovali nejen svůj život, ale celých svých rodin. Na rozdíl od uprchlíků neměli kam zmizet v případě, že by došlo k odhalení. Dovolil bych si velice ocenit a vyzdvihnout odvahu a statečnost těchto lidí.
Například na Podbrdsku, na Rožmitálsku položila řada hajných život přímo v místě, kde poskytovali úkryt. Jde třeba o známý případ rodiny Königsmarků, kteří se, obklíčeni gestapem, zastřelili.
Hovoří badatel František Hála z Rožmitálska (přepis doplňujícího rozhovoru):
Téměř 50 lidí bylo za Rožmitálsko popraveno nebo zemřelo v koncentráku. Všichni byli obžalováni a souzeni za zločin „napomáhání a podpora osob říši nepřátelských, nedovolené ozbrojování a nenahlášení policii“.
Celou část svého života jsem se učil, že partyzáni byli záležitostí víceméně komunistické strany. Je to pravda, nebo mýtus? Jaký vliv měli komunisté v partyzánských oddílech?
ES: Spousta lidí na to tehdy takto nenahlížela.Byl tu nějaký příšerný nepřítel, proti kterému bylo třeba bojovat, a bojovalo se za Československo. Politické natírání přišlo až po válce. To se začal vytvářet dobrý odboj, který přišel z určité světové strany, a špatný, který přišel odjinud.
SK: Skutečně to je spíš otázka poválečného vývoje. Viděl jsem statistiku, která se snažila sociálně rozvrstvit příslušníky partyzánských skupin. Kromě dělníků, kde se skrývají i lidé totálně nasazení, kteří tvořili asi 50 % českých příslušníků, je tam velký podíl státních zaměstnanců, asi 20 %. Jinak to je lesnický personál, ale i třeba hodně četníků, železničářů, dokonce učitelé. Prostě středostavovské skupiny lidí. Dokumentuje to, že partyzánské hnutí šlo napříč vlasteneckou společností.
Když vyšla kdysi dávno kniha od Čestmíra Amorta Partyzáni na Podbrdsku, bylo jednoznačné, že to byli skoro jenom komunisti?
JV: Byla to nepřesná interpretace dobových materiálů, „lagerberichtů“, které se dochovaly k jednotlivým likvidačním akcím gestapa.
Je fakt, že jednou z osobností podbrdského partyzánského hnutí byl Jaroslav Neliba. Neliba byl předválečný funkcionář KSČ a v hlášeních gestapa bývá označován jako osoba, která byla u řady diverzních a sabotážních akcí. Ovšem to byl Jaroslav Neliba, ale kde jsou ti další? Podobně to vzniklo u další známé osobnosti Aloise Hovorky. U něj se v materiálech gestapa uvádí, že byl funkcionář KSČ. Z jiných materiálů vyplývá, že to byl sociální demokrat. Takže jde opět o zjednodušený výklad dobových materiálů.
Mluvili jsme už o vztahu k civilnímu obyvatelstvu. Objevují se interpretace, že civilnímu obyvatelstvu vlastně nezbylo nic jiného než partyzány podporovat, protože bylo de facto v jejich rukou?
SK: Takhle to určitě nebylo, to je velmi zjednodušená interpretace. Bez podpory civilního obyvatelstva by to nešlo.
Ale je tam zajímavý fenomén – různé zásobovací akce. Partyzáni spoléhali nejen na to, co dostanou od civilního obyvatelstva, ale sami aktivně rekvírovali cigarety, potraviny a tak dále. Máme však doklady o tom, že se snažili za potraviny platit nebo že vydávali potvrzení o zrekvírování, že se to po válce vyrovná. Takže to nebylo tak, že by přišli s puškou v ruce a brali, co se jim hodilo. Byla tam snaha se dohodnout a nepopudit si obyvatelstvo proti sobě, protože na něm byli bezprostředně závislí.
Disciplína v partyzánských jednotkách byla přísná nebo přísnější než v armádě, nebo naopak volnější? Nebo to bylo kus od kusu?
ES: Nemůžeme říci,že by všechny partyzánské skupinyměly dokonalou disciplínu. Byly to ozbrojené oddíly, které působily v hlubokém nepřátelském týlu. Takže případná nekázeň, opilství, nevhodné chování k civilnímu obyvatelstvu nebo zbabělost před nepřítelem mohly být potrestány velice drakonicky, třeba i polním partyzánským soudem. Jsou i takové případy, kdy se hovoří o skupinách, které kromě boje s nacisty terorizovaly i vlastní členy. Těžko říct.
Faktem je, že ti lidé spolu žili v neustálém ohrožení. Tomu se podřizovali se vším všudy a věděli, že za chyby a nekázeň budou tvrdě platit, že se ohrožují na životě. I proto drželi při sobě.
SK: Kádroví příslušníci, kteří byli shozeni ze Sovětského svazu, už za sebou měli partyzánské zkušenosti. Prošli partyzánským hnutím v Bělorusku, na Ukrajině, patřili k dobře vycvičeným vojákům, měli disciplínu a všechno, co k tomu patřilo.
Slabým místem byli váleční zajatci a současně mladí lidé, kteří uprchli z nuceného nasazení. U válečných zajatců byla typická určitá bezstarostnost. Neuvědomovali si, že když je někdo ukrývá, vlastně ho tím ohrožují. Mysleli si, že jde pouze o jejich osud. Takže takové věci, jako že přijde partyzán do hospody a nechá si zahrát sólo pro partyzány, se skutečně děly.
A pokud jde o ty mladé lidi, často je do partyzánských oddílů vedl romantismus. Neměli představu, co to obnáší. Často potom z partyzánských jednotek dezertovali, někde se skrývali, byli dopadeni, z čehož vznikaly další tragédie.
Také jsem slyšel, jestli to jsou mýty, nebo ne, že byly i některé partyzánské oddíly, které se chovaly poněkud, abych použil eufemismus, nevhodně k civilnímu obyvatelstvu. Mluví se v této souvislosti například o oddílu Olga?
SK: Oddíl Olga byl na jednu stranuvelmi úspěšný,ale pokud jde o jeho velitele Josefa Houfka,to byl hodně brutální člověk. A nešlo jenom o vztahy k českému obyvatelstvu v okolí, ale o poměry, které panovaly v samotném oddílu. Bylo tam popraveno několik lidí z důvodů, které byly naprosto neprůkazné.
Houfek byl také po válce dvakrát souzen a v roce 1947 odsouzen na tři roky vězení. Vše to ale bylo jeho nevyrovnanou osobností: Nemanželské dítě, které žilo ve vesnických poměrech a které se chtělo nějakým způsobem uplatnit. Zkoušel to ve wehrmachtu, byl propuštěn. Potom to zkoušel v rámci požární policie. Za drobné kriminální delikty byl souzen už v roce 1940. Skutečně osobnost velmi problémová.
Pokud jde o vlastní činnost partyzánského oddílu Olga, ta byla skutečně výjimečná. K nejznámějším akcím patří vypuštění asi 25 cisteren pohonných hmot na nádraží v Morkovicích v únoru 1945. Nebo zajetí velitele 16. tankové divize generála von Müllera, což patří k nejvýznamnějším akcím během protektorátu.
A co kmotra oddílu, Olga Františáková?
SK: To je spíš oběťliteratury faktu.Tvrdí se, že byla od roku 1939 konfidentkou vojenského gestapa. Údajně to mělo býtz nešťastné lásky,protože její snoubenec padl v roce 1939 v Polsku. Je to samozřejmě nesmysl, v té době jí bylo 13 let.
Františáková měla velmi pohnutý osud.Pocházela z rodiny četníka z Podkarpatské Rusi. Byli odsunuti na Moravu, potom ilegálně žila v Praze, protože se chtěla vyhnout nucenému nasazení. Do oddílu vstupovala z určitých romantických pohnutek. Je to vidět i z jejího vystupování: nosila rusínskou uniformu včetně těch „půllitrů“ a současně měla blond vlasy.
Čili nejdřív se zmytologizovalo, že to byla ušlechtilá činnost komunistických funkcionářů, potom zase přišel mýtus, že to nemělo žádný smysl. A potom se začaly hledat mýty a zobecňovaly se jednotlivosti v negativním slova smyslu. Proč si myslíte, že tomu tak je?
ES: Dnes už existují práce, které to popisují objektivně. Jinak jste správně řekl, že v určité době z nějakých důvodů došlo ke zkreslení.
Ale pokud jde o konkrétní činy partyzánských skupin, máme spíše dluh v tom vůbec rozkrýt jejich činnost – jestli vůbec existovaly, kdo v nich byl. Často o konkrétních lidech a jménech nevíme nic podstatného nebo jen zlomky o některých z velitelů.
Jedna ze zajímavých věcí, o které se příliš nehovoří, je spolupráce a zapojení příslušníků četnictva do partyzánských skupin. A naproti tomu jeden z největších konfliktů mezi partyzány a četníky, který se odehrál v závěru války, tedy zabití divizního generála Vojtěcha Luži.
Hovoří publicista Jan Ziegler (přepis doplňujícího rozhovoru):
Vojtěch Luža byl důstojníkem už za rakousko-uherské armády. Během první světové války se dostal do ruského zajetí a jako legionář bojoval v bitvě u Zborova. Za první republiky udělal důstojnickou kariéru, nakonec to dotáhl na divizního generála a stal se zemským velitelem Moravy a Slezska. Po okupaci v roce 1939 odešel do ilegality. Ukrýval se na různých místech, kromě jiných i v obci Javůrek asi 30 km severozápadně od Brna v bytě učitele Nováka. Unikat se mu dařilo až do roku 1944.
2. října 1944 se se svým pobočníkem poručíkem Josefem Korešem dostali do obce Hřiště na Přibyslavsku. Protože pršelo, požádali místního starostu Jaroslava Honzu, jestli by se mohli někde usušit. Honza je poslal do Hostince pana Jana Votavy.
Jenomže v ten samý den do vesnice náhodu došel četnický strážmistr Josef Navrátil z četnické stanice v Přibyslavi. Starosta mu okamžitě řekl, že jsou v hospodě dva podezřelí lidé. Do obce navíc ještě dorazili četnický vrchní strážmistr Bohumil Mečíř, velitel četníků v Přibyslavi, s četnickým strážmistrem Stanislavem Kunderkou.
Tito tři společně asi v pět hodin odpoledne vtrhli do hostince u Votavů s napřaženými pistolemi a rozkazem: „Ruce vzhůru!“ Nastal zmatek, Luža vytáhl pistoli, jednou vystřelil. Četníci střelbu opětovali a Lužu zastřelili. Koreš se v tom zmatku ještě dostal ven, ale asi 50 metrů od hospody se zastřelil. Ještě předtím na četníky křičel: „Nikdy bych nevěřil, že Čech může zabít Čecha.“
ES: Následkem této tragické události se sešel partyzánský soud, který příslušníky četnické stanice v Přibyslavi odsoudil k trestu smrti. 26. října byla provedena trestná akce, při které byli zabiti nejenom dva z četníků, kteří se v Hřišti pohybovali (Kunderka a Mečíř), ale i další, kteří s tím vlastně neměli nic společného. Tragédie je navíc v tom, že mezi zabitými byl četník, který měl vazby na odboj.
JV: Pokud bych měl hodnotit vztahy četníků a odbojového hnutí na Podbrdsku, tak až na nepatrné výjimky vesměs vycházeli vstříc, pomáhali, riskovali život, dokonce se stali i obětí perzekuce.
Je znám případ, kdy gestapo pověřilo četnickou stanici zatknutím vzpomínaného Aloise Hovorky a četník, který to šel řešit, umožnil Hovorkovi uprchnout. Nakonec za to byl perzekvován on i velitel četnické stanice.
V závěrečné fázi odboje se řada četníků také dala na stranu partyzánských skupin vytvořených ze sovětských paravýsadků a řada z nich položila život. Vypovídá o tom epizoda velitele četnické stanice z Dlouhé Lhoty u Příbrami, který padl 6. května 1945 na křižovatce na Strakonické silnici na Skalce, kde byl zastřelen projíždějící jednotkou SS.
Tím jste došel k závěru války, kdy se partyzáni vcelku účinně zapojili do povstání. Z brdských lesů to bylo pověstné?
ES: Když hovoříme o Holicku a Holicích konkrétně, je to trošku zvláštní případ. Partyzáni vyvíjeli v lesích kolem Borohrádku a na dalších místech poměrně rozsáhlou činnost. Pokud ovšem jde o samotné povstání, partyzáni spíše místní obyvatelstvo varovali, aby k povstání nedošlo zbytečně předčasně. Varovali, že posádka ve Vysokém Mýtě je velice silná, dobře vyzbrojená, že jí půjde o všechno. A že v týlu na jedné z hlavních ústupových tras v případě povstání bude postupovat s velkou brutalitou.
To se bohužel potvrdilo – jenom v okolí Holic to je šest desítek mrtvých. Nacisté byli schopni nasadit letectvo, přes dva tisíce mužů pěchoty a masakrovat místní obyvatele jako rukojmí. Když kohokoli přistihli se zbraní v ruce, dopadlo to špatně. Mluvíme přitom o 6. květnu 1945, těsně před koncem války.
SK: Účast partyzánů v povstání se odehrávala spíš mimo velká města v typických oblastech. Šlo spíš o něco jiného. Pokud jsem hovořil o partyzánském štábu při 4. ukrajinském frontu, došlo k paradoxní situaci. Štáb byl okolo 20. dubna 1945 rozpuštěn a všechny shozy zbraní, které byly dohodnuty, přišly vniveč. O to byla situace domácího odboje včetně partyzánů složitější, protože ve finále zůstali prakticky bez zásobování. De facto jenom předávali zpravodajské informace štábu. Proto docházelo spíš jen k lokálním bojům a přestřelkám.
Tady v Holicích bojoval oddíl, který patřil do svazku Mistr Jan Hus, vedl ho Konstantin Korovin. Vzpomínky místních na něj byly naprosto vynikající, byl to člověk velmi populární. Korovin byl vojenský zajatec, a když tady chtěl zůstat a usadit se, měl dokonce řadu dobrozdání od místních orgánů, že ho tady Češi chtějí. Nakonec zahynul tragicky – byl zastřelen neznámo kým ještě v květnu 1945.
Jedna věc, která by možná patřila k těm mýtům, ale mně se zdá, že to mýtus není, jsou „partyzáni“ po 10. květnu. Bylo jich skutečně dost?
JV: Tak byli.Je otázka, jestli jich bylomálo nebo hodně,to bych nechtěl soudit. Tragické na roli těchto lidí je jejich chování k zajatcům i k německým civilistům. Tito lidé byli třeba celou válku schovaní, nevyvíjeli žádnou činnost nebo dokonce i kolaborovali a poté, aby si „vylepšili“ kádrový profil, se chovali, jak se chovali.
ES: Měl jsem možnost studovat materiály ministerstva národní obrany, kde bylo zvláštní oddělení, které podle zákona č. 255 z roku 1946 vydávalo osvědčení zvýhodňující příslušníka odboje, ať už zahraničního nebo domácího.
Na základě dobových materiálů byly důkladně prověřovány desítky skupin. Často se přitom přicházelo na to, že partyzánská skupina vykazující 20 až 40 členů s přesně rozepsanými jmény a profesemi žádnou činnost nevyvíjela. Ti lidé se pouze sešli po válce, navzájem si tu činnost jakoby potvrdili, ale „odbojovou činnost“ ve skutečnosti vytvářeli až po vítězství.
SK: Abychom byli v nějakých číslech: Štáb partyzánského hnutí tady měl v březnu 1945 10 skupin, se kterými udržoval spojení, v těch skupinách bylo 813 lidí. Když se později podíváme do oficiálních osvědčení, bylo v březnu 1945 v partyzánském hnutí 4 tisíce lidí. Z toho je vidět ten nepoměr a je jasně ukázáno, že je nutné rozlišovat, kdo co byl.
Pokud jde o skupiny z jara 1945, signifikantní je postoj vojenských složek. Skupiny, které byly disciplinované a řádně plnily svoje povinnosti, přešly do armády. Ale řada skupin takzvaných divokých partyzánů byla nejen rozpuštěna, ale už před rokem 1948 proběhly s těmito lidmi různé procesy kvůli tomu, jakým způsobem se chovali a čeho se dopouštěli. Neříkám, že procesů bylo hodně, ale byly.
Hovoří badatel František Hála z Rožmitálska (přepis doplňujícího rozhovoru):
Po roce 1945 založil učitel Dušek Rudou stráž Partyzáni. Sepsal všechny možné kamarády, dokonce jim začal vystavovat legitimace. Vytvářeli si takové báje, kde že všude bojovali, že zabili tolik a tolik Němců… To ale vůbec nebyla pravda.
Dušek se celou dobu schovával u Strakonic u jednoho kováře na seně a „hrdinou“ byl až od 7. května, ale to už tam byli Američani. Utekl do Rožmitálu a začal dělat pořádek – byl ustanoven vedoucím stíhání těch, kteří kolaborovali s Němci. Jeho moc přesahovala všechno, zatýkal všechny možné i ty, kteří s tím neměli vůbec nic společného.
Podezřelé místní občany, ale i německé příslušníky soustředil na rožmitálském zámku. Jeho moc byla skutečně velká. Je zaprotokolováno, že přišel za majorem NKVD s tím, že německá žena nabádá k neposlušnosti a nějaký důstojník chce, aby s ním zacházeli slušně. Zeptal se, co s nimi má dělat, a major NKVD mu řekl, že je mu to jedno, ať si je popraví. Dušek je skutečně nechal naložit do auta, odvezl je k Bezděkovu do lesa a tam je zastřelil.
Naposled bych od každého z vás chtěl slyšet takové shrnutí. Přestože nejsme země, ve které by se mohlo partyzánskému boji nějak dařit, partyzáni tady byli. Jak byste to zhodnotili?
JV: Asi by byla veliká chyba,kdybychom to bagatelizovali,nebo kdybychom tvrdili, že to u nás nebylo.Zrovna tak by byla veliká chyba, kdyby se to hnutí nějakým způsobem nálepkovalo, že to bylo hnutí komunistické nebo jenom sovětsky orientované. Prostě existovalo, mělo svoje vývojové fáze, své představitele a mělo i svoje nezastupitelné místo v rámci domácího hnutí odporu.
ES: Je to jedna z věcí, na které je vidět, že na osvobození se nepodíleli jenom vojáci, kteří bojovali za hranicemi, ale že i tady byli lidé ochotni bojovat se zbraní v ruce, často ve velice těžkých a složitých podmínkách.
A nesmíme zapomínat na další věc: Je to ona obrovská pomoc obyčejných lidí, kteří partyzánům vytvořili zázemí, krmili je a skrývali. Bez jejich pomoci by tady žádní partyzáni existovat nemohli.
SK: Zastavit železniční dopravu nebo ji brzdit, ohrožovat, postihovat okupační režim nejenom v rovině propagandy, ale přímo adresně, třeba útoky na zásoby pohonných hmot nebo vypouštěním zásob lihu a tak dále. To byl asi skutečně ten nejlepší způsob, jak mohli Češi pomoci spojeneckému válečnému úsilí.
(redakčně kráceno)